Ačkoli se v naší zemi může spotřebitel setkat s několika desítkami značek, které slibují nějakou garanci kvality jimi označených potravin, je zcela jistě nejznámější z nich Klasa. Už proto, že byla první a stát do její propagace investoval za více než deset let její existence více než miliardu korun. Ponechme nyní stranu polemiku o tom, zdali bylo zmiňované množství peněz využito dostatečně efektivně, což je evergreen článků o značce Klasa jako takové. Je tu něco nového.
Značka Klasa má být určena k orientaci spotřebitele. Bude kontrolovat družstevní lány?
Ve hře je totiž zcela nová myšlenka – udělovat certifikát Klasa kromě potravin také zemědělským surovinám nebo gastronomickým výrobkům – jídlům. Což je ostatně důkazem, že Klasa je ze všech značek skutečně nejznámější a že je tedy i přes řadu kritických hlasů pro svého držitele určitou podnikatelskou a marketingovou výhodou. Navíc je její propagace pro držitele ocenění zadarmo, neboť, jak už bylo řečeno, Klasu financuje stát, respektive Státní zemědělský intervenční fond.
Čtěte dále: Testování kvality potravin DLG stojí i 8 tisíc. Prodejci ho využívají
Dáme Klasu vodě v potoce?
Klíčovou otázkou nicméně je, jakou by mělo udělování značky Klasa logiku v případě produktů, s nimiž se přímo nesetkává ten, k jehož orientaci je primárně určena – tedy spotřebitel. Například v případě pšenice, jak se mimo jiné uvažuje.
Což ovšem neznamená, že některé zemědělské suroviny by ocenění neměly získat – pokud se ale jedná o ty, které již nejsou dále zpracovávané, jako je třeba ovoce a zelenina. Uvažovat by bylo možné třeba i o mléku – například prodávanému v mlékomatech. Vždy ale musí jít logicky o takový produkt, který si může konečný spotřebitel přímo koupit, protože pro něj je značka určena. Udělovat ocenění pšenici, byť sebekvalitnější, je prostě blbost. To bychom také mohli předávat značku Klasa potokům či řekám, které mají oproti své „konkurenci“ čistší vodu.
Náš gulášek, to je klasa
Jiná věc jsou gastronomické produkty, tedy pokrmy všeho druhu. Ty od sebe v současné době nerozlišuje nic. A to přesto, že pro řadu lidi představují hotová jídla častější způsob stravování, než mezi sebou značkami bojující potraviny. Opravdu mimořádně rozdílná kvalita, cena a složení pokrmů podávaných v jednotlivých stravovacích zařízení by si tak určitě nějaké orientační parametry pro spotřebitele zasloužila.
Přečtěte si: Zdeněk Pohlreich: Co by pomohlo? Kdyby půlka hospod zkrachovala
Samotná značka Klasa by si přitom po mnoha letech stagnace podmínek pro její udělování také nějakou inovaci zasloužila. Již v roce 2007 skončila České republice výjimka na udělování tohoto ocenění pouze tuzemským potravinám. Značku tak může při splnění dalších, ne zcela přísných podmínek teoreticky získat skoro každý. Právě tato skutečnost klade před propagátory Klasy již řadu let otázku, jak tuto značku lépe odlišit od ostatních.
K tomu lze ostatně využít i specifikaci parametrů týkajících se některých zemědělských surovin. Dnes je v podstatě jedinou podmínkou, aby surovina pro výrobu potravin Klasa, pakliže se v ČR produkuje, pocházela z naší země. Kdyby se však třeba v případě pšenice stanovilo, že kromě tuzemského původu musí splňovat i nějaké další kvalitativní parametry, byl by to pro příslušné potraviny bonus navíc.
K tématu: Loga na potravinách: Průvodce zmateného spotřebitele
GALERIE – Hlavní značky kvality potravin v ČR:
ČLÁNKY DO MAILU