„Sociálka nebo též orgán ukrytý za zkratku OSPOD – je orgánem sociálně právní ochrany dětí, který nemá být strašákem, ale ani státem ve státu. Má být pomocníkem pro dítě a jeho ochráncem. S OSPODem se ve svém životě potká v různých životních momentech mnoho rodičů a dětí. A většina z nich může potvrdit, že sociálka není zlem, které je často v představách lidí vnímáno jako všemocný úřad se svými vlastními pravidly a neomezenou mocí. Přesto často média ukazují sociální pracovnice jako zubaté tety, které odebírají děti z náručí svých rodičů. Jak to je?“
Na výše citovaný úvod k serióznímu článku (Co se skrývá pod orgánem sociálně právní ochrany dětí? autora Josefa Smrže) jsem náhodně narazil na internetu na webu Šance dětem. OSPOD určitě není státní dozorce připomínající norský Barnevernet. Léta jsem díky projektu honorovanému EU byl supervizorem oné instituce na menším městě, jakož i v městě krajském. „Zlé paní Zubaté“ jsem nenašel.
Spíše jsem potkal dámy, kterým náročnost a nevděčnost povolání není co závidět. Mimochodem na menším městě si vedou „dívčí deníček“, do něhož zaznamenávají nadávky, jimiž je klienti občas častují. Nemohu říci, že bych většinu z nich slyšel poprvé. Použité kombinace bývají překvapivě neotřelé. Ehm, co si budeme povídat, i hnusné. Navíc na malém městě vyhrožující a nadávající občany potkáte dosti často. Nic příjemného to není.
Možná právě pro onu několikaletou zkušenost jsem na občasný „ospodový svéráz“ zvýšeně citlivý.
Případ nedoporučené střídavé péče
Cituji ze zprávy oné instituce z nejmenovaného velkoměsta. K nahlédnutí mi ji dal otec tříletého dítka. Měl dojem, že by ho autorka zprávy nejraději poslala do polepšovny. Onen pán se při rozchodu s manželkou dohodl na střídavé péči o jejich syna. Vše fungovalo dobře. Dobrý vztah k oběma rodičům zjistila i sociální pracovnice. Střídavou péči však nedoporučila. Proč?
Cituji: „Všímáme si určitých signálů, jež můžeme považovat za signály traumatu u nezletilého. Jak dokládá odborná literatura (Němcová in Matoušek 2017) významným signálem posttraumatické stresové poruchy je výskyt enurézy (pomočování, pozn. red.). Nezletilý se pomočil při jednání s otcem na OSPOD. Taktéž se pomočil při místním šetření u otce při hře, a to za přítomnosti sociální pracovnice.“ Zdůvodnění zamítnutí střídavé péče je – přes zjištěné dobré vztahy dítěte k oběma rodičům – následující: „… časté střídání dvou domovů se ukázalo pro nezletilého jako zatěžující a nestabilní, a to zejména z hlediska citového ukotvení a pocitu bezpečí.“ Žádné další zdůvodnění.
Pomočování má mnoho příčin
Tatínek mi tvrdil, že tříletý synek se styděl před paní ze sociálky říct si doma o nočník. Na úřadě, kde s tátou byli, nemají pro děti vhodné podmínky – tím méně pak nočníky. Já si přitom vzpomenul na oblíbené komické číslo primáře V. Mikuly z Psychiatrické léčebny Kroměříž. Parodoval rádoby osvětové články doporučující při bolestech hlavy coby lék procházku. Ne že by nebyla občas to pravé, ale jsou desítky rozličně závažných chorob, mezi jejichž příznaky ona bolest patří. I dlouhá procházka je na ně krátká. Podobně i pomočení může mít mnoho příčin rozdílné závažnosti.
Posttraumatická stresová porucha (PTSD z angl. Posttraumatic Stress Disorder) je psychiatrické onemocnění. Jako takové je může diagnostikovat výhradně psychiatr. Odkaz na PTSD vytržený z kontextu jedné osvětové knížky je jako důkaz dost málo. V seriozní učebnici psychiatrie čteme:
„Podmínkou diagnózy PTSD je vystavení traumatizující zkušenosti, vtíravé symptomy asociované s traumatickou událostí, přetrvávající vyhýbání se podnětům asociovaným s traumatickou událostí, negativní změny v kognici a emocích, změny hranice vzrušivosti a reaktivity, mohou být přítomny disociativní symptomy. U mladších dětí je traumatickou situací kromě vlastního ohrožení i to, když je dítě svědkem traumatické události, která se stala jiným lidem, zejména primárním pečovatelům, i když z objektivního hlediska nemusí jít o ohrožení jejich života. Traumatizující je i situace, když se dítě dozví, že se něco jeho důležitým osobám stalo. PTSD se může objevit v jakémkoli věku po prvním roce života, symptomy začínají obvykle v prvních třech měsících po traumatu, i když může dojít ke zpoždění v řádu měsíců, nebo dokonce let. U malých dětí může docházet k výskytu děsivých snů, jejichž obsah nesouvisí s traumatickou událostí. Znovuprožívání událostí souvisejících s traumatem se může objevovat ve hře nebo v disociativních stavech. Může dojít k vývojové regresi. Děti nemusí nutně vykazovat reakce strachu v době vystavení traumatu ani během jeho znovuprožívání.“
Stav bývá spojen s důsledky syndromu týraného dítěte, sexuálního zneužívání dětí, traumatizace dětí ve válce, při přírodních katastrofách i ztrátou blízké osoby.
Příznaky posttraumatické stresové poruchy
Trauma často reprezentuje přítomnou nebo hrozící smrt, vážné zranění nebo ohrožení fyzické integrity své nebo druhých. Odpovědí je strach, pocit bezmoci, děs a hrůza, vztek, pokoření, stud. Dost často tu bývá přítomen i obvykle nepřiměřený pocit viny. Trauma může mít fyzický nebo psychický charakter. Často jde o spojení obou.
Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy
Trvají déle než měsíc. Jsou to například:
- dotírající vzpomínky a sny – prožité se v mysli znovu opakuje, vzpomínky jsou jakoby automatické,
- ztráta pozitivních emocí, rozlada, smutek,
- vyhýbání se citovým prožitkům, ale i všemu, co zážitky může připomenout, místům, kde se to stalo, hrám a jiným situacím, jež mohou s traumatem třeba i vzdáleně souviset. Patří sem i možná nechuť hovořit o tom, co bylo.
- zvýšená psychická a tělesná podrážděnost – sklon k úlekům, plačtivosti, nesoustředěnosti, projevy agrese
Často – i v relativní pohodě – se vtírají vzpomínky na to, co se stalo. Pocity odcizení a marnosti. Může dojít až ke znovuprožívání, jako by se prožité objevilo znovu. Děje se tak i ve snech. Tam v mnohdy symbolické rovině.
Postižení mohou mít pocit ztráty radosti, schopnosti zažít příjemné pocity. Objevuje se dysforie, nuda, otupělost nebo podrážděnost. Postižení mohou mít dojem úplné necitlivosti. „Vyhoření“ může být absolutní.
Lidé trpící posttraumatickou stresovou poruchou nedovedou dostatečně plně vyjádřit silné emoce týkající se samotného traumatu. Snaží se je z různých důvodů potlačit. S pokusy potlačit v sobě silné nepříjemné emoce však dochází k potlačení emocí vůbec. Mizí emoce pozitivní. Vzpomínky mohou vést k pocitům vyčerpání, únavy a deprese.
Co z popsaného plyne
Především „co je císařovo, nechte císaři“. Diagnostika duševních chorob je parketa psychiatra. Pozor na tzv. škatulkování více či méně vzdělanými laiky. I když k problému přečetli víc než jednu knížku, přec se jim může vloudit pověstná chybička.
Dozvuky různých nebezpečí jsme zažili, mohou být dlouhodobé a těžké. Leckdy ještě horší než to, co nám hrozilo. Platí to i v dětském věku.
Střídavá péče o děti po rozvodu rodičů není ani ideál, ale ani zlo. Jde o řešení situace, na níž se podílejí jak otec, tak i matka. Je to něco jako protéza. Tou nikdy nelze zcela a ideálně ve všem nahradit fungující končetinu.
Postoje ke střídavé péči o dítě po rozvodu rodičů mají v praxi občas charakter jakési gender (dívčí) války. Muži tento institut propagují. Ženy naopak. Někdy mívám pocit, jako by postoj některých dam k tzv. střídavce byl sycen mj. i posttraumatickým stresovým syndromem. K jeho diagnostice ovšem sám o sobě nestačí.
ČLÁNKY DO MAILU