Myslela jsem si, že nedokážu žít bez sendvičů z Pret A Manger a že budu se slzami v očích vzpomínat na víkendové výlety do Londýna. Jen pár týdnů po návratu do Česka jsem ale zjistila, že postrádám úplně jiné věci z mého anglického života. Jsou to detaily, o kterých bych si ani v tom nejdivočejším snu nepomyslela, že si na ně vůbec někdy ještě vzpomenu. A přitom teď jsou mojí odpovědí na to, když se mě někdo zeptá, co anglického mi chybí.
Hotové polévky
Britské hotové polévky se staly nedílnou součástí mého života. Bolestně proto nyní zjišťuji, jak mi tento sortiment, který je v Anglii naprostou samozřejmostí, v regálech českých supermarketů schází. Pro ty, kteří se zatím s tímto fenoménem nesetkali, přináším drobné vysvětlení, o co se vlastně jedná.
Když nostalgicky vzpomínám na anglické polévky, nemám na mysli pytlíkové, instantní ani plechovkové polévky. Jde mi o polévky, které jsou úplně stejné jako to, co byste si uvařili doma nebo dostali v dobré restauraci. Anglické supermarkety nabízejí nepřeberný výběr hotových polévek, které doma stačí jenom ohřát a jednoduchá večeře je na světě.
Velmi sympatické je, že tyto polévky neobsahují žádné konzervanty a nezdravá éčka. Ve složení je pouze zelenina, koření a nějaké to maso. Naštěstí jsem ale nikdy neměla problém sehnat ani bezmasé, nebo dokonce i veganské polévky. A nabídka byla vždycky vážně široká a nápaditá. Já jsem si například moc oblíbila indickou čočkovou, mexickou fazolačku se sladkými bramborami a brazilskou zeleninovou polévku.
Hlavní důvod, proč nad absencí tohoto jídla ale tak moc naříkám, je to, že jsem si zvykla těmito polévkami řešit situace, kdy nechci vařit, ale potřebuji mít v ledničce něco rychlého k ohřátí. Momentálně v českých obchodech hledám něco podobného, po čem bych mohla sáhnout ve chvílích, kdy nestíhám připravit nic sofistikovanějšího a z čeho nebudu mít zároveň špatné svědomí. Možná je ale jediným řešením vymýtit ze sebe toho malého Angličánka, který ve mně za ty dva roky vyrostl, a s variantou „nechce se mi vařit a zároveň se chci dobře najíst“ prostě vůbec nepočítat.
Vajíčka z volného výběhu
Vajíčka kupuji docela výjimečně. Za dobu, co jsem zpět v Brně, jsem tento problém musela ale už párkrát řešit a vždy to byl boj. Najít vejce z volného výběhu, nebo aspoň z podestýlky, je v Česku nadlidský úkol.
A když už je mise úspěšná a přece jenom najdu trochu šťastné vejce, začne být nešťastná moje peněženka. Toto je přesně ten případ, kdy je u nás v „chudé východní“ Evropě jídlo dražší než na „civilizovaném“ Západě. Přídavná jména v poslední větě berte, prosím, s dost velkou rezervou až ironií.
Za jedno volnovýběhové vejce od spokojené anglické slepice jsem platila přibližně 4,5 Kč. Zato v Česku kupuji méně šťastné podestýlkové vejce téměř za 7 Kč.
Je mi smutno z toho, že anglické obchody jiná než volnovýběhová vejce snad ani nenabízejí a u nás devadesát osm procent nabídky tvoří nešťastná klecová vejce. Říkám si, zda snad mají Češi pocit, že vejce s notnou dávkou utrpení chutnají líp? Nebo se nám snad tuto myšlenku snaží vsugerovat české obchody, když ze šťastných vajec dělají téměř nedostatkové zboží?
TIP: Vejce od slepic z haly? Zbytečné utrácení, tvrdí veterináři. Ochránci žasnou
Fair trade potraviny
Další smutný příběh z českých supermarketů jsou fair trade potraviny. V Anglii je naprosto samozřejmé, že se v supermarketech prodávají potraviny s eticky čistým původem označené jako fair trade. Dokonce často ani jiná než fair trade varianta neexistuje.
Například supermarket Sainsbury's prodává pouze fair trade banány. Kdybych si chtěla koupit fair trade banány v českém supermarketu, nebudu úspěšná. A pro oponenty, kteří věří tomu, že fair trade je pouze synonymem pro předražené zboží, dodávám, že anglické fair trade banány stojí přibližně 22 Kč za kilo, zato v Česku si mohu neférové banány koupit o sedm korun dráž.
TIP: Vozí k nám banány bez chemie, poznáte je podle nálepky
Protože jsem ale optimista, věřím, že tak, jak jsme se v posledních letech naučili požadovat kvalitní složení potravin a jak zuřivě bojujeme za to, aby na nás řetězce nepohlížely skrz prsty a aby nám prodávaly stejné zboží jako Němcům, začneme brzy také bojovat za to, abychom mohli jíst eticky nezávadné potraviny. A že nám nebude lhostejné, odkud pochází čaj, který si vaříme ke snídani, nebo banány, ze kterých si připravujeme smoothie k svačině.
Pořádně vlhký vzduch
I když se to nezdá, v Anglii jsem dělala i jiné věci, než jenom jedla. Například jsem tam dýchala. Dýchala jsem tam přímořský vlhký vzduch, po kterém se mi nyní hodně stýská.
Sotva jsem se vrátila zpět do Brna, začala jsem se po pár dnech budit s vyschlým nosem a bolavýma očima. Jediné, po čem tak nyní každé ráno zoufale toužím, je okamžitě natřít si obličej obzvlášť účinným hydratačním krémem.
A to ani nemluvím o svých vlasech! V Anglii jsem měla pocit, že bych mohla účinkovat v reklamě na šampon, který „dodá vašim vlasům extra objem“. A v Brně zoufale hledám nějaký přípravek, který by mé zplihlé vlasy opět přeměnil na tu krásnou hustou hřívu.
Prostě přímořské klima a konstantní vlhkost vzduchu kolem pětaosmdesáti procent má své velké výhody.
ČLÁNKY DO MAILU