Mluví-li prezident Komory veterinárních lékařů (KVL) Jan Bernardy o tom, že se na českém trhu může vyskytovat maso ze zahraničí, které je označováno logem „CZ“ a tváří se tedy jako domácí surovina, ačkoli ve skutečnosti pochází ze zahraničí, má pravdu. A není to žádná nová informace. Obdobné označení nese celá řada potravin vyrobených mimo území ČR, které byly u nás pouze zabaleny.
Hovoří-li Státní veterinární správa ČR (SVS) o tom, že její inspektoři samozřejmě kontrolují maso z českých i zahraničních chovů a že o dovozech potravin živočišného původu mají přesnou evidenci na základě Nařízení vlády 125/2011 Sb., které ukládá dovozcům oznamovat SVS živočišné zásilky zahraničního původu, má také pravdu. A ani to není žádná nová informace. Označení 125/2011 totiž znamená, že uvedené nařízení platí letos již třetím rokem.
V čem je tedy problém?
Veterinární kontroly masa stojí nemalé peníze. Někdo je zaplatit musí.
Jak je v našich zemích zvykem, základní informace představitele KVL byla ještě rozšířena o dodatek, že logem CZ může být označováno i drůbež z Polska, které nedávno řešilo problém s nepovoleným podáváním rizikových antibiotik v chovech drůbeže.
K tématu: Co zobala polská kuřata? To nezjistíte
Klasická mediální zkratka pak evokovala ve spotřebitelské veřejnosti dojem, že mohou získat při konzumaci domnělých tuzemských kuřat nežádoucí rezistenci proti některým lékům a riskovat zdravotní problémy. Což je ovšem konstrukce a hloupost.
Kontrola za milion odhalila jediný případ
SVS po zveřejnění údajů o používání antibiotik v rámci následné mimořádné kontrolní akce prověřila 126 vzorků drůbežího masa z Rakouska, Německa, Polska, Maďarska, Nizozemí a Brazílie, u kterých provedla 357 vyšetření. Výsledek? Pouze jeden případ překročení pozůstatků antibiotik v polských stehenních drůbežích řízcích, avšak ne pozůstatků rizikového metronidazolu, ale reziduí povoleného léčiva doxycyklinu. Která tam ale pochopitelně neměla co dělat. Dlužno podotknout, že uvedená kontrolní akce vyšla daňové poplatníky na milion korun.
A to je na celé věci podstatné. Kdybychom totiž opravdu chtěli zkontrolovat každý kilogram každého druhu masa prodávaného na našem trhu podrobnými laboratorními testy do posledního atomu, ať již je surovina domácího, nebo zahraničního původu (jak si to možná mnozí představují), musely by se buď zásadně zvýšit ceny masa, nebo výdaje státu. Takové základní vyšetření jednoho vzorku na pozůstatky antibiotik stojí zhruba 450 korun, podrobné vyšetření ale přibližně desetinásobek. Dovedeno do extrému v případě, že by stát laboratorní vyšetření drůbeže nedotoval více než nyní a zvýšené náklady by nesl spotřebitel, by to znamenalo, že jedno kuře budeme kupovat za několik tisíc korun.
Přečtěte si: Kuřata jím dál. Tušila jsem, že se nevyrábí z plastu
Zbytečný souboj veterinářů
To je samozřejmě nesmysl. Právě proto ale existují metodiky hodnocení rizik, které vybírají pro kontroly i mimořádné kontrolní akce takové výrobky nebo jejich šarže, o nichž se předpokládá, nebo dokonce díky systému varování Rapid Alert System for Food and Feed (RASFF) ví, že mnohou být potenciálně nebezpečné, nebo mohou nějakým způsobem klamat spotřebitele. K tomu je třeba dodat, že tento systém hodnocení rizik funguje v ČR na vysoké úrovni a je i předmětem tiché závisti řady jiných zemí EU. Přestože se tedy ani v ČR nezkontroluje fyzicky veškeré na trh dodávané maso, může být český spotřebitel bez obav.
Samozřejmě, každý systém lze zlepšovat. A to je druhá podstatná věc na poněkud bratrovražedném a zbytečném souboji našich státních a soukromých veterinářů. Jednou z možností, která by však ještě musela být podrobena analýze ekonomické výhodnosti, je totiž obohatit stávající dozor nad celým řetězcem výroby potravin živočišného původu o další prvky, například prostřednictvím terénních veterinářů přímo přítomných u farmářů.
Dnes ručí za kvalitu zvířat a nepřítomnost antibiotik v nich před porážkou na jatkách sám chovatel, čímž je přece jen trochu ve střetu zájmů, neboť zvíře potřebuje dobře zpeněžit. V minulosti přitom příslušné osvědčení vydával veterinář. Právě to měl podle všeho na mysli prezident KVL, čímž hrál jednak o vyšší kompetence terénních veterinářů a také o nějakou novou možnost jejich příjmů. Což je do jisté míry z pohledu KVL legitimní, je však navýsost nešťastné, že se tento záměr ventiloval přes média a navíc způsobem, který nepřímo zpochybnil účinnost tuzemského státního veterinárního dozoru jako celku.
Jak poznat, co je české?
A pokud se týká označení CZ na výrobcích, které fakticky tuzemské nejsou? Jednou z cest, jak by se mohl spotřebitel dozvědět, odkud skutečně prodávaný výrobek pochází, je záměr stávajícího ministra zemědělství identifikovat v rámci spotřebitelských údajů příslušného výrobce. Z příslušné adresy by pak mohl nakupující odvodit, odkud výrobek pochází. Úvahy v tomto smyslu se týkají zejména nebaleného zboží, o kterém se spotřebitel de facto díky absenci údajů jinak zveřejňovaných povinně na obalech, nedozví vůbec nic.
Pokud se týká obecné povinnosti uvádět zemi původu u potravin, (a tedy například vyloučit, aby bylo polské kuře označené CZ), to je bohužel ještě dlouhá a celounijní cesta, o které se dlouze diskutuje, ale pocestný se přitom vůbec nehýbá z místa. Přitom u ovoce, zeleniny, vajec nebo třeba u hovězího masa, tedy části takzvaných jednosložkových potravin, již tato povinnost existuje a nepředstavuje v praxi zásadní problém. Prvním krokem by tak mělo být na celounijní úrovni zavést takovou povinnost u veškerých jednosložkových potravin, tedy i u kuřat. Naše země přitom takové řešení na evropské úrovni podporuje. Ale EU není jen Česká republika…
Čtěte dále: Označení „ze zemí EU a mimo EU“ říká jen to, že potravina pochází z této planety
ČLÁNKY DO MAILU