Hubená. Blondýnka. Mladá. Takové nálepky by mohla dostat Tereza Beníčková. Všechno by byla pravda, ale jen část reality. Nedozvěděli bychom se z nich, mimo jiné, že je psycholožka, zabývá se poradenstvím při hubnutí a psychoterapií ve vlastní praxi Hubnu hlavou a je také lektorkou kurzů hubnutí ve společnosti STOB (Stop Obezitě). Věnuje se rovněž problematice nálepkování lidí s nadváhou a obezitou a jejich stigmatizaci – právě na základě zjednodušujících nálepek.
Náš rozhovor vznikl vlastně na základě diskuze o rozdílu použití termínů „obézní“ versus „člověk s obezitou“. „Vítám snahu o změnu toho, jak o tomto tématu hovořit. Pokud nebudeme říkat ‚obézní‘, ale ‚lidé s obezitou‘, je to první, ale velmi důležitý krok,“ popisuje Tereza Beníčková. Proč je důležité dávat člověka na první místo?
V čem tkví rozdíl vnímání u těchto termínů („obézní“ vs. „člověk s obezitou či nadváhou“)? A jaké jsou dopady?
Asi každý cítí rozdíl mezi výrazy „vozíčkář – člověk na vozíku“, „schizofrenik – člověk se schizofrenií“, kdy v prvním případě dáme člověku jistou nálepku. A o všech dalších vlastnostech již usuzujeme na základě této nálepky. Daná osoba je pro nás prostě obézní, vozíčkář, schizofrenik… a z toho si vytváříme další fantazie o tom, jaký ten člověk je. Jenomže platí, že to je vždy jen jedna z jeho charakteristik. Stejně tak to může současně být člověk se dvěma dětmi, člověk, který pracuje v redakci, člověk, kterému je čtyřicet let… Je to nálepka, ale není to on sám.
Na podobné nálepkování narážím třeba při výběru fotografií ve fotobance. Lidé s obezitou jsou tam často zobrazováni stereotypním, až dehonestujícím způsobem…
Na to reaguje například pacientská organizace ECPO (The European Coalition for People Living with Obesity). Komunikuje na úrovni více evropských států a snaží se podporovat nestigmatizující i aktivizující činnost organizací, které v daných zemích již fungují. Vytváří i fotobanku, kde jsou lidé s obezitou z celého světa zobrazováni v úplně běžných životních situacích. A nejenom tak, jak je obvyklé, protože když si naťukáte do vyhledávače „obese woman“ – vyjede obrázek ženy, která drží hamburger.
Každý obezitolog vám přitom řekne, že obezita není způsobena jenom přejídáním. To je hrozně zjednodušující pohled. Je třeba ukázat, že jsou to často lidé, kteří se nezřídka snaží žít zdravě, sportují; mnoho mých klientů sportuje víc než já. K tomu slouží právě fotobanka, do které přispíváme za ČR v rámci spolupráce se STOBem. Také díky ECPO získáváme podporu pro osvětové aktivity, můžeme zpřístupnit některá naše cvičení zdarma, uspořádat seminář či konferenci.
Je skvělé, že existuje evropská organizace, která se snaží aktivity v jednotlivých zemích iniciovat a zároveň vytvářet podpůrné prostředí pro pacienty s obezitou.
V článku pro Vitalia.cz jste psala přímo o stigmatizaci a diskriminaci. S čím se lidé s obezitou setkávají, čemu musí čelit?
Stigmatizace je negativní společenský předsudek, kdy člověku na základě jedné jeho vlastnosti přisuzujeme další záporné charakteristiky. Jde o problém, který v ČR, co se týče obezity, zatím není dobře zmapován. Vycházím tedy ze zkušeností a studií ze zahraničí i z vlastní praxe. Jedná se o celospolečenské stigma, které se projevuje ve všech oblastech života, začíná na úrovni rodiny a pokračuje až na úroveň práce nebo lékařské péče, je prokázána diskriminace například u pracovních pohovorů nebo v přístupu lékařů. Lidé s obezitou se s touto stigmatizací setkávají dennodenně. A nejde jen o předsudky ze strany ostatních lidí, ale i tzv. self-stigma, kdy člověk odsuzuje sám sebe.
Zdržme se u diskriminace lidí s obezitou u lékařů – je přeci na místě, aby se zdravotník snažil pacienta nasměrovat ke snížení hmotnosti.
Je pravda, že lékař musí upozorňovat na zdravotní rizika obezity, ale velmi záleží na způsobu, jakým to podá. Vím například o lékaři (který je jinak skvělý člověk i odborník), jež pacientce na základě její hmotnosti a BMI (Body Mass Index) sdělil, že pokud s tím něco neudělá, do deseti let zemře…
Zkusme se vžít do této pacientky. Co se může stát? V lepším případě se vyděsí a skutečně se začne snažit o nějakou pozitivní změnu. Ze strany lékaře by měla následovat edukace o možnostech řešení, kam se obrátit, jak zdravě hubnout a nepodlehnout pseudoodborníkům nebo rychlým „řešením“. Jinak by vyděšený pacient mohl sáhnout po první nabídce, která se mu namane na internetu.
Myslím si ale, že ve významném procentu podobných případů dojde jen k tomu, že takový člověk už za lékařem znovu nepůjde. Informaci potlačí a bagatelizuje, použije přirozené obranné mechanismy. A pravděpodobně se tato pacientka, která má zvýšená zdravotní rizika, lékařské péči začne vyhýbat, což se ukazuje i na úrovni větších studií. A to nechceme.
Na tuto problematiku upozorňuje i zmíněná organizace ECPO. Snaží se mj. o to, aby lékaři nevážili pacienty bez jejich svolení. Jde asi opět zejména o způsob, jakým zdravotník s pacientem komunikuje.
Přesně tak, vznikají situace, v nichž se člověk cítí velmi špatně. Klienti mi třeba popisují situace, kdy lékař či zdravotní sestřička vyjádří své zděšení nad tím, kolik pacient váží.Projeví se to na psychické pohodě a je to zase o způsobu komunikace, o tom, jak k tomu zdravotníci přistoupí. I lékaři mohou mít v tomto směru určité předsudky, které se projeví v jejich postoji k pacientům, ve způsobu, jak s nimi mluví, kolik času jim věnují. Někdy to dokonce může vést k horší diagnostické rozvaze, když problémy automaticky svedou na obezitu a o jiných možnostech ani neuvažují. Toto všechno velmi narušuje důvěru pacienta vůči lékaři.
Je přitom potřeba, aby pacient k lékaři docházel, aby tam důvěra byla, aby s ním spolupracoval, chodil na vyšetření a třeba i dělal pozitivní změny. Edukace zdravotníků o tom, jak k pacientům s nadváhou či obezitou přistupovat, aby se necítili nekomfortně, je namístě, ačkoliv je mi zcela jasné, že v lékařské praxi zdaleka nehrají roli jen individuální předsudky, ale i samotný systém, časová dotace na pacienta, přetlak.
Jak by komunikace u lékaře mohla ideálně probíhat?
Poučený lékař začne tím, že se pacienta zeptá, jestli si o problému chce promluvit. Upozorní, že BMI vyšlo určitým způsobem a že jsou s tím spojena zdravotní rizika. Až v momentě, kdy pacient souhlasí, tak jej edukuje, ale zároveň se zeptá na jeho názor. Zajímá se, jestli s nadváhou či obezitou již něco dělal, kde vidí problém, co by byl ochoten a schopen změnit. Tímto způsobem se konverzace neuzavře, naopak může člověka podnítit k další spolupráci.
Jak sami vaši klienti vnímají svoji situaci?
Je to rozdílné. Jsou lidé, kteří si rizika nemusí plně uvědomovat. Významné procento lidí ale velmi dobře ví, že žijí s obezitou a že to nese rizika. Čili když jim to jen řekneme, nijak jim nepomůžeme. Pomůže jim něco jiného – empatický přístup, respekt, podpora.
Námitky vůči určité formě prezentace osob s nadváhou či obezitou zní, že se tak tento stav normalizuje. Že se lidé mohou ubezpečovat v tom, že jejich obezita není problém a nebudou se snažit ji řešit. Také vy v článku pro STOB píšete, že trend „body positivity“ může být vnímán i jako propagace obezity, ale že to tak úplně neplatí. Proč ne?
Jsou různé typy norem. Kdybychom se bavili o statistické normě, tak můžeme říct, že v Česku nadváha a obezita již jsou normou. Tedy mít BMI vyšší než 25 je norma, protože se to týká 60 % populace. V některých evropských zemích nebo v Americe je toto procento ještě vyšší.
Dále je norma funkční, která říká, že normální je to, co je fungující, zdravé, pro člověka prospěšné. A zde jsou velmi významné rozdíly, nejčastěji používaný BMI je hrozně zužující, nezohledňuje spoustu faktorů: v jakém je člověk věku, zda je to senior, nebo mladý dospělý, jestli aktivně posiluje a buduje si svalovou hmotu nebo jestli se vůbec nehýbe… S těmito parametry BMI nepracuje, přesto si na jeho základě kategorizujeme populaci.
Myslím si proto, že je u každého potřeba individuální přístup. Opravdu to může být tak, že člověk, který má nadváhu, je naprosto zdravý a nemusí mít žádná zdravotní rizika (u obezity to tak úplně neplatí). Je správné vědět, že ne všechny ženy mají míry 90–60–90, a je dobře, že se ve veřejném a mediálním prostoru prezentuje širší škála lidí, typů, postav. Někdo má normální váhu, někdo nadváhu, jiný obezitu, tak to prostě je. Neměli bychom před tím zavírat oči, ale nevnímám to jako rezignaci na změnu. Člověk, který žije s obezitou, pravděpodobně pocítí komplikace s ní spojené. A třeba mu to bude vadit; třeba ne. My bychom měli vytvářet prostředí, kdy jsme připraveni těmto lidem informovaně a empaticky pomoci, když to budou chtít změnit.
Bavíme se tu o tom, jestli změna narativu, komunikace a prezentace obezity nemůže podporovat její nárůst v populaci. Tím, jak k lidem s obezitou přistupujeme. Tím, jak ukazujeme, že existují a jsou úplně normální, že třeba sportují… Je ale přeci řada dalších, významnějších faktorů, které vedou k obezitě; leží v prostředí, v němž žijeme. Pracujeme na home office, jezdíme autem, máme určitý výběr potravin, a to mnohdy ultra průmyslově zpracovaných, všudypřítomnou nabídku cukrovinek… Tomu se říká obezitogenní toxické prostředí a to opravdu významně ovlivňuje nárůst obezity v populaci. Vytváření přívětivějšího prostředí pro lidi s vyšší váhou je podle mého názoru tím posledním faktorem, který by vedl k nárůstu obezity v populaci.
Dá se naopak říci, že když se zbavíme nálepek a zlepšíme prostředí, půjde lidem s obezitou hubnutí lépe?
Vytváření příznivějšího prostředí pro lidi s obezitou může opravdu být impulz k pozitivní změně. Třeba když se rozšíří konfekce ve větších velikostech, nemyslím si, že by to vedlo k tomu, že lidí s nadváhou bude více. Naopak to může mít opačný efekt – člověk, který pro sebe nenajde sportovní oblečení, třeba vůbec nepůjde sportovat. Když dostane možnost obléci se tak, aby se cítil komfortně, může ho to podpořit.
Mimochodem, doporučila byste si koupit nové oblečení, když člověk potřebuje větší velikost než dřív? Nebo „vydržet“ a snažit se zhubnout zpět do menšího čísla? Je to motivační?
Klienti často zmiňují, že chtějí zhubnout do svého starého oblečení. Dávají to na seznam potenciálních odměn jako motivaci. Já si nejsem jistá, nakolik to opravdu hraje roli; může to být jeden z motivátorů, na druhou stranu – co má člověk dělat, než zhubne? Zdravá rychlost hubnutí je půl kilogramu až maximálně kilogram týdně. To znamená, že bych třeba několik měsíců přežívala v oblečení, ve kterém se necítím dobře? Také se úplně nesetkávám s tím, že by jen oblečení bylo nakonec tou nejsilnější a rozhodující motivací. Ale zase – je to velmi individuální.
„Neodkládejte změny a aktivity na později, až zhubnete… dělejte je hned,“ říká Tereza Beníčková
Svým klientům nebo v kurzech zdravého hubnutí vždycky připomínám, aby změny, o kterých si říkají, že je udělají, až zhubnou, začali dělat okamžitě. Je to obrovský pozitivní podnět: už teď se začnu hýbat, půjdu do fitka, i když se toho obávám, i když mám pocit, že na mě lidé špatně koukají. Což se opravdu děje, a je to hrozně nepříjemné. Už teď to ale udělám. Už teď někam poletím, zaplatím si lekce tance, půjdu plavat nebo se pokusím najít si partnerský vztah. Jsou případy, kdy se lidé vyhýbají i pokusu o navázání vztahu, protože se bojí, že by je ten druhý nepřijal, nebo že by si nikoho nenašli.
To jsme opět u nálepek, stigmatizace a self-stigmat…
Někdy jde třeba o úšklebky či narážky ve sportovních zařízeních či při sportu. Ale není to tak časté, jak časté jsou obavy z toho. Učím klienty, jak si s tím poradit. Neznamená to se podobným aktivitám vyhýbat, přestože je to nepříjemné. Důležité je, aby se lidé naučili chodit do podobných situací, tím se úzkost sníží a člověk zjistí, že jsou vlastně zvládnutelné. Často však ty situace, i přes vnímané obavy, vůbec nenastanou.
Máte radu, jak zahodit strach a pustit se do aktivity, které se člověk s obezitou obává? Jak začít?
Strach bohužel nejde zahodit, žádnou emoci nemůžeme vymazat. Jde ale změnit chování v dané situaci. Někteří lidé zvládnou tomuto strachu čelit sami. U jiných bych doporučila, aby vyhledali odborníka, který jim v začátku pomůže. Nejde jen o obavy, ale pro člověka s obezitou bez kondice by ani ze zdravotního hlediska nebylo dobré, kdyby chtěl například rovnou běhat deset kilometrů. Začít lze třeba u praktického lékaře, který doporučí někoho dalšího. Nabídka je široká, jenom je potřeba dávat si pozor na odbornost. A zajistit si ideálně i podporu svých blízkých a okolí.
Pomůže tedy respektovat každé tělo, bez ohledu na to, jak moc je obézní?
Lidé mají pocit, že přijetí člověka takového, jaký v danou chvíli je, třebaže má obezitu, znamená rezignaci na změnu. Myslím si, že tento způsob vnímání není správný. V terapii obecně je strašně důležité, aby člověk přijal, jak věci jsou. Jaký je on sám, jaké má podmínky, jak vypadá, jaký je kontext, ve kterém žije. Přijetí reality neznamená, že rezignujeme na pozitivní změny, naopak. Jde o nutnou součást toho, abychom změny začali dělat. Protože opakem je určité potlačování, vyhýbání, izolace. Opakem přijetí je nepřijetí, to, že před skutečností zavírám oči, potlačuji ji, vyhýbám se jí. Přijímající a respektující přístup bez předsudků je podmínkou efektivní pomoci.
Nemůže být přeci jen pro někoho užitečné, když uslyší od druhých něco ošklivého, třeba od dětí: „Tlusťochu!“? Nefunguje i podobná negativní „motivace“?
I kdyby to na jednoho člověka z padesáti skutečně fungovalo, nepřijde mi to jako dobrý způsob a nikomu bych takový zážitek nepřála. V praxi se nesetkávám s tím, že by samotná kritika vedla k pozitivní změně. Podporuje se tak self-stigma, kdy člověk říká sám o sobě: „Já jsem moc líný, mně to nikdy nepůjde, tohle nedokážu…“ Kritika často může vést k sebestigmatizaci, může vést i k tomu, že se člověk začne izolovat, vyhýbat se situacím, ve kterých této kritice čelí. A to není dobré a k ničemu to nevede.
Mgr. Tereza Beníčková
Psycholožka a psychoterapeutka ve výcviku kognitivně-behaviorální terapie s vlastní praxí Hubnu hlavou. Zaměřuje se na psychologické aspekty hubnutí a udržování váhy. Klientům pomáhá s motivací ke změně životního stylu, s nastavením správného cíle při hubnutí, zvládáním stresu jinak než za pomoci jídla či se zvládáním negativních myšlenek. Jako certifikovaná výživová poradkyně dokáže pomoci i s postupným vytvořením redukčního jídelníčku založeného na racionálním přístupu ke stravování. Členka v Psychologické sekci České obezitologické společnosti, lektorka kurzů zdravého hubnutí STOB (Stop obezitě). Tématu diskriminace osob s nadváhou a obezitou se věnovala i ve své diplomové práci s názvem „Stigmatizace osob s vyšší tělesnou hmotností“.
ČLÁNKY DO MAILU