Svět podle Cyrila Höschla? Dřív, když dítě zlobilo, tak to byl spratek, kdežto teď je ADHD, dřív bylo blbé, dnes je dyslektik, čili z nějaké poruchy chování se stala diagnóza.
Takhle to řekl. Pořád by se dalo doufat, že se mu někdejší praxe nelíbila a že je rád, že dneska se to většinou řeší jinak.
Z jeho dalších slov v rozhovoru pro web Deník.cz ovšem celkem jasně vyplývá, že ne a že naopak spíše odmítá současný přístup. Přijde mu poněkud přecitlivělý, což vesměs klade za vinu matkám a otcům. A zjevně moc neuznává, když se rodiče a odborníci snaží vyhnout chybám v přístupu k dětem, které nejmladší generaci prokazatelně ubližují.
Jeden příklad za všechny? Tělesné tresty, které profesor Höschl i ve dvacátém prvním století považuje za fajn výchovnou metodu. Dát někomu pár pohlavků totiž podle něj je nejúčinnější a zároveň nejmírnější trest, jaký dítě může dostat. To ale neznamená ty děti mlátit, ale vyřídit to rychle, protože na trestu je nejúčinnější jeho bezprostřednost. Když ty děti trápíte dlouhým mlčením, zákazy vycházení po týdny, kdy už dávno ten hřích, pro který je ten trest uložený, odezněl a už je v jiném kontextu, tak ty duševní útrapy jsou často větší, než když si to vyřídíme výjimečně pohlavkem.
To má tedy, pokud jde o výchovu dětí, odborník na psychiku docela malé povědomí o tom, jak s dětmi komunikovat a jak jim případně nastavovat výchovné hranice, když na jedné straně vidí jen bití a na straně druhé psychické týrání.
O škodlivosti tělesných trestů vyšlo už poměrně dost studií a mnoho odborníků včetně českých je považuje za zcela nevhodné, protože mimo jiné děti ponižují a ukazují jim násilí jako způsob řešení konfliktu, což je prostě špatně. A mimochodem, kdo při používání tělesných trestů určuje tu hranici, kdy je to ještě v pořádku a kdy už je to moc?
Podivná je také zmínka o tom, že dřív se děti s různými problémy dávaly do zvláštních škol, kdežto dneska mohou klidně maturovat. Zaplaťpánbůh za ty změny, chtělo by se říct.
Sama si ze základky pamatuju spolužáky, kteří byli na jednu stranu hodně chytří, na stranu druhou měli fakt mizerné známky a neustále vyrušovali, takže někdy nakonec propadli nebo vyfasovali známky, s nimiž mohli pomýšlet nejvýše na učňák. Dneska by se nejspíš ukázalo, že mají ADHD či něco podobného a že s trochou podpory ze strany rodičů i školy mohou mít i tu maturitu nebo vysokou. Relikt v podobě zvláštních škol, kam často mířily děti z vyloučených lokalit nebo ty s pomalejším vývojem, se snad taky nevrátí.
Trestáte děti pohlavky a plácnutím?
Chcete být lepším rodičem ve světě podle Cyrila Höschla? Nalepte si na sebe mikulášské vousy a jděte děti trochu postrašit. Tak se totiž dává najevo rodičovská autorita a láska v jednom. Sympatická byla snad jen zmínka o tom, že by rodiče neměli chtít po dětech neustále perfektní výkony doma i ve škole.
Spíš ale říkal věci, které mě nadzvedly. Třeba tohle. Když došlo na slova o tom, jaký průšvih je současná péče o dětskou psychiku, protože chybí psychologové, psychiatři i lůžková zařízení, profesor Höschl s tím souhlasil, protože tam, kde nic není, ani smrt nebere
.
Čekala bych od něj coby předního českého psychiatra trochu sebereflexe, ale budiž, nepodílí se na už dlouho chystané reformě české psychiatrie a děti nikdy nebyly jeho obor.
Ale vzkázat rodičům, kteří vůbec nemohou pro své děti s psychickými problémy sehnat odbornou pomoc, i když jsou ochotní za ni zaplatit, a přitom si to ne vždy mohou dovolit, že by měli hledat někoho, kdo má smlouvu s pojišťovnou, je výsměch. Stejně jako doporučení, ať si prostě najdou někoho, kdo bude jejich dítěti předepisovat potřebné léky.
Galerie: Výsledky výzkumu o používání fyzických trestů
ČLÁNKY DO MAILU