Cukrovka prvního typu, autoimunita a záhada vnějších faktorů

Ta se při krátké hospitalizaci potvrdila, lékaři nasadili inzulín. Rodiče jsou zoufalí, navzdory léčbě se cukrovku nedaří úplně stabilizovat. Rozhodli se přijít nemoci na kloub, hledají alternativu.

„Téměř deset procent všech typů cukrovky tvoří diabetes I. typu, způsobený autoimunitní reakcí proti B- buňkám pankreatu, které produkují inzulín. Onemocnění se může rozvinout v kterémkoliv věku, jeho začátek může být dramatický, provázený glykosurií, polyurií a polydypsií (nálezem cukru v moči, nadměrným močením a pitím). Příčinou rozvoje autoimunitní reakce je kombinace dědičných a vnějších faktorů. Samotná dědičná dispozice ale ještě nemusí znamenat rozvoj autoimunitní reakce. Spouštěčem může být virové onemocnění, toxické látky, psychický stres a řada dalších, dosud neznámých vnějších faktorů. U řady diabetiků časem dochází k úplnému vyhasnutí vlastní sekrece inzulínu (zde se opět předpokládá vliv vnějších faktorů), diabetes se stává labilnější, dosažení uspokojivé kompenzace je obtížnější a je urychlen rozvoj chronických komplikací,“ píše se v odborné literatuře.

Na vyšetření přišel stres

Diagnóza se často tvoří ještě dřív, než přijde pacient do ordinace. Rodiče s dcerou Janou byli objednaní na osmou. Když jsem jim ve čtvrt na devět volal, kde jsou, slyšitelně rozrušená matka mi sdělila, že bloudí. Místo Střešovice si do navigace zadali Vršovice. To je dost rozdíl. Mám zásadu, že pacienta nepřijmu, pokud se opozdí víc než o dvacet minut. Recepční Dana mne přemluvila, abych udělal výjimku. Jsou prý až z Moravy, na vyšetření čekali tři měsíce, moc o něj stojí.

Do recepce dorazili kolem půl deváté. V čele vystresovaná matka, za ní cupitala Jana, uzavíral nasupený otec. Do ordinace se hrnuli všichni. Otce jsem vyprovodil, ponechal jen Janu s maminkou a začal se ptát.

Jana chodí na základku, škola je náročná, ale celkem ji zvládá. Dvakrát týdně hraje volejbal, jednou týdně má kroužek angličtiny. Je citlivá, hodná, ve slušné kondici. Ani při zběžném vyšetření jsem na ní nic pozoruhodného nenašel.

Poprosil jsem maminku, aby nás nechala chvíli o samotě a Janě položil otázku: „Co doma?“

Ať je doma klid

Měla to v hlavě dokonale srovnané. Maminka je účetní, hodně vytížená, emotivní, nervní, doma se utrhuje na Janu i na manžela, už několik let bere antidepresiva. Tatínek je pruďas, s manželkou se denně hádají, někdy dojde i na fyzické napadení. Janě je to líto, už delší dobu cítí velké napětí a úzkost. Když jsem se jí zeptal, co by se v jejím životě mělo změnit, aby byla zdravá a spokojená, odpověděla: „Aby se rodiče nehádali, aby byl doma klid, jezdili jsme na výlety, byli v pohodě“. 

Podstata autoimunitních onemocnění spočívá v tom, že obranyschopnost – imunita, místo aby člověka bránila, otočí se proti němu a začne mu škodit. V souvislostech života to znamená, že člověk se trápí, že se stresuje, že žije v podmínkách, které mu škodí.

Rodičům jsem přečetl vzkaz Jany a vysvětlil, že těmi záhadnými vnějšími faktory, vyvolávajícími Janinu cukrovku, jsou oni sami. Jejich chování, hádky, každodenní rodinný stres. Janu to tíží, je v napětí a úzkosti. V napětí nejen psychickém, ale i v napětí svalů. Aby tu tíhu unesla. Svalové napětí vyčerpává obrovské množství energie a nejrychleji použitelnou energií jsou cukry. Slinivka, zdroj inzulínu, začne selhávat, cukrovka je na světě.

Snazší je píchat inzulín, než vyřešit si vztahy

Do závěrečné zprávy jsem napsal: „Předpokladem efektivní léčby dcery je uspokojivé vyřešení rodinné situace, manželských vztahů.“ To je ale mnohem těžší, než s Janou jezdit po doktorech, píchat inzulín, hledat alternativu. Pokud by to zvládli, věřím, že by se Jana mohla úplně uzdravit. Zatím se ale bez inzulínu určitě neobejde.

Ještě na odchodu jsem mamince pověděl: „Vsadím se, že kdybych si po vaší půlhodinové návštěvě nechal změřit cukr, tak ho mám vyšší. Jsem v napětí, potřebuji se napít, chce se mi čůrat. Janě se vůbec nedivím. Po pár týdnech strávených ve vaší rodině jsem cukrovkář taky.“

Přečtěte si další články od autora: Jan Hnízdil