Otec mi 8 let nadával. Pak rok nadával matce, až se s ním matka chtěla rozvést. Pak se otec a matka usmířili, a na to se do mě matka pustila a začala mně rozkazovat, že si s otcem musím vytvořit vztahy. Otec se od té doby ke mně začal chovat přehnaně hezky, jako patolízal.
Snášet ty rozkazy a patolízalství bylo pro mě horší než snášet ty nadávky.
Je to hrůza, když mě otec dlouhodobě ponižoval, a podle názoru matky (a i mnohých jiných lidí) je to vlastně moje vina, protože otec se začal chovat hezky a já to neopětuji. Ti lidé velice dobře vědí, že je pro mně nepříjemné projevovat lásku k otci a schválně si přejí, abych tu lásku projevoval. Proč mě takhle trápí?
Lidé často hodnotí situaci zjednodušeně a dosti povrchně.Inspiroval jste mne k napsání článku o Forerově a Dunning-Krugerově efektu.Jen to ještě chvíli potrvá.Problém o němž se zmiňujete by stál za rozhovor s psychologem. TN
Chodil jsem za psychologem, ale nepomohlo mi to. Podle psychologa otce nemusím mít rád, ale mám se chovat, jako bych ho rád měl. Třeba jsem mu řekl, že je mi nepříjemné, když mi otec dává pusinku a psycholog odpověděl, že si s otcem pusinky mám dávat.
Taky mě ten psycholog nutil balit ženy a říkal, že té ženě nesmím říct, že se cítím špatně.
Bohužel, psychologové nejsou nijak víc empatičtí než běžní lidé. Běžní lidé budou člověka nutit dělat něco, co je mu nepříjemné, s oddůvodněním, že pak mu to přestane být nepříjemné a začne se mu to líbit. Psycholog dělá přesně to samé, jen to navzývá vědeckým názvem "behaviorální terapie".
"Psychologii studují lidé, kteří se v sobě nevyznají a snaží se sami sebe pochopit." To prohlásila docentka přednášející psychologii na vš a zpětně s ní musím souhlasit. Chápu, že neexistují univerzálně platné rady, ale oni se je přesto snaží aplikovat při práci v poradnách.
ČLÁNKY DO MAILU