císařské řezy mám dva. první pro polohu koncem pánevním, druhý více méně kvůli tomu prvnímu – porod se nerozbíhal ani dlouho po termínu a do vyvolávačky vzhledem k nálezu nechtěli jít.
Samotný zákrok není žádná tragédie – normální porod je, myslím, horší. Ale psychicky je to hnus. Cítím se méněcenná, že jsem nedokázala porodit dítě, a když čtu o dětech porozených doma a odložených, odhozených či zabitých, říkám si, proč jiné ženy, které děti ani porodit nechtěly,to dokázaly bez jakékoliv pomoci kdesi v koutě, a já dvakrát ne? Nikomu nedoporučuju.
také nedoporučuju, já odobně jsem to od začátku nechtěla, bohužel vyšší moci rozhodly jinak. Jsem však vděčná za své zdravé díte! Ránu na duši mám sice také, a to možná i větší než tu na těle, ale musíme se s tím prostě poprat. Jako se jiné ženy musely poprat s porodem, musíme i my po operaci snášet dlouhodobé bolesti hraničící s únosností. Rozhodně se necítím, že bych si porod nějak odflákla..spíš tvrdě oddřela, akorát že až poté. ( i když jsem začala normálnímy hodně silnýmy stahy. to nejhorší bylo po operaci. Nicméně všechno se zahojí, jen si musíme uvědomit, kde máme svá zranění. Ty na duši nepodceńovat a dokázat je také uvolnit, nebojte se dát své city najevo, neduste to, řekněte partnerovi, že potřebujete ne logické argumenty proč je dobře, že se tak nakonec stalo, ale že potřebujete jeho objetí a utišení.
ČLÁNKY DO MAILU