Se zaručeným zdrojem vědecky ověřených informací o praktikách církve ve středověku, který by byl prostý spekulací a disponoval přesnými statistikami atd., Vám bohužel neporadím… Knihy P. Skoblíka a P. Beneše jsou učebnicemi morální teologie a nezabývají se historií.
K pochopení středověké církve (o které mi šlo především) doporučuji snažit se proniknout do myšlení středověkého člověka, do celého ducha tehdejší doby, snažit se nepoměřovat jej současným pohledem.
Pomoci k tomu mohou dobové dokumenty. Např. když středověký kronikář vypočítává nejen množství prelátů, kteří se odebrali na církevní koncil, ale i počet nevěstek, které jim přijely zpříjemňovat pobyt. V kázání Jana Husa, který nejen velmi barvitě líčí sexuální prohřešky kněží, ale velmi se pohoršuje i nad platonicky zamilovanými dopisy klášterních sester. Díla středověkých mystiček, které se zřetelně erotickým podtextem hovoří o Kristu jako o svém milenci, kterému slibují věrnost nade vše… Ze středověké milostné lyriky…
Z otázek, které řešil Hus a které byly považovány za kacířství. Týkaly se toho, kdo patří k pravé církví (a tudíž dosáhne spásy)., a ukazují, jak byla pro tehdejší katolíky důležitá příslušnost a věrnost církvi, která zaručovala jejich spásu. Byť člověk hřešil sebevíc, přímluvy církve jej vysekaly z očistce… Nakonec, i světci se neustále přirovnávali k hříšníkům, bylo tedy normální „být hříšný“ …
Leccos napoví i životopisy svatých: Např. o svaté Marině, která žila v klášteře, jsem se dočetl, že byla obviněna, že je otcem nemanželského dítěte a ona kajícně přijala svůj trest. Teprve po její smrti vyšlo najevo, že je žena, a tedy nemůže být otcem. Žily ve středověkých klášterech ženy v mužských komunitách vydávající se za muže?
Atd. atd.
Některá fakta si lze i domyslet:: například jakému tlaku zachovávat sexuální morálku byl asi vystaven středověký duchovní…