Většina houbařů, kteří se po letošním suchém a horkém létu vypravili do lesa za houbařskou kořistí, dosud příliš úspěšná nebyla. Houby letos rostou opravdu hodně daleko od sebe, v některých oblastech téměř vůbec. Lepší kořist přitom nezajistí ani celá škála tajných a polotajných houbařských map – k možnému většímu úspěchu vede totiž cesta především přes zdravý selský rozum a povědomí o známých a letitých zkušenostech, které se sběrem hub souvisí.
Houby uvnitř lesa nerostou
Ta první a základní cesta, platná více než kdy jindy právě letos, je nečekat velké úspěchy uvnitř porostů lesů. Přestože je totiž les veřejností (správně) vnímán jako území zadržující v krajině vodu, ve skutečnosti stromy vodu z půdy, na které rostou, vysávají pro svou potřebu a přebytek vody pak vypouštějí při odpařování do ovzduší. Les tak sice zadrží vodu v krajině, ale ne tak zcela v půdě.
Právě proto je v současné době v lese ještě větší sucho než na místech, která zalesněna nejsou. Proto také lze houby najít spíše na krajích lesa, případně v těsném okolí lesních cest a odtěžených úseků lesa, kde jsou nároky stromů na vodu nižší. Kromě toho mají na otevřená prostranství větší přístup paprsky slunce, což společně s vyšší zavodněností takových lokalit vytváří příznivější podmínky pro růst hub.
Pokud jde v současné době někdo sbírat houby do nitra lesa, má tak největší naději na houby přímo rostoucí na stromech, jako jsou hlívy, a případně pařezové houby. Dobrou a chutnou kořistí může být třeba opěnka (nebo také opeňka) měnlivá, tu ale mnoho houbařů nesbírá, ačkoli je to velmi praktická houba, protože roste po celý kalendářní rok, i v lednu.
Les nemusí být „dospělý“, aby v něm rostly houby
Jsme-li na okrajích lesa, je vhodné uvést na pravou míru často zmiňovanou tezi, podle níž rostou houby především v „dospělém“ lese několik desítek let starém. Není to tak zcela pravda, veřejností sbírané jedlé houby rostou už v poměrně mladém lese o stáří o něco více než deset let. To je dáno symbiózou hub s kořeny vyšších rostlin, v tomto případě stromů v lese, která začíná již od chvíle, kdy malý semenáček stromu vytváří první kořínky. Struktura mykorhizních hub (hub žijících v symbióze se stromy) se v průběhu vývoje stromů mění, houby lidmi sbírané nastupují obvykle později, nicméně symbióza funguje po celou dobu růstu stromu.
A zmiňovaná symbióza je také dobrým vodítkem, kde a jaké houby hledat. Na konkrétní druh stromu je vázán výskyt většiny hub, a nejen hub. Jak totiž plyne z aktuálních výzkumů, je mykorhizních sedmdesát až devadesát procent všech rostlin. Což mimo jiné ukazuje na to, že výzkum symbiózy rostlin má před sebou velký potenciál, neboť toho o tomto problému zas tak moc nevíme. Zrovna u národu houbařů by se větší znalosti o soužití hub a stromů hodily a některé výzkumné projekty se v tomto smyslu už také rodí.
Dlouhé sucho podhoubí nezničí
Něco ale přece víme. Jednak, že ani dlouhé sucho (tím je myšleno například letošní sucho po dobu několika měsíců) podhoubí (mycelium) hub nezničí. Rozvoj podhoubí se sice zastaví nebo výrazně zpomalí, z mycelia na povrch nevyrážejí plodnice, ale podhoubí žije.
Což v praxi znamená, že pokud letos území naší země nepostihne ve větší míře blahodárný déšť, ale v zimě třeba napadne sníh a další rok nebude takové sucho jako letos, budou napřesrok houby růst v lesích i tam, kde je letos nenajdeme.
Víme ale také, což není zas tak velký objev, že pokud se na nějakém stanovišti vykácí ten druh stromu, na který je konkrétní druh houby symbioticky navázán, podhoubí postupně zahyne a příslušný druh houby na takovém místě naopak jen tak neporoste. Nejdříve, pokud by se na stejném místě vysadily nové stromy stejného druhu, jaké byly na stanovišti původně, by se tak stalo zhruba za zmiňovaných více než deset let. A zcela jisté to také není, neboť vždy záleží na tom, jaké změny v souvislosti s kácením a opětným vysazením stromů s dopady na procesy v půdě v příslušném místě proběhnou. Klasickým příkladem jsou hráze rybníků, na nichž byly v minulosti sázeny duby, pod kterými sbírali naši předkové hříbky. Dnes v místech, kde proběhla „generační výměna stromů“, na hrázích hřiby nenajdete. A pokud tam nějaké houby rostou, jsou to obvykle jiné druhy.
Klouzek roste. A nečerviví
Každopádně je v současné době při sběru hub praktické odtrhnout občas zrak od země, po které kráčíme, a obrátit jej vzhůru do korun stromů. I přes značné letošní sucho lze totiž najít i v současné době některý z četných druhů klouzků, což jsou výborné houby typické svou vazbou na konkrétní strom.
Známou klasikou je přitom klouzek modřínový (jde o synonymum pro klouzek sličný) a klouzek slizký, které lze najít pod modříny, jak napovídá i jeden z názvů. Klouzky rostou i pod borovicemi, přičemž pod nejčetnější borovicí lesní rostou klouzek obecný, zrnitý, žíhaný a kravský, pod borovicí vejmutovkou klouzek bílý a pod příbuznou borovice – douglaskou tisolistou, klouzek douglaskový.
Platí přitom, že ať najdete jakýkoli z druhů klouzků, jde bezvýhradně vždy o jedlé houby, z nichž některé mají údajně i příznivé zdravotní účinky (klouzek obecný a zrnitý). Další předností klouzků je to, že nečerviví. Naopak nevýhodou je, zvláště u některých druhů klouzků, slizký povrch, a také proto jsou klouzky při tržním prodeji hub jediným druhem hub, který smí být prodáván oloupaný. Pokud je to ale možné, nesnažme se loupat ani klouzky – bezprostředně pod slupkou klobouku klouzků, respektive všech hub, je totiž nejvyšší koncentrace pro tělo prospěšných látek, což jsou v případě hub hlavně různé minerály, byť jde v zásadě o stopová množství.
ČLÁNKY DO MAILU
