Týdny a týdny na sobě nedávají nic znát. Často si říkají, že to jsou jen hormony a že stavy, jimiž po porodu procházejí, přejdou. Nemusí to tak být. Veronika Stuchlíková si poporodní depresí sama prošla a chce všem dalším matkám svou knihou dodat odvahu. Vyhledala proto na sociálních sítích ženy, které se svěřovaly a zároveň pomáhaly ostatním, které také přepadly deprese a úzkosti. Server Vitalia.cz přináší čtyři různé, a přece velmi podobné příběhy z knihy (redakčně zkrácené). Ukazují, že na poporodní depresi neexistuje šablona nebo jeden rizikový faktor. A ani jedna spolehlivá možnost řešení – snad kromě upřímnosti, komunikace a zapojení okolí. Problematice se podrobně věnujeme v seriálu Poporodní deprese – fenomén, o kterém se u nás příliš nemluví.
Kniha, která má ženám dodat odvahu, aby o svých problémech mluvily
Příběh první: Poporodní deprese může ženu zaskočit i podruhé
Adéla už v porodnici po porodu prvního dítěte začala cítit, že se něco děje. Poporodní deprese ji natolik pohltily, že se musela obrátit na své rodiče, kteří jí naštěstí ochotně pomáhali a její situaci nezlehčovali. Na druhý porod se již připravovala a byla si jistá, že tentokrát bude všechno v pořádku. Ale nebylo.
„Porod byl rychlý, přirozený a v příjemném prostředí. Péči o syna jsem také zvládala úplně v klidu. Až do třetího dne po porodu. Přišel propad v náladě, plačtivost, neklidný spánek. Kojení mi najednou začalo neskutečně vadit – psychicky. V porodnici jsem své obavy o propukající poporodní depresi sdělila při vizitě, ale nabízenou pomoc psychologa jsem nevyužila. Vnitřně jsem si to nechtěla připustit. Bála jsem se, že zase zažiju to, co před lety.
Rodině jsem se také svěřila. Změna nálady byla viditelná. Doma se situace zhoršovala. S kojením jsem po svém vlastním uvážení přestala, a to mi ulevilo, avšak plně tento krok mou depresivní náladu nevyřešil. Vše, co se kolem mě dělo, mě stresovalo. Přidaly se obrovské úzkosti. Nebyla jsem schopná jít ven. Kolikrát jsme byli připravení u dveří, a já se zastavila. Začala jsem brečet, že to nezvládnu. Vyčítala jsem si, že jsem staršímu synovi zkazila život – že jsme mu pořídili sourozence, že už na něj nikdy nebudu mít čas. Když mi bylo hodně špatně, celé dny jsem brečela. Nejedla jsem. Měla jsem průjmy. Hodně jsem zhubla. Dokázala jsem být v relativním klidu jen tehdy, když se mnou doma byla mamka nebo manžel.
Nebyla jsem schopná jít ven. Kolikrát jsme byli připravení u dveří, a já se zastavila.
Vyhledala jsem proto opět pomoc psychiatra a začala jsem znovu brát antidepresiva. I když jsem byla poučená svou předchozí zkušeností, bylo to opět peklo. Peklo pro celou rodinu. Své myšlenky jsem sice po předchozí zkušenosti s poporodní depresí dokázala lépe ovládat, vysvětlit si je, zkoušet je poslat pryč, ale bylo těžké se jimi nenechat stáhnout dolů, přemáhalo mě to. Trvalo to v obou případech několik měsíců. Na léky jsem reagovala dobře a rychle. Ulevilo se mi poměrně brzy.“
Galerie: Ženy, které zažily poporodní depresi
Příběh druhý: Alternativní cesta řešení se nepodařila
Hannah se rozhodla řešit své poporodní stavy alternativní cestou. Ačkoliv se v jejím životě zdálo být všechno v pořádku a byla odhodlaná se s depresemi poprat, nestačilo to. Hannah zažila lehkou formu deprese po prvním porodu, vše se ale uklidnilo. Po druhém porodu se znovu objevily stavy úzkosti.
„Příčinu jsem přikládala tomu, že mého mladšího syna začalo trápit silné bolení bříška, které trvalo týdny. Stále jen plakal. Několik hodin v kuse, každý den. Týdny neustálého stresu a pláče mladšího dítěte minuly a já jsem se nakonec psychicky zhroutila. Po předešlé zkušenosti z prvního poporodního stavu jsem poznala hned, že jde o poporodní depresi. Vrátila se ale mnohem silnější. Cítila jsem úzkost, plačtivost, zmatenost, bušení srdce, strach, pocity na omdlení.
V prvních několika měsících jsem zkoušela vše zase zvládnout sama, což se mi nedařilo. Cítila jsem strašnou úzkost a balvan na hrudi. Bylo mi neustále zle od žaludku. Potila jsem se a trpěla nechutenstvím. Během prvních šesti měsíců od porodu jsem zhubla asi osm kilo. Po dalších třech měsících, jsem se rozhodla pro návštěvu psychiatra. Bohužel dvoje antidepresiva, které lékař předepsal, mi nesedla. Bylo mi po nich strašně zle. Návaly horka. Omdlévání. Nechutenství se ještě více prohloubilo. Neustále jsem měla pocit jako po kocovině. Bolel mě žaludek. Nemohla jsem spát. A když jsem usnula, pořád jsem se budila. Každé ráno v pět jsem byla vzhůru a pak už jsem nezabrala. Nakonec jsem léky po pár týdnech vysadila. Nešlo to s nimi.
Bolel mě žaludek. Nemohla jsem spát. A když jsem usnula, pořád jsem se budila.
Zkoušela jsem pak přírodní preparáty. Na spaní kozlík lékařský a na úzkost homeopatika. Nezabíralo nic. Ani Bachovy esence. Hledání alternativního řešení jsem vydržela asi půl roku. Potom jsem opět šla k psychiatrovi. Moje zotavování postupuje pozvolna. Jsou dny, kdy je mi lépe a kdy je mi hůře. Stále z toho nejsem venku. Moje rada pro jiné ženy je taková, aby se nebály a nestyděly se svěřit svým blízkým. Nejde o ostudu, ale o nemoc. A většinou to rodina pochopí a pomůže. A třeba se i více zapojí partner do domácích prací, starostí a péče o dítě.“
Příběh třetí: V boji s poporodní depresí pomůže partner
Petra své snažení o miminko vzdala a byla příjemně překvapená, když se na těhotenském testu objevily dvě čárky. Po dlouhém a náročném porodu se jí narodila dcera, ke které si velmi dlouho nemohla najít cestu. Svůj boj s poporodní depresí vyhrála hlavně díky manželovi. První den po císařském řezu probíhal spokojeně. Problémy se objevily, když Petru s miminkem přemístili na standardní pokoj.
„Začala jsem mít strach cokoliv s malou dělat, přebalovat ji, koupat, kojit. Do té doby jsem totiž měla k těmto činnostem při ruce sestru. Měla jsem strach sama ze sebe a pak přišly obavy. Co bude doma? Zvládneme to finančně? Nezkazí nám dítě vztah s manželem? Jak to vše vlastně bude? Přišly úzkosti a panikařila jsem, co bude dál. Pořád jsem jen brečela a bylo mi zle. Srdce mi tlouklo strašně silně. K malé jsem nic necítila a začala jsem pochybovat! Pořád jsem to připisovala prostředí a těšila jsem se domů. Vůbec jsem neměla tušení, co se děje. Když jsem se zmínila před lékařem, co mám za pocity, bylo mi řečeno: ‚Vždyť jste dítě chtěla, tak kde vidíte problém?‘ Poté jsem o tom už víc nemluvila. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě.
Měla jsem strach ze všeho. Dojít si sama na WC nebo být vůbec sama s malou. Její pláč mě přiváděl k šílenství.
Doma jsem začala odmítat dceru. Nechtěla jsem ji kojit. Stále jsem brečela. Nejedla jsem nic. Zhubla jsem dvacet kilo. Měla jsem strach ze všeho. Dojít si sama na WC nebo být vůbec sama s malou. Její pláč mě přiváděl k šílenství. Nespala jsem a začaly mě pronásledovat myšlenky, jak velká to byla chyba, protože chci svůj život zpět. Chtěla jsem manžela jen pro sebe. Asi po měsíci jsem mu konečně řekla, co se mi honí hlavou a že malou nenávidím. Dnes nevěřím tomu, co jsem řekla a co jsem cítila. Je mi ze sebe zle, když na to vše vzpomínám.
Manžel dříve trpěl depresemi, takže přibližně věděl, co se děje. Na internetu hledal informace o poporodních depresích a moje příznaky byly jako přes kopírák. Po pár dnech mě přemluvil a jeli jsme do RIAPSu (krizové centrum). Tam mi bylo řečeno, že mám poporodní blues, a to nic není, ale stav se stále zhoršoval, tak jsme se vydali na psychiatrii. Tam mi řekli, že je to vážné, protože mám poporodní depresi hraniční s psychózou. Chtěli si mě tam nechat. Díky Bohu mě manžel vzal domů. Řekl, že mě tam nenechá. Dali mi léky na uklidnění, antidepresiva. Manžel si vzal volno, aby se mnou mohl být doma, protože jsem nedokázala být sama.
Vše jsem zvládla hlavně díky manželovi, který při mně stál. Podporoval mě a držel nad vodou. Vím, že bez něj bych to nezvládla a za to mu budu vděčná do smrti, protože od zbytku rodiny jsem se pochopení nedočkala. Mysleli si, že si akorát vymýšlím. Za jejich doby se o tom nemluvilo. Nikdo si to nedovolil ani vyslovit, a tak prostě neměli pro nic takového pochopení ani teď. Později ve svých soudech trochu polevila moje máma. Asi to taky nechápala a nechápe dodnes, ale podpořila mě.“
Galerie: První centrum pro ženy s poporodní depresí
Příběh čtvrtý: Ne vždy jsou nutné léky – pomáhá i skupinová terapie
Jiřina se s depresivními stavy potýkala už před narozením syna. Pod dohledem lékaře vysadila medikaci až v okamžiku, kdy zjistila, že je těhotná. První varovné signály se objevily už v porodnici, kdy si uvědomila, že není schopná prožívat prakticky žádné pozitivní emoce. Boj s poporodní depresí vyhrála, a to bez medikace, s pomocí skupinové terapie.
„Po narození syna jsem cítila hlavně úlevu, že jsme to zvládli, a první noc jsem byla okouzlená. Ale to bylo vše. Další den jsem necítila nic. Necítila jsem žádný příval lásky, necítila jsem žádné napojení. Něco bylo špatně. Očekávala jsem, že bych měla být zcela nadšená z nového potomka, ale to se nedělo. Nicméně jsem doufala, že se vše zlepší, až půjdeme domů z porodnice. Čekala jsem, že by něco jako poporodní deprese mohlo přijít. Nejen proto, jak jsem se cítila před porodem, ale i z toho důvodu, že mám za sebou depresivní a úzkostné poruchy, a když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem pod dohledem lékaře vysadila medikaci.
Necítila jsem nic. Žádný příval lásky, žádné napojení. Něco bylo špatně.
Avšak ani po příchodu domů se mé pocity k synovi nijak nezměnily. Takřka ihned jsem se svěřila příteli s tím, jak se cítím. Přikládal to hlavně poporodním hormonům a věřil, že se vše brzy zlepší. Podobně jsem to nějakou dobu viděla i já. Týdny se však nic nezlepšovalo, spíše zhoršovalo. Denně jsem hodiny probrečela a neustále se nutkavě ptala sama sebe, kdy konečně začnu mít ráda své dítě.
Po dvou měsících jsem kontaktovala mou terapeutku. Byla jsem připravená vrátit se zpátky k medikaci, ač by to pravděpodobně znamenalo konec kojení, a tahle myšlenka vše spíše ještě zhoršovala. Nejen, že nemám syna ráda, ale ani kojit ho nebudu? Bylo velmi uklidňující slyšet od profesionála, že takové pocity jsou normální. Připomněla mi také možnost využití relaxačních cvičení, které jsme se spolu naučily již před lety a které dokázaly uklidnit neodbytné negativní myšlenky. Takže jsem situaci celkem zvládala.
Po dalších dvou měsících jsem se vydala na sezení skupinové terapie, které mi pomohlo pohlédnout na svou situaci trochu více zvenčí a také jsem se mohla chvíli věnovat problémům někoho jiného. K medikaci jsem se tedy nakonec vracet nemusela a ani mi ji nikdo přednostně nenabízel. Jsem si jistá, že kdybych o ni požádala sama, nebyl by to problém. Nicméně relaxace, ujištění lidí, jejichž úsudku věřím, a také vytržení z poporodní monotónnosti v tomto případě stačily.“
Veronika Stuchlíková
Autorka knihy Od poporodní deprese k sebepoznání. Více informací najdete na stránkách projektu.
ČLÁNKY DO MAILU