Do psychologické ordinace přišla klientka s pláčem na krajíčku. Vyprávěla o problémech v péči o postiženého syna. Chlapec i po několika operacích rozštěpu není krásné dítě. Navíc nemá libozvučný hlas. Leč jak známo i křivá jabloň dává dobrá jablka. Zde jde o výrazně nadprůměrný intelekt spojený s citlivostí a schopnosti vcítění se do druhých.
Při společném cestování s matkou si hocha upřeně prohlížely spolucestující – paní a zřejmě její dcera. Dívka – jako obrázek, blondýna s modrýma očima a hebkou tváří – pronesla: „Ten kluk vypadá jako rozšlápnutý hrnec?“ Dáma opáčila: „Nedívej se na něj. Ještě kvůli tomu budeš mít škaredé sny!“ Slyšeli to spolucestující a samozřejmě i postižené dítě i jeho maminka. Posléze to máma komentovala: „Už bych měla být zvyklá, není to poprvé. Ale bylo před Vánoci. Jeli jsme od lékaře a ten navrhl další operaci. To je dárek! Vždycky se snažím být optimista, že se nic neděje a zase bude dobře, ale v té tramvaji toho na mě bylo moc. Nejhorší bylo, jak se na mě syn smutně usmál a pohladil mě po ruce. Už z toho má rozum…“
„Co bylo dál?“ ptal se psycholog. „To je právě ono,“ vysvětlovala paní, „ta holka po mém synovi pokukovala dál.“ „Nedívej se tam!“ opakovala jakýmsi divadelním šepotem její máma. Bylo to k ničemu. „Měla jsem dojem, že si připadá, jako by byla v cirkusu nebo v ZOO. V tu chvíli mi praskly nervy. Zakřičela jsem: ´Co čumíš, parchante, kam nemáš?´ a ještě jsem chtěla dodat: Ty hloupá krávo! To jsem naštěstí spolkla…“ dodala dáma a utřela si slzy. Z té tramvaje vystoupili a syn utěšoval mámu: „Maminko, nic si z toho nedělej, to bude dobrý…“
„Jenomže ono to dobrý vůbec být nemusí. Co bude dál, když se synovi zalíbí nějaké děvče a to mu odpoví, že s rozšláplým hrncem chodit nebude. Co se stane, když se to bude opakovat… Dnes jsem to nezvládla já a syn mne uklidňoval. Ale kdo jednou uklidní jeho?“
Je mnoho otázek a málo jasných, jednoznačně správných odpovědí. Jisté je, že vše by vyřešila trocha taktu. Platí zásada, nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby dělali oni tobě. Jednoduché vodítko, leč vyžadující určitou schopnost vcítění se. Ta není dána každému.
Dívá se „jak tele na vrata“?
Pohled sám o sobě uškodit nemůže. Podstatná je vaše interpretace. Tj. jak pohledy vnímáte, co z nich vyvozujete. Nejste přece horší než ostatní. Jste jen jiní. Ne tuctoví, ale výjimeční. To potvrdíte mj. i tím, že se nenecháte vyvést z míry. Díváš se na mě? I já se ti podívám nejlépe do očí a usměju se. Protějšek se v lepším případě usměje také. Výměna úsměvů je nenápadnější, ale možná i víc než podaná ruka. V horším případě dáváme úsměvem najevo, že jsme nad věcí, vyrovnáni se situací. Je to něco jako morální vítězství. Ten pocit je oprávněný, zvláště když protějšek uhne pohledem.
Dalším vodítkem budiž rčení: Když ti osud nadělí citron, udělej si z něj citronádu. Buďte hrdi na to, že se dokážete vyrovnat s problémem. Buďte šťastni z nadání, jimiž vás či vaše dítě osud obdařil. Pokud je to jen trochu možné, obraťte pozornost jinam a nezdvořáků si nevšímejte.
Významný humanistický psycholog V. E. Frankl v této souvislosti doporučuje dva postupy.
Paradoxní intence
Jde o jakési samozřejmě s nadhledem prezentované katastrofické očekávání, přehnané až do maxima. Zde např.: „Taková krásná a hodná, citlivá a dobře vychovaná, taktní dívenka bude kvůli mně trpět nočními děsy. Tj. sotva lehne, sen se nezvedne, ale zažije úzkost a paniku. Zbledne, co zbledne – zezelená, uteče z pokoje a pak z bytu ven. Uklouzne na schodech, zlomí si nohu, ruku i hlavu. Doposud poněkud nezralá nervová soustava jí již nikdy nedozraje a život se pro ni stane peklem. Také její maminka ze samé hrůzy ochrne, čímž se mimo jiné zvýší výdaje státu na zdravotnictví a důchody. A státní rozpočet to neunese. Totální bankrot bude zákonitým důsledkem…“ Absurdní, přehnaný scénář nám ukáže, že není tak zle, jak by teoreticky mohlo být.
Dereflexe
Je to zaměření na něco jiného, než je sebepozorování nebo sledování někoho blízkého, na němž nám hodně záleží. Stop otázkám typu: „Co na to mám říct, jak si to může dovolit, jak se po takové netaktnosti cítím?“ V představách se důsledně zabývat tím, co s traumatizující situací nesouvisí.
Postup odpovídající požadavku zaměstnat se něčím jiným splňuje i další z možných postupů. Je to spíše hříčka, leč velmi účinná. Nazveme ji:
Mlčet a zůstat filosofem
Cítíte, že vybuchnete a použijete slova, jež vám nepomohou, ale nakonec budou mrzet? Třeba něco o parchantech. Zvládnout to jde velmi jednoduše. Nadechnout se a říci „nádech“ a vydechnout se slovem „výdech“. Nic dalšího při pečlivém provádění říci nedokážete. Několik opakování nádech-výdech má navíc charakter zklidňujícího počítání do deseti.
ČLÁNKY DO MAILU