Zpomalit dýchání, soustředit se na imaginaci, radí žákům v programu o depresi

Režisér Ondřej Moravec s pomocí spoluautorky scénáře Alice Krajčírové, výtvarnice Báry Anny Stejskalové a tvůrců virtuální reality vdechl život tomu, co se mu od dětského věku odehrávalo v hlavě. Deprese jej totiž navštěvuje s přestávkami už 24 let, poprvé se projevila v jeho 10 letech. Virtuální realita umožňuje ponořit se naplno do jeho pocitů a spatřit, co se odehrává v hlavě vypravěče Ondřeje při akutní fázi tohoto onemocnění.

Proč je projekce filmu spojena s prevencí

Osmáci z Mníšku pod Brdy budou mít dnes možnost Tmání vidět. Ale nejen to. Tvůrci jeho projekci, ke které jsou nezbytné speciální brýle pro každého diváka, spojili s preventivním programem pro školy zaměřeným právě na depresi.

Přečtěte si také:

Jak se za 3 dny zbavit únavy a nevyspání? Odborníci sestavili plán

„Idea, že budeme dělat školní programy, provázela Tmání od začátku. I protože víme, že na školách mají omezené možnosti se tématu depresí věnovat, takže jsme věřili, že o něj budou mít zájem,“ říká pro Vitalia.cz Ondřej Moravec. Cílovým publikem Tmání jsou zejména mladí lidé, proto jeho propojení se školní prevencí bylo pro autory logické. „Chceme, aby nějakým způsobem toto téma objevovali a měli možnost trošku více jej poznat,“ dodává režisér.

Depresi nelze změnit jako špatnou náladu

Jelikož je Galerie DOX v pražských Holešovicích krátce před devátou ráno, kdy sem skupina dorazila, ještě pro veřejnost zavřená, u zadního vchodu, tedy těžkých kovových vrat, je s úsměvem vítá koordinátorka školních projekcí Klára Bílková. Pak stačí projít malým dvorem, který shora zastiňuje kabina velké vzducholodě, v šatně si odložit zimní bundy a bludištěm bílých chodeb se vydat do dvou větších místností, kde má školní program zázemí.

Na školáky tam čeká Denisa Kameníková, studentka třetího ročníku psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Klára i Denisa se skupině představí a o chvíli později je doplňuje i režisér Ondřej, který se účastní každé školní projekce.

Sedíme v kruhu na židlích a první otázka, která přichází, je, co víme o depresích. „Nemusíme používat slova, stačí ukázat takto rukou,“ říká Denisa s tím, že čím je paže výše, tím vyšší je naše povědomí o této nemoci.

Přečtěte si také:

Spánek pomáhá zpracovat stres. Když mu to dovolíte

Většina z 23 dospívajících paži drží spíše u země, někteří váhají, jiní rukou ukazují až na svůj pas. Denisa i proto program otevře tím, co je deprese a jak ji rozeznat od obyčejného smutku. „Depresi nejde pozvednout tak, jako tomu je u špatné nálady,“ podotýká s tím, že pokud smutek trvá déle než 14 dnů, je to příznakem toho, že se děje s nitrem člověka něco vážnějšího. Depresi mohou napomáhat vrozené vlastnosti, negativní zážitky z dětství, drogy včetně alkoholu nebo nadměrný stres.

S dětmi potom diskutuje, jak se deprese může projevit. Někdo skoro nespí, jiný spí naopak skoro pořád. A to platí i o jídle – někdo při depresi skoro nejí, jiný jí nadměrně. Žáci se ale dozvídají i jinou, velmi důležitou informaci. A totiž, že deprese nemusí být na první pohled na tom, koho akutně trápí, vidět a poznat. Jak tedy někomu s touto nemocí pomoci? A jak předcházet tomu, aby se rozvinula i u mě? I to se školáci od Denisy dozvědí.

Přiznat si, že emoce nemusím unést

Ještě před tím ale prostým „jedna, dvě, jedna, dvě“ rozpočítá Denisa třídu na dvě skupiny. Všichni, kdo mají jedničky, jdou s paní učitelkou do vedlejší místnosti, kde jim Klára pomůže připevnit na obličej VR brýle. Čeká je projekce Tmání. Druhá skupina s panem učitelem zůstává v kruhu, jen ho poněkud zmenší. Denisa ještě dodává, že zhlédnout film není povinné a každý, kdo si na to netroufá, to může odmítnout.

Přečtěte si také:

Co dělají oči, když vy spíte

A skutečně, z první skupiny se jedna dívka po začátku filmu vrací do hloučku s tím, že se omlouvá, ale na Tmání se necítí. Denisa ji ujistí, že je to v pořádku, a odvádí pozornost k aktivitě celé skupiny.

Odchod chápu. Z projekce pro novináře vím, že už začátek filmu vzbuzuje velké emoce a téma deprese není jednoduché pro vnitřní zpracování divákem. I proto je na začátku filmu upozornění, že není doporučováno dívat se na něj v akutní fázi deprese. Je ale potřeba říci, že film jako celek není sám o sobě depresivní, ukazuje totiž, jak Ondřej sám našel z deprese alespoň částečnou cestu ven a co mu pomáhá s nemocí bojovat.

Úzkostem lze předcházet dýcháním i meditací

Zatímco z místnosti, kde probíhá projekce ve virtuální realitě, se nesou výkřiky a hlasité povzbuzování, druhému hloučku lektorka Denisa ukazuje techniky, s jejichž pomocí se mohou zbavit vnitřního tlaku, jenž v nás časem může narůstat a ovlivňovat naše zdraví.

První metodou je hluboké dýchání. Už jen uvědomění si faktu, že člověk dýchá, a zpomalení dechu a hlubší nádech i výdech mohou pomoci předcházet panice a úzkosti. Denisa proto dětem ukazuje, jak si kdekoliv mohou dechové cvičení provést pomocí prstů ruky. Prsty na levé ruce mají roztáhnout a jedním prstem druhé ruky je objíždějí s tím, že když jedou po prstě nahoru, hluboko se nadechnou, když jedou po prstě dolů, zhluboka vydechnou. A takto to opakují od palce až po malíček, tedy pětkrát.

Osmáci si techniku ihned pod vedením Denisy zkouší. Následuje klepání rukou a nohou, které rovněž dokáže zmírnit okamžité napětí. 

• 
• 
• 

Další 4 fotografie

„A teď se vás zeptám, jestli už jste někdy zkoušeli meditaci s imaginací,“ říká Denisa. Většina skupiny mlčí, jedna dívka uvádí, že s kamarádkou hraje hru, která nejspíš do tohoto ranku zapadá. Denisa ji ale mírně upozorňuje, že o této hře, která se šíří online prostorem, již slyšela, mezi meditační techniky nepatří a sama by ji nehrála, protože ji nepovažuje za bezpečnou. Dívce to ale sděluje laskavě a dlouho se u tohoto tématu nezdrží. Cílem totiž není někoho tady poučovat nebo jej za jeho slova a prožívání stavět na okraj skupiny, ale přijmout všechny názory a emoce takové, jaké jsou. A hlavně nehodnotit, který z nich je dobrý a který špatný. Důležité je, aby se žáci alespoň trochu zapojili a nebáli se své zkušenosti sdílet.

To se u první skupiny daří. Jakmile skončí projekce a skupiny se vystřídají, je ovšem atmosféra v kruhu mnohem živější. Možná kvůli klukům, kteří dělají při aktivitách taková šprťouchlata, až to nevydrží ani paní učitelka, ani jedna ze spolužaček a jdou si mezi ně sednout, aby je rozsadily a aspoň na chvíli zklidnily.

A zatímco druhá skupina se do aktivit zapojuje živelně, jde vidět, že mezi žáky jsou i takoví, kteří celé dění sledují, aniž by se na něm podíleli nebo vyjádřili jakkoliv vlastní emoce. Denisa to respektuje a nijak uměle ani násilně je do aktivit nevtahuje.

Pomoc zvaná progresivní svalová relaxace

Stejně jako první skupina i ta druhá slyší otázku na meditaci. Část chlapců si ihned sedá na židli do tureckého sedu a pak vyprsknou smíchy. Další se ptají, jestli si můžou sednout na zem. Denisa potvrzuje, že to není problém. Turecký sed na zemi ale nakonec zaujme jen paní učitelka.

Denisa poprosí, aby všichni zavřeli oči, pustí tichou hudbu, do které se mísí zvuky přírody. Všichni si máme představit, že jsme na louce, kolem poletují motýli a ptáci… Rozvíjí pak před námi fiktivní obraz nejen louky, ale také slunečního paprsku, který rozehřívá a uvolňuje naše nitro. 

Přečtěte si také:

Tohle prožívá dítě a dospělý s depresí. Film Tmání příběh vypráví pomocí virtuální reality

Když fiktivní louku opustíme, naše průvodkyně se zeptá, jak nám bylo. Osmáci jí říkají, že fajn a někteří z nich měli pocit, že je i tato krátká imaginace dokázala zklidnit. Jeden z kluků to ale vidí jinak. Zklidnit se mu nepodařilo. „Mám úplně rozhozené myšlení, každou chvíli jsem viděl jinou louku,“ podotýká. Denisa ho ale uklidňuje, že to není chyba ani nic špatného. Meditace se nemusí podařit, ale pokud ji opakovaně zkoušíte, může být sugesce postupně výraznější, až se do imaginárního světa na chvíli můžeme ponořit celí a v něm si odpočinout.

Pod vedením Denisy si osmáci ještě zkouší tzv. progresivní svalovou relaxaci. Tedy postupné zatínání svalů v různých částech těla. „Na nádech sval zatneme, chvíli vydržíme a s výdechem se uvolníme,“ vysvětluje průvodkyně programem a ptá se, zda při uvolnění někdo pociťuje úlevu. Poslední technikou je vydávání táhlých zvuků hada a čmeláka. Opět jde o práci s dechem, ale i hlasem. Ten je důležitou součástí i filmu.

Někdy se snáz svěříme cizímu člověku

To už se ke skupině připojují ostatní. Tmání už tedy viděli všichni a slova se ujímá jeho režisér, aby žákům dal prostor diskutovat a ptát se na cokoliv ve spojitosti s filmem i jeho depresemi. Ondřej Moravec je totiž při popisování toho, co zažívá, velmi otevřený.

Přečtěte si také:

Depresi si dítě nedokáže vysvětlit a cítí se v ní hrozně samo, říká režisér Ondřej Moravec

Režisér nejprve vyzývá, aby se kdokoliv na cokoliv zeptal. Po chvíli mlčení přichází otázka, jak dlouho film vznikal. Ondřej říká, že 2,5 roku, což je celkem rychlý proces. Kroužku se pak sám ptá, které okamžiky ve filmu považuje za nejintenzivnější. Žáci mu pak jmenují scénu s dostihy, v knihovně nebo tu hned na začátku filmu, která nemusí dělat dobře někomu, kdo se bojí výšek. Žáci s režisérem také probírají, jakou podobu ve virtuální realitě mají ruce diváka, a na dotaz pana učitele se od režiséra dozví, proč krajina mysli hlavního hrdiny má podobu vesnice, a ne vesmíru, jak bylo původně v plánu.

Pak se ptá Ondřej. Zajímá ho, zda jsou žáci zvyklí bavit se se svým okolím o tom, co je trápí. Setkává se s odpověďmi, že ano, ale také s těmi, že to nedělají, protože mají obavu z nepochopení ze strany okolí. Ondřej dětem poté sděluje svoji zkušenost, kdy mu pomohlo svěřit se spolužačce, kterou vlastně ani příliš neznal a nekamarádil se s ní. Ale právě to, že na ni neměl užší vazbu, podle něj hrálo silnou roli v tom, že se jí svěřil. A podobně to může fungovat i s terapeutem, který je pro člověka cizí. Paradoxně právě proto se mu někdo může víc otevřít.

V závěru diskuze zazní otázka režiséra, zda se žáci setkali s někým, kdo měl depresi. Pár hlasů mu odpovídá, že ano. Jedna dívka uvádí, že její kamarádka má depresi, a tak se ji snaží alespoň vytáhnout na procházky. Kamarádka je ale dost unavená, takže toho tolik neujde. Ondřej Moravec jí potvrzuje, že u lidí s depresemi se toto stává, ale že její cesta pomoci je správná, protože často pomůže nemocnému jen fakt, že s ním někdo je. Nemusí s ním ani mluvit. Na druhou stranu si člověk v depresi může přát být sám, pak nezbývá nic jiného než to respektovat.

V závěru diskuze pan učitel žáky nabádá, aby se nebáli svěřit případně komukoliv ze sboru ZŠ Mníšek pod Brdy, pokud v něj mají důvěru. Podle něj učitelé ve všedním shonu nemusí vidět ani poznat, že má žák trápení. Neznamená to ale, že mu na něm nezáleží. Připomíná jim také možnost navštívit školní psycholožku. Denisa pak před 11. hodinou formální část programu ukončí rozdáním pracovních listů. V nich žáci najdou souhrn metod, které pomáhají zklidnit se a uvolnit se. Jsou tam i kontakty na krizové linky a další místa pomoci. Součástí je i pracovní list s otázkami souvisejícími s Tmáním. Je pro potřeby žáka. Ten si jej může vyplnit, uschovat a v případě, že se nebude cítit dobře, může se k materiálu vrátit a vybavit si informace i zážitky spojené s dnešním dopolednem.

Pro koho je projekt určený a jak se ho zúčastnit

Program pro školy spojený se snímkem Tmání je zaměřen na děti a dospívající ve věku 13 až 18 let. Jezdí na ně tedy sedmáci, osmáci a středoškoláci. Jedna skupina čítá maximálně 30 účastníků. „Těch středních škol bychom chtěli víc, protože u nich to někdy funguje trošičku lépe. U středoškoláků jde vidět, že mají s depresemi vlastní zkušenosti, dokáží je leckdy i lépe artikulovat. Žáci základních škol toto téma nemají až tak nacítěné, ale věříme, že je důležité, aby se o depresích dozvěděli už v tomto věku. Aby o nich slyšeli, věděli o tom a nebylo to pro ně téma, které je tabu,“ dodává Ondřej Moravec.

V Praze se projekce pro školy budou konat ještě do konce února a Ondřej Moravec avizuje, že v lednu a únoru jsou stále ještě volné termíny. Školy se do programu mohou přihlásit prostřednictvím e-mailu koordinátorky klara.bilkova12@gmail.com. Od března se Tmání vydá z Prahy do jiných míst v ČR. Instalace Tmání i program pro školy navštíví i další galerie, které o ně projeví zájem.

Odborná spolupráce: 

Denisa Kameníková

Studentka 3. ročníku oboru psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

---

Ondřej Moravec

Filmař, novinář, scénárista a propagátor virtuální reality ve filmovém světě.