Cvičení rodičů s dětmi, jak má být

Hodiny cvičení rodičů s dětmi si může otevřít jakýkoliv sportovní klub i fitcentrum. Vzhledem k tomu, že se jedná o rodiči poměrně vyhledávaný cvičební program, není zas takový problém na něj narazit v jakémkoliv českém i moravském městě. Problém je jinde, cvičení rodičů s dětmi často vede nezkušená „brigádnice“, která dětem ani cvičení příliš nerozumí. Hodina tak sice může být zábavná, ale rozhodně vašim dětem nedá tolik, jako hodina u vyškolené cvičitelky s vrozeným citem a kreativním myšlením, která se, byť za málo peněz, cvičení s dětmi oddala. Přesně taková je Gabriela Macurová, cvičitelka Clubu Femm v Ostravě – Porubě.  

Kdo přišel s nápadem zavést cvičení rodičů s dětmi v Clubu Femm?

Program cvičení rodičů s dětmi zde provozujeme od roku 2001 a napadlo to mne.

Co vás k tomu vedlo?

S dětmi pracuji od roku 1997, kdy jsem začínala v Domě dětí a mládeže v Zábřehu. K tomu jsem nepotřebovala žádné osvědčení, garanta mi dělal Dům dětí. V roce 1998 jsem si však udělala kurs u Evy Kiedroňové v Baby Clubu Kenny, ten mi umožnil, abych sama vedla lekce. Snila jsem totiž o tom, že rozjedu své vlastní mateřské centrum a cvičení s dětmi. Mé plány mi  však komplikovala nekonečná byrokracie a složité jednání s úřady. Začala jsem proto hledat zázemí jinde, ale o cvičení rodičů s dětmi tenkrát nikdo moc nestál. Dokonce jsem navštívila charitu. Té se můj nápad líbil, ale pracovala bych tam zcela zadarmo.  

Jak jste se nakonec dostala do Clubu Femm?

Pracovala tady moje kamarádka, která věděla, jak zoufale hledám nějaký prostor a tady měli dopoledne volno. Odkázala mne tedy na tehdejšího majitele ing. Petra Pražáka. Dala jsem si s ním schůzku a on,světe div se, nebyl proti. Moje cvičení pro něj bylo ale pouze jako doplněk k aerobiku, posilovně, soláriu atd., takže vstupné bylo nízké a dostupné i pro sociálně slabé.

S jak starými dětmi pracujete?

Mám dvě skupiny dětí. Jednak ve věku rok a půl až dva roky, kde je patrný rozdíl v každém měsíci, cvičení tedy vedu hodně individuálně. Dále mám skupinu dětí od dvou do čtyř let.  

Kolik dětí (a rodičů) vám na hodiny chodí?

Maximální kapacita je dvacet dětí. Ovšem při tomto počtu už mám trochu problém například s hlasem – jednoduše je nepřekřičím a používat mikroport nejde, protože by hlas přišel dětem nepřirozený. Ideální počet je kolem patnácti malých cvičenců.

Děti potřebují disciplínu, potom se s nimi lépe pracuje

Jak vypadá taková hodina cvičení kluků a holčiček, co sotva stojí na vlastních nohách?

Především cvičí spolu s rodiči, dítě se učí nápodobou. Děti mají rády rituály, musejí vědět, že něco začíná a pak končí. Každou hodinu tedy začneme uvítáním, po kterém přijde na řadu zahřívání a, následuje hlavní část, kdy se rozvíjejí schopnosti a dovednosti dítěte. Ke konci hodiny musí přijít uklidnění a rozloučení. Základem je ještě plynulá návaznost jednotlivých cvičení.

Jak dlouho vám trvá příprava na hodinu?

Každá hodina musí být jiná a musí bavit jak děti, tak i rodiče. Koncept si většinou připravuji hodinu předem, dříve mi to pochopitelně trvalo déle. Co mi však zabere nejvíce času, je vymýšlení nových her, neustálé vzdělávání se, tedy četba knih o dětech a o cvičení, uvedení poznaného do praxe a v neposlední řadě výroba hraček a pomůcek.

Vy si vše potřebné vyrábíte?

Přesně tak – sice je na trhu spousta pomůcek, ale kdybych vše měla kupovat, tak se nedoplatím. Jsem už možná trochu svou prací deformovaná. Když jdu například do obchodu, všímám si takových věcí, jako například barevných plastových drátěnek a napadne mě, že by se daly nějak použít, tak si jich hned dvacet koupím.

Co se dá dělat s barevnou drátěnkou v tělocvičně…?

To byste se divila, jaké může mít pro dětmi využití! Dá se různě mačkat, házet, dá se pracovat s barvou nebo využívat při činnosti s dalšími pomůckami.

Říkala jste, že hračky a pomůcky vyrábíte …

To také, například je šiji, obšívám molitanové kostky, vyrobila jsem si velkou housenku atd. Také mi hodně pomáhá otec, který je velmi zručný a umí pracovat se dřevem. Vždy si spolu sedneme, já mu řeknu, co bych potřebovala a on to pak udělá. Takže mi například vyrobil multifunkční bedýnku, která slouží jako schůdky, s pomocí prkýnka se změní v klouzačku nebo plošinu, po které se různě leze.

Máte zkušenosti s cvičením s dětmi v jiných centrech?

Samozřejmě jsem se byla podívat i jinde. Rovněž mám zprávy od maminek, které mi říkají, jaké to kde je. Bohužel ne vždy jsou všude spokojené.

Proč, v čem je problém?

Problém je v tom, že cvičení často vedou mladá děvčata, která to mají pouze jako brigádu. Kdyby to alespoň byly studentky pedagogických škol. V jednom centru vede cvičení s dětmi slečna, která studuje hudební konzervatoř, jindy právnička atd. Zkrátka to vedou lidé, kteří k takové práci nemají moc velký vztah.

Jak tedy jejich hodina vypadá?

No, nepřísluší mi kritizovat druhé, ale vím, že s dětmi příliš nepracují, možná si s nimi zahrají kolo kolo mlýnské, potom vytáhnou nějaké básničky a zbytek hodiny děti jezdí na klouzačce. Navíc děvčata nemají žádné povědomí o dětech, klidně je nechají lézt po kolenou po parketách… Našlo by se toho více, co nedělají správně. 

Jak je to možné, copak na to nikdo nedohlíží?

Právě že ne. Zdá se, že i klubům je jedno, zda se u nich dodržuje metodika cvičení a rodiče pak za své peníze zdaleka nedostanou to, na co mají nárok. 

Co byste doporučila cvičitelce, která by chtěla být opravdu dobrá? Nějaké speciální školení?   

Pokud chcete vést cvičení rodičů a dětí dobře, tak musíte mít nějaké schopnosti vrozené a pak se musíte neustále vzdělávat. Je to o psychologii a pedagogice, ne pouze o sportu. S různými školeními mám bohužel špatnou zkušenost. Jednou jsem se účastnila „Metodiky cvičení rodičů s dětmi“, stálo mě to 500 Kč a nedozvěděla jsem se vůbec nic nového. Navíc vynechali spoustu důležitých informací, například o adaptaci na prostředí, což je základní věc. Maminka přijde s dítětem, a to třeba celou hodinu pláče a křičí. Cvičitelka musí vědět, jak se v této chvíli zachovat. 

Co bych cvičitelce doporučila, jsou kurzy a semináře od České asociace sport pro všechny. Vydávají rovněž knihy, které nám pomáhají, nebo pořádají každoroční setkávání cvičitelů.

  Jaká je spolupráce s rodiči?

Rodiče, stejně jako děti, se od sebe liší. Je to právě rodič, kdo je pro cvičení rodičů s dětmi nejdůležitější. Já nepůsobím na děti, ale právě na rodiče, to jim říkám, co mají dělat a oni to pak ukážou dětem. Dítě nemá za vzor mne, ale maminku nebo tatínka, a tak to má být.

Není zapotřebí množství financí, aby si mohlo dítě hrát

Jaké jsou maminky cvičenky?

Maminky jsou také různé, některé jsou velice aktivní a jiné zase méně. Stalo se mi například, že mi sem přišla babička s dítětem, tak jsem si myslela, že nahrazuje pracující matku, ale omyl, matka dítěte se prý povalovala u televize. Jsou i maminky, které nevědí, jak se k dítěti chovat, jak jej ukočírovat nebo jak si s ním hrát. Není zapotřebí velké množství financí, aby se dětem musely kupovat drahé hračky. Rozvíjet dítě tak, aby ho to bavilo, můžete i s pomocí pingpongového míčku. Balíček stojí patnáct korun. Nejde však o neschopnost rodičů, ale spíše o neinformovanost.

Kde mají rodiče informace brát?

To je právě ono. Já jsem přečetla mnoho knih o dětech – vývojové, výchovné atd. Informace se však od sebe často liší. Ale i kdyby tomu tak nebylo, kde mají rodiče brát čas na všechny ty knihy? Další možností by mohli být lékaři, jenže ti některým maminkám ani neřeknou, že mají dítě polohovat, aby nemělo šišatou hlavičku. Proto to maminky táhne sem, kromě cvičení se ode mne spoustu věcí dozvědí.

Tak babičky občas chodí, a co tatínkové, které jste zmínila, zastanou často maminky?

Občas se nějací ukážou a docela je to baví! Doneslo se mi dokonce, že jeden tatínek, který chodí poměrně pravidelně, pak svým kamarádům nadšeně vypráví, co se zde dozvěděl. Třeba se účast tatínků rozroste.

 Foto: Archív Gabriely Macurové