Ďábelský koktejl: strach a úzkosti

Rozvod, hypotéka, zklamání v práci, zdraví pryč a do důchodu daleko. Svá trápení přirovnal k „ďábelskému koktejlu“. Jeho součásti se prý co do dopadu na jeho zkroušenou duši nesečítají. Násobí se.

V mnohé solidní knížce o „pekle v duši“ jsou přísady zmíněného koktejlu přímo rozškatulkovány.

Strach lze mít z toho, co bylo, co je, i z toho, co bude

Strach je negativní emoce týkající se určitého předmětu, jednání nebo situace. Ta dotyčného ohrožuje, ať již v okolí, nebo uvnitř organismu. Obvykle jde o osobní prožitek nebezpečné situace i jejího očekávání. Může jít o vzpomínku na ni. Postižený předpokládá neúspěch v činnostech se strachem souvisejících. Říká se, že strach má velké oči. Nebezpečí zveličuje.

Nepříjemnosti zážitku odpovídá i tělesná odezva. K jejímu popisu bývají v běžné řeči používána přirovnání – zbledl jako stěna, krve by se v něm nedořezal, srdce mu tlouklo jako splašené, krev bušila ve spáncích, výraz mu ztvrdl na kámen, spolkne, co měl na jazyku, zaťal zuby. Strach podobně jako obavy může být oprávněný i neoprávněný.

Úzkost z… čeho vlastně?

Úzkost je jakoby nejasná. Postižený neví, čeho se bojí. Je to složitý mix nepříjemných emocí. Něco na způsob zlých předtuch a obav. Úzkost může trvat krátce, nebo naopak být dlouhodobá. Intenzita je různá, od lehkého neklidu až po stav paniky.

Pocit ohrožení, nesoustředěnost, nezájem o sex, pocit „mám knedlík v krku“, nespavost, třes, bolesti hlavy a v zádech, napětí ve svalech, zrychlené dýchání, nebo naopak zkrácení dechu, zvýšená unavitelnost, zrudnutí, zblednutí, pocení, studené vlhké ruce, průjem, sucho v ústech, tachykardie, častější močení, potíže s polykáním… To vše jsou typické psychické i tělesné příznaky úzkosti. Opakovaně masivně se vracející úzkost, která má podstatný vliv na každodenní život, může být diagnostikována jako tzv. úzkostná porucha. Nejčastější je obsedantně kompulzivní porucha, sociálně úzkostná porucha, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha, agorafobie, panická porucha a specifická fobie.

Dle teorie učení vzniká úzkost z frustrace (strádání, nenaplnění potřeb) a stresu. Na základě původního podnětu může vzniknout podmíněný spoj mezi úzkostí a třeba i náhodnými, méně závažnými situacemi, než byly ty původní. Inu – kdo hledá, najde.

Souvisí s obavou z toho, co se může stát – objevit se v budoucnu. Nejde např. o úzkost ze zemětřesení, jež může nastat – zde bychom uvažovali o strachu nebo o fobii. Úzkost je obavou ze všeho možného, co se může stát a ani si to dnes nedovedeme představit. Moderní je pojetí úzkosti jako psychického napětí. Očekávání něčeho zlého, přičemž nevíme, čeho konkrétně.

Psychologický slovník ji chápe jako „strach bez předmětu“. Tj. nejasný, jako by zastřený. Tím ovšem horší. Konkrétní záležitosti se lze obvykle vyhnout. Nekonkrétní nebezpečí číhá, devastuje psychiku, snižuje odolnost.

Zřejmě je to složitější

Bývá mi úzko z průběžných zpráv, slov z rádií, z novin i z televizí. Bývá mi úzko, kolik budu solit do státní kasy. A komu fandit v soutěži krásy… Kde se nám teploty dostanou k nule. Kdo koho žaluje, že o něm píše. Kolik žen miluje a o kolik přišel. Který rozhodčí přivírá oči. A za kolik pískne, v kolik to skončí. Kudy mám jít, kde si mám kleknout. Nemusím tápat, všechno mi řeknou… Mažou mi medy… Komu kde kradou pohřební věnce. A komu rostou víc preference. Koho mám svrhnout, koho jít volit. Co si mám koupit a čím se holit. Komu se usmát, komu se klanět… Na jaký skvrny je který prášek… Kdo kde útočí a kdo kde chytá. A komu patří chrám svatého Víta… Co je láska veliká. To ať mi nikdo neříká…

Připouštím – do nedávna jsem žil v přesvědčení, že zhruba tak, jak je výše uvedeno, vypadá tzv. analýza diskursu. Tj. „toho, o čem je řeč“ v pracovně poradenského psychologa v období vymezeném volbami, svátkem zesnulých a perspektivou Vánoc. Snad jen poslední větu bych maličko upravil na: To mi nikdo neříká.

Do nedávna jsem podobně žil v přesvědčení, že MIG 21 je „ocelový pták“. Opět jsem se zmýlil. Vše zmíněné z čeho „bývá mi úzko“ je citace z písně této hudební skupiny.

Média za vše nemohou

Říká se „komu je vše jasné, má o problém méně“. Neméně často slýcháme „všechno je jinak“. Jak – to si lze vybrat. Z mnoha možností popíšeme interesantní psychoanalytické retro a jako protiváhu jeden z moderních přístupů.

Otto Rank napsal roku 1924 dílo Das Trauma der Geburt (Trauma narození). Velmi rozčílil Sigmunda Freuda, neb tvrdil: „Narození je hluboký traumatizující šok. Působí jak na fyziologické, tak i psychické úrovni.“ Onen šok vytváří úzkost. Ta se prosazuje po celý život. Mj. všechny neurózy pramení z porodní úzkosti. Tj. biologické oddělení se od matky je traumatem původním a každé pozdější oddělení je vnímáno jako ohrožující a traumatizující.

Na rozdíl od Freuda není Rankovo Superego něco na způsob svědomí. Ostatně není Super-ego jako Super-ego. Jde o tři rozdílná stadia v jeho celkovém vývoji:

Co do intenzity prožívané úzkosti se dle autora liší tři typy lidského charakteru:

1. Průměrný člověk

Vzdává se své vlastní vůle. Akceptuje chtění skupin, v nichž žije. Přijatá realita se stává jeho „vlastní pravdou“. Nechává si sám pro sebe svou fantazii, jejíž obsah je zlý. Je méně vystaven konfliktům a současně má méně příležitostí být kreativním.

2. Neurotik

Není přizpůsobivý k cílům skupiny. Současně není schopen přiměřeně prosazovat svou vlastní vůli. Trápí se pocity méněcennosti a viny. Bojuje s vnějšími a vnitřními tlaky. Svou fantazii musí potlačit nebo skrývat před ostatními. Pocity viny zaměřuje proti sobě samému.

3. Kreativní člověk

Vyznačuje se plným přijímáním a utvrzováním sebe samého. Žije v harmonii se svými silami a ideály. Cíle a hodnoty si nevytváří pouze tím, co je dáno, ale vlastním uvědomělým vyhledáním a výběrem. Nalézá svou vlastní pravdu z dojmů a využívá ji k obecným či reálným výtvorům. Je schopen adekvátního naplnění života. Tento „Mirek Dušín je zřejmě bez bázně, úzkosti a hany…“ Jen mne napadá parafráze z Renčínova vtipu: „Abychom na něj nečekali zbytečně, neb zemřel před mnoha stoletími…“

Co lze dělat proti úzkosti

Málem celé století je doba dlouhá… Ne že by dnes bylo všechno jinak, ale obecně uznávané pojetí příčin úzkosti je jiné. Kdož ví, zda v porovnání třeba s Rankem nepřipomíná trpaslíka, jež dál vidí na ramenou obra.

Spouštěč:

Na počátku nemusí být jen slovo. Stačí jakýkoliv podnět, myšlenka, vzpomínka, asociace, příznak tělesné nepohody a úzkost je tu.

Myšlenka:

Obvykle tzv. automatická, katastrofická, vzájemně se potvrzující s jinými. V alchymistických knihách bylo při vaření zlata zakazováno „myslet na chřástala“. (Ne)překvapivě to nikdo nedokázal. V úzkostné snaze na úzkost nemyslet jsme na tom podobně. Ovlivnit však můžeme emoce.

Emoce:

To, jak o úzkosti přemýšlíme, s jakým citovým doprovodem ji sledujeme. Lze pod ni podklesnout, což nepomáhá. Můžeme ji obrazně řečeno „jít naproti“. Sledovat ji s nadhledem jako zajímavý jev. Jen ať si je … já žiji vedle ní. Že katastrofické myšlenky stále trvají? Aby ne, když jsme je tak dlouho procvičovali.

Drtivý efekt negativních myšlenek zrušíme jejich přehnáním do absurdna: Ano – něco se asi stane. Určitě. Svět již dávno nejde od deseti k pěti. Směřuje od pěti k nule. Opravuji – směr je od nuly k minusu. Každou minutu a v každém směru je hůř a hůř. Je to zajímavé sledovat.

U každé negativní myšlenky se sami sebe ptáme, zda je užitečná a praktická; na kolik jí věříme (v procentech); co svědčí pro ni a co proti ní; nakolik je přehnaná a nakolik je pravdivá, jaké jsou alternativní způsoby hodnocení situace; kde a jak hledat vlastní schopnosti situaci čelit a zvládnout.

Závěrečná položka onoho juda proti úzkosti je nejnáročnější – je to tvrzení: „Bude líp!“ Ostatně již naši předkové věděli, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.

Proti úzkosti lze obecně doporučit úpravu životního stylu a podmínek. Edukaci a psychoterapii. Dále farmakoterapii. Spirituální přístup doporučuje modlitbu. Ať jste věřící, nebo ateisté, za zamyšlení stojí Modlitba Františka z Assisi, přebásněná Janem Skácelem:

Pane, ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list.
Prosím, dej, ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst.
Prosím, dej, ať řeči stromů aspoň trochu rozumím.
Ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru.
Když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru.
Ať mi stačí dohlédnout na obzor, který jsi mi dal.
Ať se smířím se vším, co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně, co změnit nemám sil.
Odvahu, abych to, nač stačím, na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum, který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá a co se změnit dá…

 A takto to zazpívali Ulrychovi: