Valná většina dětí se narodí s naprosto zdravýma nohama, a vydrží jim, dokud je rodiče neupnou do bot. Ať už těch tržnicových nebo těch, které slibují hory doly. Tu disponují zázračnou nestabilní podrážkou, díky které se prý hubne, tu mají v patní části odpružení pro lehčí dopady, onde zas zázraky slibují vložky. Udělali bychom ale všichni lépe, kdybychom kromě do obuvi investovali i do toho, abychom si zdravé nohy udrželi co nejdéle. A nestojí to moc, jen náš volný čas a trochu vody na umytí. Řešením totiž může být chůze bosky.
Noha v botě není jako v pokojíčku
„Noha již na začátku života ztrácí důvody pro to, aby se přizpůsobila podloží a námaze. Dříve lidé chodili bosi, po cestách, po strništích, ale dnes chodíme po rovných, upravených měkkých plochách, takže noha nemá důvod si klenbu vytvářet,“ odpovídá ortoped Tomáš Mundil na otázku, proč nás bolí chodidla. Když je totiž noha uzavřená do boty, nemůžeme jí správně používat. „Ke konci odrazové fáze při kroku, kdy takřka odlepujete chodidla od země, se zatnou prsty, které se snaží udělit impuls do pohybu. To ale v botě nejde,“ říká ortoped.
Tak nohu z boty vyzujte a vyrazte do terénu, třeba jako naše čtenářka Gabka: „Ráda chodím bosa, protože jsem přesvědčená, že je to pro nohu přirozenější než v botě, noha může líp zkoumat povrch a je mnohem flexibilnější v tom přizpůsobit se terénu.“ Což potvrzuje i Richard Chaloupka z Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice v Brně: „Chůze bosou nohou umožní vedle správného odvíjení nohy také zapojení velkého množství kožních receptorů plosky nohy. Rovněž svalové a šlachové receptory přinesou do mozku více informací o povrchu, po kterém člověk jde, o stavu vazů, kloubů a svalů. Kvalitnější je tím i celkové vnímání pohybu.“
Chůze na boso je skoro meditací
„K chůzi na boso jsem se dostala přes přirozený běh v pětiprstech, které imitují bosý běh, akorát to tak nebolí. I když to má daleko k vypolstrovaným odpruženým běžeckým botám. Neběhá se tolik přes patu, automaticky tlumím nárazy opatrnějším během, rozhodně nedusám, cítím, že to je zdravější, a šetřím si klouby bez toho, aniž bych musela mít pod patou vložku nebo polstrování boty za pět tisíc,“ říká Gabka. Chodí bosky na procházky do lesa, do parku s kočárem, ale zkusila i pražské ulice. „Když jsem si vyrazila bosky třeba po Praze, říkala jsem si, že Pražáci budou zrovna svobodomyslnější. Ale koukali po mně, jako bych šla nahá,“ svěřila se Gabka. Přesto se své bosé chůze nevzdala, po vzoru svého kamaráda, který chodí bosky, dokud nezaútočí mráz, vyráží i na osmikilometrové pěší trasy. „Není to nic těžkého, jen je třeba ze začátku zvolit dobrou trasu, bez štěrku a asfaltu. Navíc se jde pomaleji, dokud se chodidla pořádně neochodí. Ale jinak jít lesem zvlhlou půdou, bahnem, potokem – je to fajn a skoro až meditace,“ pěje ódy na bosou chůzi.
Odborníci doporučují praktikovat chůzi bez bot třikrát týdně po dobu pěti minut. Nejvhodnější je začít v létě a postupně se propracovat k bosé chůzi v chladnějším počasí a nakonec trénovat i v zimě. Pokud si na takové cvičení člověk zvykne, posílí tím i svůj organismus. „Zlepší se nám chůze, stav svalstva, kloubů, celého pohybového aparátu. Zlepší se cítivost, vnímání pohybu jako zpětná vazba, která doprovází všechny naše pohybové aktivity,“ dodává Richard Chaloupka.
Choďte bosky v partě, anebo sami po zahradě
Pokud vás bosá turistika zlákala, ale nestojíte o pokřivené obličeje „těch obutých“ ani o střepy v patě, můžete využít chůze v unikátních přírodních stezkách, které jsou speciálně určeny pro chůzi bez bot. Součástí těchto stezek jsou různé druhy materiálů, na kterých se návštěvníci procházejí bosí a dotykem chodidla si lépe uvědomují povrch terénu. Stezky jsou zdarma a vyrazit na ně můžete i organizovaně díky občanskému sdružení Bosá turistika. „U menších akcí s námi chodí od šesti do dvaceti osob, na větších akcích spolupracujeme s dalšími subjekty a účast bývá až kolem čtyř set návštěvníků,“ vypráví David Mrhač z Bosé turistiky.
Další variantou je zřízení vlastního chodníčku přímo na vaší zahradě. Stačí šíře sedmdesát centimetrů, přičemž délka může být libovolná. Co se týká množství povrchů, neexistuje žádné univerzální pravidlo, záleží na délce trasy. „Vhodné jsou povrchy z přírodních materiálů, písek, šišky, oblázky, jehličí, bahno, kameny, kůra atd. Je dobré povrchy kombinovat tak, aby na jednom úseku zažila chodidla intenzivní masáž a na následujícím si odpočinula, např. štěrk, poté jehličí, pak šišky, poté mech atd. Je třeba mít na zřeteli, že chůze po takovém chodníku by měla být příjemným relaxem,“ doporučuje David Mrhač. Takové plochy jsou oblíbené hlavně v německých mateřských školkách a zařízeních pro děti a zpravidla navíc mívají různé atraktivní podoby, např. zvířátka, věci či chodidlo. Tak zujete botky a vyrazíte vstříc zdravějším nohám jako naši sousedé.
ČLÁNKY DO MAILU