„Člověk, který požil jed v jakékoli podobě, ať uvaří srdce, játra, plíce a vyčištěné vnitřnosti káněte ve vodě a připraví ze všeho spolu s vínem, bílým pepřem a s o něco menším množstvím kmínu rosol. Nemá-li bílý pepř, ať přidá trochu aloe – o něco méně než kmínu. Do směsi ať naloží maso a nechá marinovat. Pokrm ať konzumuje nalačno…“ takto vypadá popis léčby dle abatyše Hildegardy.
V osmi letech do kláštera
Těžko si dnes představíme, že bychom například zabili ledňáčka, upekli ho, rozdrtili na prášek a použili k léčbě mrtvice. Nebo přiložili na břicho nemocného sýkoru, aby do sebe natáhla žloutenku: „Kdo onemocní žloutenkou, ať vezme sýkoru, oškubá ji a celé její mrtvé tělíčko ať si pomocí plátna přiváže na břicho. Žloutenka, která člověka sužuje, zcela přejde na sýkoru, takže zežloutne. Ať ji odstraní a přiloží si na břicho další sýkoru a takto ať to několikrát zopakuje a vyzdraví se.“ Svatá Hildegarda z Bingenu (1098–1179) však byla vyhlášenou léčitelkou a zřejmě dobře věděla, co dělá. Své celoživotní zkušenosti popsala v mnoha dílech, dokonce měla i dar jasnozřivosti a úžasné hudební nadání.
Život a dílo sv. Hildegardy se stalo námětem výpravného snímku z roku 2009. Film Vize – Život Hildegardy z Bingenu ji označuje za možná největší ženskou osobnost německého středověku, básnířku, léčitelku, hudební skladatelku, teoložku, ale především nadčasovou vizionářku, z jejíchž odkazů svět čerpá dodnes (zdroj ČSFD).
Pocházela z aristokratické rodiny a už jako dítě prý předpovídala budoucnost, například přesně popsala rozmístění skvrn na těle telátka, které se teprve mělo narodit. Ve svých osmi letech však byla jakožto často churavějící dítě svěřena do kláštera benediktinek, kde strávila celý svůj život. Po smrti abatyše Jutty ze Sponheimu (1091–1136) zaujala její místo. Své prorocké vize zachytila v díle Scivias, které bylo dokonce i posouzeno na papežském koncilu. Rovněž napsala a zhudebnila několik hymnů. Údajně se v dospělosti vyjádřila k tomu, že není správné dávat malé dítě do kláštera. Pokud se tak přece jen stane, nezbývá nic jiného než přijmout svůj osud…
Krahujec proti smilstvu
Ačkoli sama nikdy neopustila klášter, natožpak aby se oddávala světským rozkoším, vyznala se nejen v porodním babictví, ale dokázala i poradit mladým párům, co s nadměrným chtíčem. Pro utlumení nežádoucí pohlavní touhy prý stačilo potírat intimní partie mastí vyrobenou z krahujce. Sexualitu ale jinak považovala za přirozenou a zdravou, odsuzovala ale nevěru, která dle jejích slov energeticky rozbíjela celý vztah.
Mezi její další pokrokové názory patřilo třeba tvrzení, že zadržované slzy způsobují nemoc. Vždy jí záleželo na životě a zdraví člověka, například při vymítání zlého ducha zdůrazňovala, že je třeba dbát na to, aby se neublížilo člověku, a to ani na duchu, ani na těle. Zlý duch neposedne celého člověka, pouze ho zastíní.
Hildegarda vycházela z názorů starověkého lékaře Galena (130–210), který popsal čtyři tělesné tekutiny, k nimž přiřadil čtyři živly. Těm přisoudil vlastnosti, z nichž byla později odvozena teorie temperamentu. Oheň je teplý a suchý, země studená a suchá, voda studená a vlhká, vzduch teplý a vlhký. K ohni patří žlutá žluč, k zemi černá žluč, k vodě hlen a ke vzduchu krev. Co se týká temperamentu, cholerik odpovídá ohni, melancholik zemi, flegmatik vodě a sangvinik vzduchu. Za podstatu tělesného i duševního zdraví byla považována rovnováha těchto živlů a šťáv.
A právě tyto vlastnosti byly nacházeny také v rostlinách, ptácích, zvířatech a kamenech. Hildegarda tedy u každého popisu ptáka ve svém spisu uvádí jeho vlastnosti – například: „Jestřáb je teplý a vlhký.“ Ačkoli u mnohých ptáků popisuje jejich přímou konzumaci, u dravců to vhodné není, mohlo by to člověku uškodit. Rovněž nedoporučuje plnění lůžkovin peřím z dravců, protože mají divokou a nevyrovnanou povahu – lidem by se špatně spalo. Naopak lehké peří ptáků plujících po vodě je na spaní dobré.
Propagovala špaldu
Základním pilířem lidského zdraví byla podle Hildegardy výživa. Propagovala střídmou životosprávu, konzumaci špaldy, cizrny, dýně, bylinek a koření. Potraviny a nápoje neměly být ani horké, ani studené, nedoporučovala jíst vepřové maso a nějak nepřišla na chuť jahodám. Celer se měl pojídat pouze vařený a nebyl vhodný pro osoby trpící melancholií, vařený kopr se zase hodil při léčbě revmatu a zázvor, který se neměl jíst příliš často, pomáhal při vyčerpání. Červená řepa se mohla jíst pouze vařená, nikoli v syrovém stavu. Když bylo potřeba, doporučovala půst, nemělo se to s ním však přehánět.
Kromě výživy se nebránila ani pouštění žilou, pokrokovému moxování či užívání medikamentů, upřednostňovala však byliny a také léčbu pomocí zvířat, kromě ptáků i třeba hmyzu či kobylek. Hildegarda uvádí také rozličné způsoby léčby vážných nemocí, jako je rakovina. Vše popisuje ve svém díle De avibus, které tvoří šestou část rozsáhlého herbáře, bestiáře a lapidáře nazvaného Physica. Objevují se v něm i bájní živočichové, například pták Noh nebo jednorožec.
Jak ulovit jednorožce
Jednorožec je popsán jako bytost, která se živí pouze čistými bylinami, při chůzi poskakuje a je plachý – před lidmi utíká a těžko se dá chytit. Více se bojí mužů, k ženám se občas přiblíží. Na čele má kost průzračnou jako sklo, a když se do ní člověk podívá, spatří svůj obličej jako v zrcadle.
Ulovit jednorožce však jednoduché není, lze to pouze nepěknou lstí. Lovec se schová v lese a skupina dívek naláká jednorožce, který k nim zpravidla přijde a položí jim hlavu do klína. Lovec jej pak chytí. Prášek z rohu jednorožce byl totiž velice žádaným lékem, který se využíval hlavně jako protijed. Ve většině případů se však jednalo o prášek z rohu narvala, v těch zbylých těžko soudit…
ČLÁNKY DO MAILU