Jsme společnost založená na zraku. Proto oční nemoc velmi hendikepuje

Zahledíte se do očí svého partnera, rozeznáte ale jen tapetu na zdi kolem jeho hlavy. Namísto svých vnoučat spatříte pouze tmavý flek… Lidé, kterým degeneruje makula, tedy část oční sítnice, neztrácejí zrak docela, ale právě to, na co se v tu chvíli dívají, nevidí.

Nemoc se nazývá věkem podmíněná makulární degenerace a z jejího jména vyplývá mnohé, tzn.:

• věkem podmíněná (stárnutí)
• makulární (centrální části sítnice)
• degenerace (rozpad funkční tkáně)

„Je to silné téma pro celou naši seniorskou populaci,“ říká Pavel Němec, specialista na onemocnění sítnice. A nemávejte rukou, že se vás to ještě dlouho týkat nebude. Mluvíme už o lidech nad padesát let.

Celosvětově je nejrozšířenější příčinou snížené zrakové ostrosti šedý zákal, o kterém se také hodně mluví. Méně se ví, že v Evropě největší problém v tomto směru představuje jiné onemocnění, věkem podmíněná makulární degenerace.

Je těžké říci, co je největší problém, ale z hlediska toho, co ve vyspělém světě nejvíce snižuje zrakovou ostrost a sociálně hendikepuje lidi a je současně složitelně léčitelné, tak je skutečně na prvním místě věkem podmíněná makulární degenerace. V rozvojových zemích je to úplně jinak – , tam lidé nevidí kvůli šedému zákalu nebo infekčním onemocněním, nikoli věkové degeneraci. Tím spíš, že se tam lidé nedožívají příliš vysokého věku. Ale u nás, v civilizovaném světě, který známe z Evropy, skutečně až u padesáti procent lidí, kteří jsou zrakově hendikepovaní ve starším věku, je příčinou věkem podmíněná makulární degenerace.

S věkem ale stárnou všechny části těla, opotřebovávají se, degenerují. Proč bychom měli věnovat pozornost zrovna degeneraci makuly?

Vezměte si, jak strašně se změnil náš životní styl. Ještě moje babičky a prababičky, když měly v šedesáti letech zhoršení zrakové funkce, tak je to zas až tolik neobtěžovalo. Ony chodily na procházku, štípaly dříví, pomáhaly s hospodářstvím, to byla jejich pracovní náplň. Ale to se dneska kardinálně změnilo. Naše společnost žije prakticky jenom očima. Osmdesát procent vjemů, které člověk získává ze svého okolí, jde přes oči. Zbytek připadá na ostatní smyslové orgány. Tištěné zprávy, počítače, čtení dokumentů na tabletech, jakákoli zábava, koníčky… to všechno jde přes smyslový vjem očního vnímání. Proto jsou nemocní s věkovou degenerací sociálně strašně hendikepováni. Kvalitu života mají významně sníženou. Oni nejsou slepí, ale nejsou schopní dělat ty detailní věci, které s sebou dnešní svět přináší. Je to rozhodně silné téma pro celou naši seniorskou populaci.

O jakém věku mluvíme?

Od padesáti, pětapadesáti let výš je to problém zcela závažný. K tomu si ještě představme populační strom naší společnosti, která stárne, seniorů bude stále přibývat. Do budoucna to evidentně bude i problém pojišťovenský, zdravotnický, finanční, na to je navázána spousta věcí. Péče o tyto lidi bude stát spoustu peněz. Buďto jim zachováme dobré zrakové funkce a budou schopni se o sebe starat sami, nebo péčí o ně enormně zatížíme zdravotní systém.

Chátrání vlastního organismu, těla, můžeme v mnoha ohledech zabránit, zpomalit ho. Jde to i u sítnice, nebo očních potíží obecně?

U věkové degenerace je to ztíženo, jsou tam faktory, které neovlivníme. Je to věk, proces stárnutí sítnice. Za druhé neovlivníme to, co jsme dostali do vínku, geny, predispozici, možnost, že se u nás onemocnění vyvine dříve. Ale jsou věci, které ovlivnit můžeme. Kouření je prokazatelný rizikový faktor, dále výrazná nadváha se zatížením kardiovaskulárního systému a zvýšením krevního tlaku. To jsou rizikové faktory, protože zhoršují prokrvení sítnice. Také příliš výrazná disproporce špatných, zlých mastných kyselin, které jsou ve stravě. To jsou všechny ty fastfoody, špatně upravené potraviny a potraviny s vysokým procentem těch mastných kyselin, které nemáme rádi. A naopak snížený příjem látek, které jsou na bázi bílkovin, vitamínů, minerálů, to znamená ovoce, zelenina, červené maso, rybí tuk. Tyto disproporce, evidentní dietní chyby, které někteří lidé dělají, mohou zvýšit pravděpodobnost onemocnění. Takže něco ovlivníme, něco ne. A to, co můžeme, to bychom měli.

Je někdy pozdě na to začít?

Pozdě není nikdy. Máme výhodu, že jsme docela opravitelní, probíhá neustálá oprava a reparace tkání. Spousta věcí funguje do padesáti let hezky, díky tomu, že se samospravují. A také do té doby získáváme vysoké procento důležitých živin přirozeně z běžných potravin. Po padesáti letech se všechno trochu mění. Mění se cévní struktura, kvalita pigmentového listu na sítnici a mění se schopnost vstřebávat látky z přirozené potravy. Tím spíš musíme od tohoto věku trochu tlačit léčbou preventivní a podpůrnou, která má vysoká procenta vitamínů, minerálů atp. Snažíme se tak jakoby zasytit organismus natolik, abychom zpomalili procesy stárnutí. Není to žádný superlék nebo vyléčení, jen zpomalujeme proces. Proto je dobré po padesáti letech věku začít přidávat vhodnou suplementaci. To je jediná rada vyplývající ze studií, které na evropském kontinentu probíhaly. Ukázaly, že alespoň tento potenciál, tedy určité zpomalení, tyto léky mají.

Jak člověk pozná, že mu hrozí degenerace makuly?

Celkem jednoduše. Věci, které dosud snadno a bez problémů dělal, zvláště vidění do blízka, se začnou komplikovat. Když člověk začne vnímat problémy se čtením textu, mohou být trojího důvodu: buďto potřebuje brýle, to je to nejjednodušší. Nebo může mít lehce zkalenou čočku, má šedý zákal, to se dá také vyřešit. Anebo má právě tuto formu degenerace. Jestliže mu bude více než pětašedesát let, pomýšlel bych hodně na onemocnění sítnice. Jakmile se text začíná měnit, nebo se hůř rozlišuje, případně není tak kontrastní, to znamená černý tisk je najednou šedý a není tak výrazný na bílé stránce, tak je evidentně něco špatně. Mohou se začít křivit linie, které člověk vnímá před sebou. Všechny tyto známky nedokonalého nebo neostrého vidění by ho měly přivést k prvnímu vyšetření, které řekne, jestli to skutečně je tato forma nemoci.

V časném záchytu nemoci hraje podstatnou roli i osvěta a zvýšení povědomí o této nemoci – nakonec i to nás vedlo ke zřízení informačního webu www.vyzivaprooci.cz s poradnou pro pacienty a jejich rodiny.

Problém se týká hlavně starších lidí, nevšimne si toho tedy spíše jejich okolí?

Rodina si většinou ničeho nevšimne. Někdy spíše říkají, že senior o něco ztratil zájem: On tak rád četl, teď ho skoro s knížkou nevidím. Nebo: Měl tak rád ty svoje známky a teď se na ně ani nedívá. Někdy rodina zjistí, že si babička, tatínek… najednou koupili lupu a diví se. To jsou nepřímé známky, které by mohly napovědět. Ale rodina vůbec nezaregistruje, že senior vráží do nábytku nebo se není schopný orientovat ve svém prostředí. On je stále celkem soběstačný, i když už začínají tyto první známky. Nejlépe to tedy pozná člověk sám, samovyšetřením.

Jak si ho má udělat?

Pomocí tzv. Amslerovy mřížky nebo i nad obyčejným textem, novinami, knihou, které jim řeknou, že něco není v pořádku. Co je důležité – měli by si vyzkoušet nejprve jedno a pak druhé oko. Protože často to dobře vidoucí oko maskuje problémy špatně vidoucího oka a člověk problém nevnímá. Je dobré zkusit si jednou za týden zakrýt jedno oko a číst, pak druhé oko a číst. A zjistit, jestli mezi nimi není rozdíl.

Pozn. red. Testování oční vady se budeme věnovat podrobněji příště.

Poznáme degeneraci sítnice na člověku na pohled, na jeho očích, je to viditelná vada?

Ne, sítnicovou degeneraci pouhým pohledem nepoznáte. Všechna povrchová onemocnění, nemoci víček, záněty spojivek, onemocnění rohovky, v některých případech dokonce i šedý zákal (protože zesvětlá zornička), jsme schopni vidět, ale dovnitř do oka vidět nemůžete.

Postižení sítnice musí být dost nepříjemné, stále vnímat jakoby zašedlý objekt před očima? Bolí z toho např. hlava, provázejí to další problémy?

Minimálně v jedné věci je to vysoce nepříjemné, pacienti se velmi snadno unaví. Věci, které byli zvyklí dělat, najednou nezvládají.

Nemoc má dvě formy, dá se rozdíl mezi nimi jednoduše vysvětlit?

Na počátku nemoci je vždy suchá forma, začíná se rozpadat centrální část sítnice. Tento rozpad buďto směřuje dál, postupně, plynule pomalinku slábne vidění, až se nemoc rozvine do těžké suché formy, anebo u malého procenta lidí (cca u patnácti procent) dojde ke zvratu, kdy se z počínající suché formy najednou vyvine vlhká forma, která prudce sníží zrakovou ostrost. Toho už si člověk rozhodně všimne a určitě ho to přivede k lékaři.

Jako výborný filtr pro zachycení nemoci funguje fakt, že ve věku od čtyřiceti do padesáti si většina lidí jde pro brýle na čtení. A já doporučuji, aby si pro ně šli k očnímu lékaři, aby zároveň vyšetřil sítnici a podchytil případná rizika. Druhá vlna, kdy lidé přicházejí na oční, je kolem šedesáti let, kdy se začnou objevovat první známky šedého zákalu.

Tedy suchá forma vede pomalou cestou, postupným zhoršováním. Vlhká forma vede poměrně rychle. Ale obě formy končí stejně, když se neléčí, vedou k centrální slepotě, to znamená, že člověk vůbec nerozlišuje detaily.

Není to tedy úplná slepota?

Když si to chcete představit, sedněte si doma před televizi – tu televizi, stolek, na kterém stojí, a dva obrazy vedle ní na zdi – nic z toho neuvidíte. Zbytek – vlevo okno a vpravo dveře do pokoje – uvidíte. Díky tomu se pacienti ve známém prostředí umí pohybovat, vnímají prostor, zorné pole mají – ale nevidí to, na co se v tu chvíli právě dívají.

Jsou do budoucna větší šance na zachování zraku při této nemoci?

My už máme i teď docela dobrou léčbu. U suché formy můžeme zpomalovat vhodnými preparáty průběh nemoci. Pro vlhkou formu degenerace máme injekce, které se píchají do oka a tuto formu velmi účinně zastavují. Před deseti lety jsme neměli v ruce téměř nic. A do budoucna se těšíme a doufáme ve formy genetické diagnostiky. Budeme moci rozlišit, kdo má větší předpoklad k rozvinutí nemoci a preventivně ho začít dříve léčit. A věřím tomu, že se vyvinou metody léčby pomocí kmenových buněk nebo obnovy tkáně pomocí buněk, které budeme do místa dodávat.

MUDr. Pavel Němec

Absolvent 2. LF UK v Praze. Očnímu lékařství se věnuje od roku 1995. Zaměřuje se na vitreoretinální chirurgii a speciální diagnostické postupy. Má dlouholeté zkušenosti z oblasti kataraktové a rohovkové mikrochirurgie.
Své profesní znalosti si prohluboval také během zahraničních pregraduálních stáží (New York Eye and Ear Infirmary, Moorsfield Eye Hospital v Londýně). Kromě dlouholetého působení na Oční klinice ÚVN Praha je mikrochirurgem soukromých klinik a odborným konzultantem v oblasti OCT diagnostiky a sítnicové problematiky řady soukromých pracovišť.
Je autorem stovek přednášek, mnoha odborných vzdělávacích kurzů, publikuje pravidelně v odborném tisku, je autorem a spoluautorem významných odborných učebnic oftalmologie a knih s oftalmologickou tematikou. Jako odborný asistent se věnuje výuce studentů medicíny na 1. LF UK.