Když jsem po 25 letech končila v zaměstnání a šla do důchodu, změnila jsem zároveň lékařku. Do té doby jsem byla často nemocná, stovky vyšetření, nepříjemná praktická lékařka i sestra, které mě zcela jistě považovaly za hypochondra, několik operací, beznaděj, obavy z nejhoršího. K nové lékařce jsem si se studem odnášela hrubou složku. Lěkařka mě přijala velmi mile, dokonce mi podala ruku a opravdu se mi věnovala.Vyptala se na nemoci, které jsem prodělala, pak nenápadně převedla řeč na rodinu. Měla jsem dlouhodobé problémy jak doma tak v zaměstnání. V práci bossing, doma trápení s dcerou, která brala drogy, otěhotněla, o dítě se nestarala. Všechno jsem musela zvládnout. Styděla jsem se o tom někomu říct. Stále jsem byla vyčerpaná, na pokraji zhroucení. Moje tělo utíkalo do nemoci. Pravda je, že jenom v té době jsem si mohla trochu odpočinout Lékařka doporučila psychologa, ten po několika sezeních i psychiatra. Najednou se všechno otočilo. Začala jsem si sebe více vážit, už jsem se nestyděla o tom mluvit. Nová složka je tenká, kromě chřipky a několika záznamů o měření tlaku v ní nic není.