Dříve se k výrobě léčiv standardně využívaly račí oči, lebka z oběšence, drcená mumie, kůstky z jeleních srdcí, zmijí krev, španělské mušky, ale samozřejmě i hojné množství bylin. Co všechno se z nich vyrábělo a jak? O tom nám vyprávěl lékárník Aleš Nedopil z lékárny U Bílého lva.
Prášek není tableta
Dlouho lidé do lékáren chodili jen pro bylinky, masti a extrakty. Jenže postupem doby i pacienti zlenivěli, nechtěli už počítat léčivé kapky a vyvářet v hrncích léčivé tinktury, chtěli něco, co rychle zhltnou a po čem se jim rychle uleví. První na řadu přišel prášek – proti bolestem hlavy a proti malárii.
„Alkaloid vyizolovaný extrakcí z bylin se smíchal s cukrem, směs se zarovnala na tzv. lékárenskou lžičku (pozn. lžička plná jen po okraje) a odvážila. Odměřená dávka se nasypala do papírku přeloženého na třetiny. Okraje se přehnuly a papírek s práškem se tak uzavřel jako psaníčko. Tímto způsobem se připravilo deset prášků, které se vložily do malé papírové krabičky, v níž se prodávaly,“ říká farmaceut Aleš Nedopil. To, co je tableta dnes, není tedy rozhodně žádný prášek. Ale protože ani prášek nebyl bůhvíco – sypal se na jazyk a zapíjel vodou – přišly na řadu pilulky.
Pilulka není tableta
Pilulka se na rozdíl od prášku vyrábí z pilulkové hmoty z tzv. massa pilularum. Jde vlastně o sušené kvasnice a extrakt ze sušených kvasnic, které se vysušily v exikátoru a smíchaly s glycerinem. Vznikla hmota podobná plastelíně. Aby měla pilulka nějakou účinnost, musel se, stejně jako v případě prášku, zapracovat do hmoty i extrakt nebo alkaloid účinné drogy. Z massy pilularum se pak vyválel plochým dřívkem stejnoměrně silný váleček. Jak dlouhý byl, záleželo na počtu připravovaných pilulek, což si lékárník snadno poměřil dvoudílnou šablonou opatřenou noži. Měl-li váleček ideálních rozměrů, vložil jej na spodní část šablony, přiklopil stejným dílem a lehce s ním pohyboval k sobě a od sebe, čímž dlouhý váleček nakrájel na dokonalé malé válečky. Jeden jako druhý. Ani teď ale ještě lékárník neměl hotovo. „Válečky rozprostřel na podložku, aby se k sobě nelepily, posypal je plavuňovým práškem (výtrusy z přesličky) a škrobem, vzal hladítko, a pokud to byl zručný laborant, měl za chvíli krásné kuličky – pilulky, které se nechaly vyschnout. Až poté byly připraveny k prodeji,“ vysvětluje složitost tehdejší výroby Aleš Nedopil.
Je ale nad slunce jasné, že pokud něco vyrábíte z kvasnic, nebude to vonět po konvalinkách, což je i případ pilulek. Bohaté panstvo si proto pilulky sypalo práškovým stříbrem nebo plátkovým zlatem, aby pach kvasnic zastřelo.
Oplatky se nepečou, ale polykají
Některé pilulky ale nesnesly technologii zpracování na vzduchu za pomocí glycerinu a kvasnic, takže se v některých případech zachovalo dávkování léčiva ve formě prášku. Nově se však pro snazší konzumaci vkládal do malých škrobových nebulek, což byly dvě protilehlé mističky ze škrobu a pšenice, do kterých se prášek uzavřel. Nebulky s účinnou drogou se pokládaly na kořen jazyka, po zapití se okamžitě rozpadly a pacient tak nelibou chuť prášku vůbec necítil.
Ale prášek v oplatce přece jen není to, co by tehdejší moderní člověk chtěl a vyžadoval, proto byla vynalezena první tabletovací forma. Šlo o jednoduchý systém lisu nebo spíše bucharu, do jehož spodní formy se vsypalo odměřeného prášku a s pomocí protilehlého trnu a úderu do palice došlo k vytvoření tablety. Dlužno podotknout, že k výrobě tablety musel být použit tzv. zrněný prášek, který na rozdíl od prášku rozemletého neobsahoval tak velké množství vzduchu. „Kdybychom rozemletý prášek vsypali do tabletovací formy a bouchli, tak by se nám po uvolnění trnu tableta roztrhla po vrstvách,“ říká Aleš Nedopil.
Tímto způsobem se tablety vyráběly dost možná padesát let, pak tento fyzicky náročný proces výroby vystřídala ruční tabletovačka, která zvládla vyrobit denně asi tisíc tablet. A jak si libovali, že si práci ušetřili. Kdyby tak měli tehdejší farmaceuti možnost vidět dnešní rotační tabletovačky, které vyrobí až šedesát milionů tablet za hodinu…
Čokoláda, nebo čípek?
Kdo by to byl řekl, že kakaové máslo je základním stavebním kamenem nejen pro výrobu čokolády, ale i pro výrobu čípků. „Teplota tání kakaového másla je totiž někde mezi pětatřiceti až devětatřiceti stupni Celsia, což je teplota nemocného. Proto se v rektu ideálně rozpouští,“ říká Aleš Nedopil, ale zároveň dodává: „Dnes už se používá i syntetický tuk, který už tak nevoní, ale zase se s ním dobře pracuje, protože má přesnější dobu tání a tuhnutí.“ Kakaové máslo se zahřívalo ve vodní lázni. Když začalo měknout, už mimo lázeň se rozmíchalo s léčivem na hustou kaši, která se nalila do alkoholovým roztokem vymazaných forem různých velikostí. Ač je to k nevíře, i dnes se některé, rychle kazící druhy čípků vyrábí v lékárnách tímto způsobem jako zakázkové léčivo.
ČLÁNKY DO MAILU