Člověk je jediný živočich, který páchá sebevraždu. Může za to evoluce, ale nevíme proč

V nějaké fázi evoluce musel člověk zjistit, že může zabít nejen zvířata a své bližní, ale také sebe. Můžeme předpokládat, že pro něj život od té doby už nikdy nebyl jako dříve, řekl kdysi psychiatr Erwin Stengel. Která fáze to byla, to nikdy nezjistíme. Můžeme však pátrat po důvodech a využít je k lepšímu poznání lidské duše, možná i k účinnější prevenci sebevražd.

Zvířata rozumí, co je smrt

Odpověď na otázku, proč zrovna člověk, je zdánlivě velmi snadná. Člověk si na rozdíl od jiných živočišných druhů uvědomuje sám sebe a je schopen abstraktního myšlení. To znamená, že si dokáže představit i to, co neexistuje. To může být například scénář, že realita kolem dotyčného je nezávislá na jeho vlastním vnímání a může fungovat i po jeho smrti. Když to spojíme s nešťastnými událostmi v životě, nastane riziko, že začne uvažovat tímto směrem.

Zoologové ovšem hovoří o tom, že člověk není jediný živočich se sebeuvědoměním. Je jen jediný, u kterého to lze prokázat na sto procent. Přesto není dostatečně dokázáno, že by zvíře mohlo vědomě spáchat sebevraždu. Známy jsou hlavně případy, kdy například pes přestane žrát po smrti svého pána, nebo kdy delfín žijící v laboratoři byl přestěhován jinam a přestal dýchat, až uhynul. Toto chování se přisuzuje velkému stresu, nikoliv záměru zemřít.

Přečtěte si také:

Na Aspergerův syndrom se často přijde až v dospělosti. Diagnóza se obtížně stanovuje hlavně u žen

Rozumí ale zvíře tomu, že je samo sebou, tak jako člověk? Nejslavnějším možným důkazem je takzvaný zrcadlový test. V současnosti známe devět druhů zvířat, která v něm uspěla. To znamená, že zvíře pochopí, že se v zrcadle dívá ve skutečnosti na sebe, a ne na jiné zvíře. Kromě lidoopů sem patří slon africký, delfín skákavý, straka obecná a mravenci.

Samotné uvědomění, že po smrti už tu nebudeme, se také jeví jako nedostatečný důvod. Počítá se totiž s tím, že ho do jisté míry mají i některá zvířata. Primátolog Frans de Waal uvádí například případ ze zoo, kde zemřel alfa samec tlupy šimpanzů. Když jim lidé o dva roky později pustili jeho videonahrávku, šimpanzi začali zmateně panikařit. Nejspíše věděli, že daného samce už nikdy vidět neměli.

Má sebevražda evoluční význam?

Sebevražda může být podle různých hypotéz evolučně užitečná, i když to zní krutě. Tento přístup předpokládá, že když jedinci nejsou způsobilí pro rozmnožování, dobrovolně uvolní prostor ostatním. V tomto ohledu však chybí důvody, proč podobnou strategii neuplatňují i některá inteligentní zvířata, u kterých bývá dřívější smrt místo toho následkem fyzické nemoci či slabosti.

Alternativou je hypotéza „brain-pain“, tedy mozku a bolesti. S její zmínkou se vracíme k otázce lidské sebeuvědomělosti. Ta sama o sobě nestačí jako důvod k sebevraždě. Hypotéza ji však spojuje s druhým významným faktorem. Člověk je schopen ukončit svůj život, protože je sebeuvědomělý a zároveň cítí bolest.

Evoluční adaptace lidí pro vyhýbání se či zbavení se bolesti je užitečná pro prevenci zranění i pro léčbu sebe sama. Pokud se ale bolest nedaří ukončit, složité mentální procesy mohou osobu dovést k idei sebevraždy. Ta je podle brain-pain modelu vedlejším produktem fungování člověka, nikoliv evolučním záměrem.

Další vědecký přístup přepokládá, že sebevražda mohla působit jako odstrašující příklad. Matematický příklad „čím více sebevrahů, tím méně sebevrahů“ tím nabývá nového rozměru. Pozůstalí se zdrží sebedestrukce, aby nezarmoutili své okolí ještě více, a také se budou více snažit podporovat se navzájem a sebevraždám předcházet.

Od myšlenky k činu

Evoluční biolog Nicholas Humphrey si na základě své znalosti lidské evoluce troufá odhadovat, že objev sebevraždy nemohl nastat dříve než před 100 000 lety. Také poukazuje na důležitou nesrovnalost ve Stengelově citátu uvedeném na začátku článku. Vyznívá to totiž, jako by lidé používali k sebevraždě stejné metody, jakými bylo zvykem lovit a vraždit. Opak je pravdou. Jsme si vědomi svého pudu sebezáchovy, a dokonce i v momentě, kdy se člověk cítí na dně a dokáže jej překonat, nepotlačí snadno fyzickou bolest. A pak je tu samozřejmě i otázka efektivity – kyjem člověk sám sebe umlátit prostě nemůže.

Důležité je, že teorie snažící se vysvětlit lidskou schopnost sebevraždy vlastně tento čin nevysvětlují. Vysvětlují pouze to, jak je možné začít nad sebevraždou uvažovat. Samotná ideace už svědčí více než dostatečně o tom, že dotyčný potřebuje pomoc. Stále však skýtá naději, že k sebevraždě nedojde. Do jisté míry totiž stále funguje pud sebezáchovy. Zoufalství, které jej může přebít, umocňují různé faktory. Patří k nim nejen neurochemické nastavení člověka, ale také finance, vztahy či chronická fyzická bolest. Takové okolnosti mohou navodit duševní krizi i u člověka, který nemívá symptomy psychické nemoci. A to pořád ale neznamená, že musí nastat to nejhorší.

City mohou pomoci i uškodit

Kolem sebevraždy spřádá společnost odedávna mnoho mýtů, myšlenek a tabu, které jí také pomáhají bránit. Zároveň mohou přispět i tomu, že se člověk ve svém prostředí cítí nepochopen a o svém duševním zdraví se nemusí chtít bavit, dokud není pozdě. Lidské instituce tedy nemají vždy efekt shodný s jejich záměrem. Dokážeme druhého člověka vyslechnout, podpořit, ale když jsou naše city v rozporu s těmi jeho, také ublížit.

Objektivní analýza s odstupem může pomoci vědě porozumět problému. I vědec je člověkem, který smrt bližních subjektivně vnímá a prožívá. Účelem tedy není normalizovat to, že začneme pozůstalé na pohřbu poučovat o přirozeném výběru. Sebevraždy tvoří podle statistik více než setinu lidských úmrtí a týkají se tisíců zarmoucených rodin. Pragmatické výhody něčího odchodu tento žal v očích civilizované společnosti neospravedlní – natožpak v očích truchlících.

Čemu chladné racionální zkoumání může pomoci, je právě její prevence. Díky vědeckým poznatkům dnes existuje celkem podrobné porozumění toho, jaké příznaky mohou varovat před sebevražednými sklony a jaké metody uplatňovat při terapii. Na nás jako lidech spočívá úkol přistupovat ke svým blízkým empaticky, učit se, co duševně strádající osoba doopravdy potřebuje, a nestigmatizovat vyhledání odborné pomoci.

Informační brožura Světové zdravotnické organizace vyzdvihuje důležitost otevřené komunikace o sebevraždě. Tvrzení, že toto může sebevražedné sklony posílit, je zde zavrženo jako mýtus. Ve skutečnosti se ti, kdo ukončení života zvažují, často nemají na koho obrátit, a pokud mají příležitost o tom mluvit, mají také více šancí si to rozmyslet.