Američtí badatelé Larson a Koenig (2001) shromáždili výsledky stovek statistických údajů a zjistili, že podle naprosté většiny z nich jsou nábožensky založení lidé šťastnější, méně úzkostní a depresivní, méně pachájí sebevraždy, častěji vidí svůj život jako smyslupný, méně užívají alkohol a drogy, mají šťastnější a stabilnější manželství atd.
Čtěte téma: Rozvody – mýty a fakta
Co byste řekli, jsou manželství uzavřená „před Bohem“ trvanlivější než ta světská? Má praktikování víry vliv na stabilitu manželství? Jsou Češi opravdu přeborníky v rozvodovosti? A jak je to s jinými tvrzeními ohledně manželství a rozvodů?
Potrhlí katolíci?
Uvedené statistické výsledky by byly ještě výraznější, kdyby do hry nevstupovala skutečnost, kterou snadno zaznamená každý, kdo občas zavítá do kostela nebo křesťanského sboru: přítomnost duševně vyšinutých jedinců a lidí, na nichž je zjevné, že mají nejrůznější problémy. Religiozita těchto členů často bývá mylně považována za příčinu jejich duševní poruchy.
Skutečnost je ale jiná: k náboženství se často obracejí lidé s nejrůznějšími psychickými poruchami, kteří se snaží vylepšit svůj duševní stav a hledají pomoc tam, kde instinktivně tuší, že by ji mohli nalézt. V náboženských skupinách, ve kterých tito lidé nalézají přijetí, porozumění i oporu, se jejich stav často zlepšuje, a to i značně, nicméně jejich zahrnutí do statistik negativně ovlivňuje celkový obraz o duševním zdraví členů náboženských skupin.
O blahodárném potenciálu, který může mít náboženství, a zvláště katolická církev, na duševní zdraví, svědčila již Jungova slova k anglickým lékařům (1935): „Není to hra se slovy, nazývám-li náboženství psychoterapeutickým systémem. Je to nejpropracovanější systém a je za ním velká praktická pravda. Mám rozsáhlou klientelu a tam, kde žiji, jsme prakticky obklopeni katolíky, ale během posledních třiceti let jsem neměl mezi svými pacienty více než asi šest praktikujících katolíků… Katolická církev, zejména se svým přísným systémem zpovědi a svým usměrňováním svědomí, je terapeutická instituce.“
Čtěte téma: Život se schizofrenikem
„Budete mít celý život strach. Z návratu nemoci, z toho, že si partner ublíží nebo že ublíží někomu jinému. Hlavně nevěřte tomu, že nemoc časem sama odezní…“
Neurózy ze ztráty smyslu
Jiný známý psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor Frankl vidí neurotický problém moderního člověka zejména v potlačování potřeby smyslu a vyšších, i náboženských snah. Frankl hovoří o chorobném nedostatku smyslu, jímž trpí moderní člověk. Shodně s Karen Horneyovou Frankl uvádí, že nedostatek smyslu jako příčinu neurózy nachází u jedné třetiny svých neurotických pacientů. Jung jde ještě dále: „Mezi všemi mými pacienty, kteří překročili střed života, tj. 35 let, nebyl ani jediný, jehož problém by nebyl nakonec náboženské povahy… A žádný z nich se doopravdy neuzdravil, dokud nenalezl svou náboženskou orientaci.“
Má podle vás církev co nabídnout současnému člověku?
Mrtvá dogmata?
Z pohledu laika znamená náboženství soubor překonaných posvátných knih, zastaralá dogmata vtloukaná kněžími do hlavy, poloprázdné kostely, klérus… Ve skutečnosti je náboženská víra něco, co vychází zevnitř.
Člověk si intuitivně uvědomuje, že je více než jen tím, čím by podle představ mnohých materialistů měl být: stupidním konzumentem omezeným na pouhý materiální rozměr své existence. Lidé se rodí se snahou realizovat svůj vnitřní svět, který zahrnuje i vnitřní náboženská dramata.
Laicky řečeno, člověk je tvor beznadějně náboženský už ze své podstaty. Náboženství je jistým způsobem psychologický jev, protože vědomí orientované jen na své materiální já se cítí osamoceně, když nezná smysl a cíl své existence. Odpovědi hledá ve vnějším prostředí. Snaží se formovat svou vnitřně pociťovanou pravdu do fyzicky orientovaných dat, promítá ji do fyzické reality. Materializovaná pravda je totiž přijatelnější a lépe pochopitelná.
Čtěte téma: Motýl v nás aneb Moc podvědomí, nebo síla rozumu?
Nádherně poetický čínský příběh vypráví o muži, kterému se noc co noc zdálo, že je motýlem. Po nějaké době si začal klást otázku: Jsem člověk, kterému se zdá, že je motýlem, nebo jsem motýl, kterému se zdá, že je člověkem? Do podobné nejistoty se dostaneme, když se trochu seznámíme s hlubinnou psychologií.
Takové promítaní nikdy nekončí; jakmile totiž začne slábnout jedno náboženství, druhé začne nabírat na intenzitě. Pravda je skryta v symbolech a událostech a formována tak, aby odpovídala dané době a podmínkám. Církevní dogmata jsou jen jinou formulací symbolů mnohem starších. Idea trpícího bohočlověka je stará nejméně pět tisíc let a idea trojice je zřejmě ještě starší. Dogma na rozdíl od pouhé teorie výstižně vyjadřuje živé procesy nevědomí ve formě dramatu o hříchu, pokání, oběti a spasení.
Dogma je vždy výsledkem a plodem mnoha duchů a mnoha staletí. Je očištěno od všech výstředností a nedostatečností. Podle Junga jsou dogmata „tou teplou rudou krví, která pulsuje v přítomnosti a pro hledače pravdy je přesvědčivější než nejlepší tradice”.
Jaký závěr z toho vyplývá? Náboženství jsou pomůckami k odhalení naší pravé reality. Jestliže katolická církev projevila životaschopnost a přetrvala dlouhá staletí, muselo to být hlavně proto, že její neměnná dogmata uměla lidi oslovit tím, jak reagovala na jejich psychické potřeby. Tyto potřeby se nemění, stejně jako se nemění naše osobnostní podstata.
Domnívám se tedy, že naše „nejcírkvovatější“ a nejdogmatičtější církev má co říct i dnešnímu člověku. Co si myslíte vy?
Ilustrační foto: agentura SXC
ČLÁNKY DO MAILU
