Nejprve vzpomínka coby aperitiv: letos to bude stěží uvěřitelných čtyřicet let. Do Československa roku 1979 – na soukromé pozvání dnes již zesnulého primáře Petra Boše z Dětské psychiatrické léčebny v Dubí u Teplic – přiletěla rodinná terapeutka Virginie Satirová.
Virginia Satirová
(1916–1988, Kalifornie, USA)
Americká sociální pracovnice, psycholožka a terapeutka, autorka metod pro zkvalitňování komunikace v rodinách i v organizacích. Je označována za „matku rodinné terapie“.
Zdroj: Wikipedie
Dáma to byla velmi činorodá. Velkoryse ochotná tzv. za hubičku šířit postupy rodinné terapie. Dnes již návštěva z USA z míry nikoho nevyvede. V časech – řekněme dokončené normalizace – v minulém století to bylo jiné.
Američanka s postoji vzdálenými od totality dále, než bylo z ČSSR do jejího rodiště ve Wisconsinu, školí jen s předstíranou oficiální záštitou psychology a psychiatry. Jmenovaní si odnesli mnohé poznatky, a především pocit k nezaplacení – jednou bude líp. Paní Virginie – přes jistou korpulentnost – působila z výše naznačených důvodů jako éterické zjevení. Leč postupy, které předváděla a učila, byly konkrétní, jasné, přesvědčivé. Namátkou modelování mezilidských vztahů.
Sladké břímě coby obraz závislosti na druhém
Téměř jakoby drogově závislým na druhém – pro něj významném člověku – se může stát kdokoliv. Stav se nemusí vyhnout ani lidem vystupujícím dlouhodobě suverénně, dominantně. Stačí onemocnění, ztráta postavení, nevěra protějšku, návrh na rozvod, jež nečekáte a nechcete.
Zlom z nezávislosti k opaku může nastat velmi rychle. Někdy se zdá, jakoby ve vztahu byla přílišná závislost jednoho na druhém zakořeněna. Když se z ní vymaní muž, „padne“ na ženu. Samozřejmě i naopak. Vymaní se žena a „závislákem“ se stává její partner.
Obrazně vzato je touhou závislé osoby být s protějškem „jedno tělo a jeden duch“, souznít s ním, vědět o něm vše po celých čtyřiadvacet hodin, a to každý den, jak je nejen rok, ale i život dlouhý.
Chcete to znázornit?
Dle modelu Virginie Satirové vyzvete závislou osobu, aby takříkajíc otevřela svoji náruč. Objekt její závislosti požádáte, aby do takto připravené náruče vyskočil. Pak se již jen nechá chovat…
Jedním ze zásadních zjištění Virginie Satirové s dalekosáhlými důsledky pro praktickou psychologii bylo, že problém, se kterým klient přichází do terapie, je zřídkakdy skutečným problémem
Závislá osoba v takovou chvíli objekt své touhy drží, hýčká, vnímá všemi smysly. Má ho pod kontrolou. Jaké štěstí! Všeho do času. Přece jen jde o břímě – byť by bylo sebesladší – jednou ho musíte odložit.
Poté terapeutka obsazení rolí změní. Nosičem je ten, kdo byl na protějšku nezávislý. Sice požadavku – pochovat na něm závislého – vyhoví, ale jen krátce.
Mnohokrát jsem na základě modelu vysvětloval rizika a trvalou neudržitelnost závislosti ve vztahu. Teprve po delší době – v čase, kdy paní Satirová na nás již pohlížela z psychoterapeutického nebe – se v mé pracovně objevila náhodná, neobvyklá dvojice. Díky jí bylo možno model výrazně zvelebit.
Vrhla se mu do náruče, pak…
Na první poslech trápil zmíněný pár stav po odhalení běžné nevěry. Muž hovořil jako kniha – o lásce – sedmikrásce, étosu vzájemné důvěry, o svém citu, jež byl popliván ženiným chtíčem. Partnerka mu nasadila parohy. Ode mne očekával, jak jí to vytmavím. Pocit nesplnitelnosti zakázky mne drtil a oči zatěkaly. Všiml jsem si, že oba partneři mají snubní prsteny, leč zcela odlišné. Tázal jsem se, co to znamená. Pán odvětil: „Já jsem ženatý a partnerka je vdaná. Já jí toleruji jejího manžela, ale nebudu tolerovat úlet s dalším milencem.“
Nadechl se a opět kázal slovy, jež – nejsou-li tesána do kamene – působí až příliš pateticky. Dáma mlčela a lehce, snad dokonce šibalsky, se usmívala. Zmínil jsem se o závislosti, popsal model Virginie Satirové. Muže to rozohnilo. Prý to jsou typická psychologická zjednodušení. I děcku přece musí být jasné, že držet stále někoho v náručí nelze. Je ale mnoho jiných možností k zajištění důvěry a intimity. Můžeme vedle sebe sedět, držet se za ruku, vzájemně se podpírat v nesnázích. Především si pak musíme být věrní a blízcí duševně. To nás pak zocelí a nebudeme nikomu nasazovat parohy.
Navrhl jsem vyzkoušení modelu. Muž ochotně povstal. Žena se mu vrhla do náruče. Stav lehce připomínal Čerta a Káču. Ihned poté počala dáma svým jazykem stimulovat ušní lalůček mužného nosiče. Vydržel to opravdu jen chviličku. Pak vykřikl. Své sladké břímě odhodil. Ruce, zřejmě mimovolně, překřížil před svým rozkrokem. Na kalhotách byla patrná skvrna. Měl poluci… Neměl dále chuť kázat, byť zlatá slova. Dáma se smála a mně cukaly koutky.
Jaké z toho plyne poučení? I když máte milovaného člověka zdánlivě zcela pod kontrolou, může vám něco nečekaného a nepříjemného vyvést.
Jednu z možných cest, jak se vymanit ze závislosti na druhém člověku, nabízí „pět cest růstu“ popsaných právě Virginií Satirovou. Více v článku Závislost na druhých je srovnatelná s alkoholismem.
Musím dělat dobrý dojem, aby mě měli všichni rádi
Jaká je osobnost závislých osob? Rysy osobnosti člověka závislého na druhém ilustruje americký výzkum provedený u dospělých dětí alkoholiků. Zkoumané osoby byly buď v dospělosti abstinenty, nebo jen neproblémovými konzumenty alkoholu. Nikdy neztratily kontrolu v pití. Výchozí rodina je – do života – poznamenala dlouhodobou nejistotou.
Zde jsou zřejmě zdroje jejich křečovitosti i sklonu k přehrávání sociálních rolí. Typická je tu snaha vypadat lepší, než jsem. Sami na sebe jsou přísní, mají sklon se „preventivně“ trestat. Považují se za slabé a s obtížemi odolávající nespravedlnostem světa. Obtížně navazují důvěrné vztahy. Jsou na oněch vztazích zvýšeně citově vázáni. Velmi těžko se smiřují s nejistotou, byť jde o věci, jež nemohou ovlivnit. Touží po pochvale, ocenění, uznání. Objevuje se „prověřování“ toho, zda je druzí přijímají dostatečně vřele. Typické jsou „zkoušky“ typu: „Když udělám to a to, zachovám se tak a tak, budeš mě mít ještě rád?“
Nespokojenost notně sycenou úzkostí zvládají negativismem nebo jinými víceméně agresivními projevy. Reagují extrémně – buď velmi zodpovědně a úzkostlivě korektně, nebo velmi nezodpovědně.
Chtějí být a bývají loajální, pokud nejsou dotyčným odmítáni. Mohou ovšem zareagovat i zbrkle – třeba proti zájmům svým a svého „chráněnce“.
Postoje sama k sobě – typické pro závislost na jiné osobě:
- musím dělat dobrý dojem,
- všichni mě musí mít rádi,
- musím být v životě šťastný a v pohodě,
- musím být přinejmenším psychicky po všech stránkách fit,
- život ke mně musí být konečně spravedlivý.
Společným jmenovatelem těchto názorů je naivní perfekcionismus. Vše musí být takové, jaké to má být. Nikdy jinak. Jen díky dokonalosti v mém chování i ve všem, co je okolo, se mohu vyhnout problémům. Samozřejmě je to jen přesvědčení a zbožné přání.
P.S.: Tzv. boží mlýny jak známo melou pomalu a život nemusí být spravedlivý.
ČLÁNKY DO MAILU
