Určitým vodítkem může být už sama zvukomalebnost názvu. Když nabízejí svařené víno, koupím. Když nabízejí svařák, nekupuji. Když se řekne „svařené víno“, cítím libé představy něčeho dobrého, kdežto slovo „svařák“ ve mně vzbudí spíše asociace s nedobrým levným krabicovým vínem. (Stejně tak ve slově „smažák“ přímo cítím ten přepálený omastek, a ještě horší je „šopák“.) Ostatně – někde jsem i četl, že koncovka -ák má v češtině spíše negativní zabarvení.