„Děti rády napodobují osoby, s nimiž žijí, a mimoděk si tak osvojují dobré i špatné jejich vlastnosti, proto má domácí výchova arciť důležitost ohromnou. Domácnost jest křišťál společnosti lidské a samé jádro národního charakteru, z toho pramene, ať již je čirý neb zkažený, vyplývají zvyky, způsoby, zásady, dle nichž se řídí život soukromý i veřejný.“
Václav Gabriel: Výchova rodinná pro naše rodiče a vychovatele. Libuše, matice zábavy a vědění, Praha 1896
K citaci archaického pramene mne inspiroval dopis obsahující řadu otazníků:
Poraďte mi vhodnou reakci či nereakci, pokud je člověk svědkem nevhodného chování rodiče k dítěti na veřejnosti.
Nedávno mě zaujalo na Facebooku: „Nabídl jsem jedné matce v metru, jestli by nechtěla vylít tu strašnou zlost raději na mě než na svého šestiletého syna. Dala mi takovou sodu, že doufám, že jí pro toho nešťastného kluka už žádná nezbyla.“ Status vyvolal řadu komentářů, zda se do podobných věcí vměšovat, jak apod.
Nedávno jsem na výletě viděla muže, který se – z mého pohledu – choval hnusně k dívce (dceři?), asi osmileté. Rodina (ještě matka a menší syn) seděla na trávě u hradu a svačila. Tedy svačila matka, syn a otec. Holčička seděla na kraji, slzy v očích, mlčela a ten muž jí svíral a mačkal paži a každou chvíli se k ní naklonil a něco evidentně nepříjemného jí hučel do ucha. Matka se tvářila jakoby nic.
Jindy zase matka řvoucí na malého syna v tramvaji několik zastávek, aniž to dítě cokoli udělalo.
Člověk by neváhal, kdyby šlo o vyložené násilí, ale takhle? Nevíte, jak to je, dítě tři hodiny prudilo a rodič to nevydržel? Týrá rodič dítě doma a tohle je jen povrch problému? Když něco řeknete, zastydí se, změní se něco? Anebo – když něco řeknete, vylije si na dítěti zlost doma o to víc? A co vůbec říct?
Mnoho je otázek, málo jednoznačných odpovědí. Jasné je vymezení povinnosti nezbytného zásahu. Do jisté míry spoluviníkem se stává ten, kdo nereaguje v situacích, jež spadají do jevu zvaného syndrom týraného a zanedbávaného dítěte.
Syndrom týraného a zanedbávaného dítěte
Jedná se o poškození fyzického, psychického i sociálního stavu a vývoje dítěte. Vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby. Zmíněné jednání je v dané společnosti považováno za nepřijatelné. Nastává v důsledku aktivního ubližování nebo nedostatečné péče. Dospělý agresor zneužívá fyzické síly či psychické nadřazenosti a moci nad podřízeným a závislým dítětem.
Týrané a zanedbávané dítě
Podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 jsou do syndromu CAN (z angl. Child Abuse and Neglect) zahrnuty následující kategorie:
- Psychické a fyzické týrání
- Sexuální zneužívání
- Zanedbávání péče
- Šikanování
- Systémové týrání – rozumí se týrání ze strany institucí, jež by měly dítku pomáhat; např. jde o neoprávněné odebrání dítěte z rodiny.
- Sekundární viktimizace – zde jde např. o negativní dopad mýtů ve veřejném mínění, co o události referují známí, příbuzní či média. Postižený se stává obětí znovu (victim = oběť). Typický problém je namátkou postoj mnoha lidí: „Znásilněná ho provokovala a pak se divila!“ Na obdobném základě je ve vztahu k dítěti časté: „Škoda každé rány, která padne vedle.“
- Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy) – rodič (v drtivé většině matka) se snaží upoutat pozornost a získat sympatie, jakož i výhody, předstíráním nejrůznějších nemocí u svého dítěte. To je vláčeno po nemocnicích a podrobováno nepříjemnému, zbytečnému vyšetření.
Společným jmenovatelem všech těchto jevů je, že dítěti je ubližováno, psychicky či fyzický trpí a je ohrožován jeho další vývoj.
Pokud o takovém jednání víme, vyplývá ze zákona oznamovací povinnost, a to orgánům činným v trestním řízení. O tom, že této povinnosti hodláme dostát, tyrana informujeme. Při aktuálním ohrožení je vhodný telefonát na 158 – tísňovou linku Policie České republiky.
Tanec mezi porcelánem
Problém bývá u řekněme hraničních situací, tj. právě u těch, o nichž čteme v úvodním dopisu. Na „hrubý pytel“ nepomáhá „hrubá záplata“. Agresoři bývají značně citliví na sebe sama. Ostatně i zdánlivě velkorysá nabídka typu „křičte raději na mne“ může být vnímána jako gesto spojené s ponižujícím odsudkem. To vše bez znalosti souvislostí.
Zřejmě je lépe pokusit se odklonit pozornost, klidnit. Volíme sebeotevření typu: „Vím, jak je to s dětmi těžké. Sám jsem býval bezradný.“ Respektujeme bonmot: „Na trhu s radami nabídka převyšuje poptávku.“ Ty nevyžádané nenabízíme.
Psycholožčin zlý sen
Paní kolegyně, mladá matka prvního dítěte, potomka milovala, slynula patřičnou schopností empatie, načteno o ontogenetické psychologii měla na rozdávání. Diplomku psala o attachementu, vazbě mezi malým dítětem a rodiči. Jak už to i u intelektuálek občas bývá, těhotenství měla rizikové, porod obtížný. Dítko bylo takříkajíc živé stříbro. Občas zlobilo se vším, co k tomu patří. Maminčiným – žel dosti často zhmotněným – zlým snem bylo: „Jsme spolu někde na veřejnosti, dítě je negativistické, dupne si, křičí a já je nedokážu uklidnit.“
Mezi námi, stát se to může i vedoucím pedagogicko-psychologických poraden. Vůbec nemusí jít o výchovnou chybu, pokud za ni nepovažujeme klubající se zoubek nebo dejme tomu nadýmání. Jste si jisti, že byste to sami dokázali zvládnout? Já ne. Takže spolkneme rady knížecí, eventuálně i ty poněkud sadistické ve smyslu povzdechu: „Herodes, to byl král!“
Bezradnost zneurotizovaných rodičů neprohlubujeme ani trefnými poznámkami. Záležitost nekomentujeme v kontextu boje za lidská práva (za pohodu nerušenou skřeky rozmazlených fracků). Volíme taktiku asertivního selektivního ignorování. V duchu pak blahořečíme osudu, že si onen postup můžeme dovolit. V krajním případě na nejbližší zastávce MHD vystoupíme a počkáme na jiný spoj.
Koho bili, ten bije?
Poměrně dlouho je známo, že dítě, jemuž ubližují, bude se zvýšenou pravděpodobností srovnatelné negativní vzorce chování projevovat i vůči jiným lidem. Samozřejmě včetně vlastních potomků v dospělosti.
Smyčka destrukce není nevyhnutelná. Zhruba ve třetině případů se dospělé, kdysi týrané děti chovají ke svým potomkům dobře. Druhá třetina se chová obvykle dobře. V okamžicích zvýšeného stresu mívá tendenci vypadnout z role. Tj. chovat se podobně, jak to kdysi poznala. Poslední třetina se nedokáže vymanit ze svého retro stylu. Transgenerační přenos není jen přenosem z jedné generace na následující. Následky mohou být patrny i ve třetí či čtvrté generaci.
Nevím, co bych řekl, ale vím, co bych chtěl říci
Kdybych byl babičkou, do jejíhož klína ukládá svoji znavenou hlavu některý z rodičů, o němž píše naše čtenářka, promlouval bych asi takto:
Všechen ten křik a ledacos jiného je důsledkem nadměrné a především nerealistické konfrontace s jeho slabostí, úzkostí a zranitelností. Tyhle pocity známe sami u sebe po čertech dobře. O to víc nás popuzují. Leckdy nám nevědomky připomínají vlastní trápení, a to nejen z dětství. Své dítě nevnímáte takové, jaké je, a svébytné. Vnímáte je, jako by bylo někým jiným. Konkrétně zhmotněním tzv. rodičovských projekcí („podle sebe soudím tebe“). Možná jeho slabosti přeceňujete a tím potomka ponižujete. Možná je naopak popíráte. Možnosti potomka pak přeceňujete a nezvládáte střet s realitou. Do třetice ovšem můžete mít pocit životního selhání ve smyslu: „Já nejsem v pořádku, ale ani ty nejsi v pořádku.“ Odborně řečeno: „Kompetence dítěte jsou tak znehodnocovány.“ Lidově řečeno: „To teprve nastane ten pravý čurbes.“
Co s tím? „ Vše ať plyne volně, bez násilí…“ J. Á. Komenský. Kéž by se nám nemohlo přihodit nic horšího než konfrontace s dětským zlobením.
ČLÁNKY DO MAILU