Je nesporné, že tzv. antioxidanty skutečně antioxidační účinky v lidském organismu mají. Na volné radikály skutečně působí a do jisté míry - s různou dynamikou - působí proti jejich vlivům.
Nevím kterého idealistu kdy vůbec napadlo, že je to strašně dobře. Mnoho desítek let se dobře ví, že účinky volných radikálů jsou pro řádné funkce imunitního a vylučovacího systému člověka nezbytné. V určité míře je zkrátka potřebujeme. Částečně nám mohou škodit, částečně pomáhají. Lidský organismus měl dost miliónů let na to, aby si tyto protikladné účinky svými mechanismy nějak vybalancoval do přijatelné rovnováhy.
Aniž by kdy někdo určil, že se tato rovnováha v našich organismech nějak zásadně posunula, s poznáním nežádoucích účinků volných radikálů jsme proti nim začali slepě marketingově bojovat antioxidanty. Byl to zajisté dobrý byznys. V posledních 20 ti letech již mnohé studie poukázaly na to, že antioxidanty sice "antioxidují", ale že to obvykle není doprovázeno žádným skutečně pozitivním účinkem typu snížení morbidity či snížení mortality na významná lidská onemocnění.
Je to dost logické. Lidský organismus není "debil". Pokud mu nějaký zevní vliv ubere něco, co ke svým řádným funkcím potřebuje, pokusí se si to samozřejmě nějak dovyrobit ve "zvláštním režimu a provozu". Právě tyto odchylky od normálního chodu a fyziologického provozu mohou být mnohem více rizikové a jsou méně biologicky kontrolovány. Co všechno dnes může zapříčinit zuřivý a přehnaný boj proti volným radikálům vlastně převážně ještě ani nevíme. Tohle jsou jen pověstné první vlaštovky. Pohříchu k nám létají už dvacet let, ale lidi stále v lékárnách "blbnou".
U antioxidantů, jakož i u mnoha dalších "zlepšováků" lidského zdraví, se stále více a silněji ukazuje, jak vysoce rozumné je pravidlo, že všeho moc škodí. Pouze bychom jej měli doplnit o to, že všeho moc málo, škodí také.