Co nemůžeme ovládnout vůlí

Jeden ze zakladatelů české psychiatrie, profesor Heveroch, nazval 19. století stoletím neurózy. 20. století bychom mohli označit jako století glorifikující vůli. „Rozsvítíme slunce, štěstí všechny lidi bude hřát. Poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát…“ Píseň má sice kouzlo nechtěné parodie, leč jak známo „když se chce, všechno jde“.

Jednadvacátý věk jako by více přál tzv. determinitům. Podle nich svobodná vůle neexistuje, přesněji je jen iluzí. Lidská aktivita vychází z předchozího, obvykle nevědomého stavu. Pravda – nic nového pod sluncem. Otázkou svobody vůle se lidé zabývají více než dvě tisíciletí.

Libetův pokus – opus mj. na téma, zda slepice předchází vejce

Benjamin Libet (1916–2007), americký neurochirurg, jehož kořeny pocházejí z ukrajinské židovské rodiny, měřil prostřednictvím EEG mozkové vlny dobrovolníků. V průběhu měření je žádal o provedení jednoduchého pohybového úkonu. Například sevřít a poté otevřít dlaň. Dotyční měli co nejpřesněji určit okamžik, v němž se rozhodli požadavek splnit a úkon vykonat. Díky EEG se tak zjistilo, že skutečnost vnímaná lidmi jako jejich vlastní, vědomě vykonaný úkol, byla předcházena zvýšenou aktivitou mozku – a to o půl sekundy.

Autor: Photo by Fares Hamouche on Unsplash, podle licence: Public domain

Ovládáme, co uděláme?

Chvilička sem, chvilička tam, na první pohled o nic nejde. Jenže morálka ani zákonnost lidské společnosti se bez existence svobodné vůle neobejdou. Pokud bychom byli jen hříčkou přírody či jiných vlivů, stěží bychom mohli být za své činy zodpovědní. Je-li to tak, je po ruce báječná obhajoba před kterýmkoliv trestním senátem.

Nemoc coby K. O. svobodné vůli

Existuje řada onemocnění spojených s výraznými, život postiženému i jeho sociálnímu okolí ztěžujícími pohybovými projevy. Zmíněné projevy nelze ovládnout ani pevnou vůlí. Stejně tak existuje řada psychických onemocnění – „černých psů, kteří vás zalehnou“. Odhánět vůlí je můžete, leč marně. Typickým příkladem je deprese.

Tourettův syndrom

Zmíněný syndrom je tiková porucha. Provázejí ji například prudké svalové stahy a záškuby v obličeji, ramenou a končetinách, křečovité a výbušné zvuky, koprolálie, echolálie. Do rámce psychiatrických poruch začleněná koprolálie není záležitostí špatné výchovy nebo provokace. Postižený vulgarismy říkat nechce. U Tourettova syndromu bývají vykřikovány vulgarismy jednoslovné a obvykle stálým opakováním poněkud fádní.

Tiky

Tikům předchází nutkání k jejich provedení. To je po tiku následováno uvolněním vnitřního napětí. Tiky mohou být jen krátkodobě a přechodně potlačeny vůlí. Při delším zadržování onoho projevu bývá vnitřní napětí nesnesitelné. Dochází k tzv. rebound fenoménu, tj. intenzivnímu „výbuchu“ nashromážděných tikových projevů. Nejedná se o zlozvyky, které by se daly kázeňsky postihnout. Nemocný je nedělá schválně.

Obsedantně kompulzivní poruchy

Obsese je utkvělá, opakovaně se vnucující, ovládavá myšlenka. Bývá laděna úzkostně. Kompulze je opakované jednání, činnost vykonávaná postiženým v naději, že se právě tím zbaví úzkosti a vnucujících se obsesí. Patří sem i slovní projevy, nezřídka vnímané jako „magické“. Obsese i kompulze považuje postižený za své vlastní úvahy, puzení a činy. Nejde o záležitosti vnímané jako vnucené. Oboje je nepříjemné. Je to vnímáno jako v zásadě nepřiměřené a nesmyslné, ale zároveň jako nutné. Nečiníme tak z radosti nebo pro potěšení.

ADHD

Attention Deficit Hyperactivity Disorder, porucha pozornosti s hyperaktivitou, též hyperkinetická porucha. Projevy lze rozdělit do tří kategorií: příznaky hyperaktivity, impulzivity a nepozornosti. Nejnápadnější jsou děti s převládající nadměrnou aktivitou – nedokáží posedět na jednom místě, jsou zbrklé, neustále hovoří, často vyrušují nebo skáčou do řeči jiným. Hyperaktivita a impulzivita vede k neobratnosti. Dítě se pouští do aktivit, jež nezvládne.

Kdo není nemocný, je „mocný“?

Život bez svobodné vůle (deterministický přístup) je pro zdravého člověk těžko představitelný. „Vyzkoušej všechno, a jen dobrého se drž,“ děl kdysi dávno Tomáš Akvinský. Oním „držákem“ je právě možnost projevu svobodné vůle zaměřené „k dobrému“. Neméně důležitá je i volní schopnost „říci ne“ špatnému, byť třeba lákavému. Lze přitom zanotovat „neber si, synečku, co kdo dává, z některých jablíček bolí hlava“.

K pochopení tajů zákrutů lidského života nepřispěje ani indeterminismus. Ten se domnívá, že naše rozhodnutí nejsou závislá na předchozích vlivech. Jinak řečeno – jsou veskrze dílem náhody. To opět zbavuje lidi odpovědnosti za jejich činy a vyvrací tedy možnost svobodné vůle.

Vodítko ve zdánlivé neřešitelnosti naznačených otázek nabízí citát Martina Gardnera, amerického matematika a popularizátora vědy: „Kdysi dávno mi přineslo pocit mimořádného ulehčení, když jsem došel k závěru, že svobodná vůle je bezedné tajemství.“

K pochopení onoho bezedného tajemství můžeme přispět především přijetím faktu: volní rozhodnutí je ovlivňováno nevědomými mechanismy lidské psychiky. Starověký filosof požadoval: „Ptej se, co čím druhý člověk sleduje, ale začínej u sebe.“ Netvrdím, že o sobě jen „vím, že nic nevím“. Nicméně opačné přesvědčení, „vím o sobě a svých volních i mimovolních motivech všechno“, je z říše megalomanských bludů.

P. S.: O existenci Libetova experimentu jsem se dozvěděl na semináři manželských poradců vedeném biologem a filosofem profesorem Zdeňkem Neubauerem. Uskutečnil se ještě před listopadem 1989. Byl to mimořádně zajímavý, marxismu zcela prostý seminář. Měl kouzlo hry, v níž tzv. šedá zóna legálně balamutila vládnoucí stranu. Při psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že text píši přesně pětatřicet let poté, co onen pokus zabývající se časovým aspektem vědomí byl uskutečněn. Dodatečně si uvědomuji, že text jsem začal psát 5. 7. 2018. Tedy na den přesně dva roky od 5. 7. 2016, dne, kdy pan profesor zemřel.