Asi všichni rodiče předškoláků, školáků i studentů řeší zájmové aktivity a kroužky svých potomků. Naprostá většina rodičů si přeje pro děti to nejlepší, chce jim nabídnout aktivní a smysluplné využívání volného času. Jenže záplava volnočasových aktivit může mít i stinnou stránku, řada dětí je přetížená a rodiče, zpravidla maminky, jsou uhnaní a připadají si jako taxikáři.
Poraď si se svým časem
Jen tak, podle svého…
Vysoký počet kroužků sice nabízí dětem nové podněty, aktivity, znalosti a podobně, ale také je třeba zohlednit, nakolik dítě umí pracovat s časem, strukturovat si ho, zda si vůbec umí samo hrát a organizovat si čas po svém. Ne že by mělo zvládat plán celého dne, ale i předškolní dítě by mělo umět využít alespoň nějaký čas podle svého.
Hodně dětí se neumí samo zabavit, stále chodí za rodiči, vlastně spíš za maminkou, a ptají se, co by měly dělat. A maminka vždy napoví, poradí, třeba se i zapojí. Jak mají takové děti poznat, co je doopravdy baví? Jak se mají naučit samostatně uvažovat nad svými činnostmi? Pro řadu rodičů je jednodušší dítě zabavit, nasměrovat je, ale ne vždy je to dobrá služba.
Jistě, jsou dny, kdy ani dítě nemá náladu, rozhodně nemá smysl všechna doporučení pojímat doslova, špetka zdravého rozumu je vždy na místě. Když se dítě ozve, že se nudí, příčinou může být neznalost, jak samostatně nakládat s časem, a neschopnost využít ho, protože je zvyklé na to, že rodiče mu i ve volném čase vše zorganizují a připraví.
Čtěte téma: Září není jen škola, ale i dětské kroužky
Dělej, neloudej se
Naše hektická doba orientovaná na výkon, výkon, výkon, nějak opomíjí potřebu odpočinku; a nicnedělání je považováno za odsouzeníhodnou lenost. Vyžadují se od nás výsledky; a od dětí také, i při hraní.
Sousedovic holka má víc kroužků!
Otázka zní, kam tímhle kvapíkem dotancujeme. Stres se dávno netýká jen dospělých, ale i dětí. Věčné „dělej, neloudej se, ať zase nepřijdeme pozdě“ znají děti jako své boty. Ano, dospělé tlačí čas, chceme toho hodně stihnout a mnohdy máme pocit, že to ani jinak nejde. Jenže děti mají (a i mají mít) jiný svět. Nemyslím tím mýtus o bezstarostném dětství, ale fakt, že dospělí mají jiné starosti než děti; neměli by od svých potomků očekávat, že je pochopí a přizpůsobí se jim.
Samozřejmě není možné chovat se stále dokonale – další otázka je, co vlastně dokonalost obnáší. Neexistují ideální rodiče, není možné vychovávat děti ideálním způsobem. Jsou chvíle, kdy vybuchneme, nemáme náladu, sami jsme na dně, to je přirozené. Děti se v takové chvíli od nás také učí. Třeba i z omluvy za to, že jsme na ně nespravedlivě vyjeli, protože jsme přetažení.
Čtěte téma: Odpočinek nic nestojí, zato relax je kšeft
Proč bychom proboha měli odpočívat aktivně? Přece proto, abychom utratili. Není lepší se jen tak natáhnout do trávy, vypnout a nedělat vůbec nic? A je to zadarmo!
Čím víc, tím líp?
Přiřítíme se z práce, máme všeho plnou hlavu, potřebujeme se přeladit, trochu si vydechnout. Ale děti taky. Když jdou na osmou do školy a pak mají třeba denně nějaký kroužek, přijdou domů po osmi, devíti hodinách, takže mají za sebou dlouhou „pracovní dobu“. A honem úkoly, povinnosti a jde se spát.
Děti měly mít prostor samy pro sebe, měly by si v určité době samy rozhodnout, co budou dělat − alespoň párkrát v týdnu. Kroužky nejsou špatné, vůbec ne; jen bychom je měli volit a vybírat s mírou. Méně je někdy více.
Samozřejmě naprosto v pořádku je rozvíjení nadání dítěte prostřednictvím kroužku v případě, že mu sami neumíme být nápomocní, například když dítě chce rozvíjet výtvarné dovednosti a my namalujeme leda fádní domek, a ještě s odporem.
Občas však sleduji až jakési konkurenční boje mezi rodinami, snahu vyrovnat se druhým: „Vidíš, ta jejich holka má každý den nějaký kroužek. Měli bychom naší Anežce taky nějaké přidat, aby nebyla pozadu.“ No jo, ale z jakého důvodu má „ta jejich holka“ tolik kroužků? Nežije v dvoukariérové rodině? Není kroužek náhradou za společný čas s rodiči?
Jistě není jednoduché zajistit hlídání menším dětem, když člověk prostě potřebuje být v práci. Člověk je i klidnější, když ví, že dítě je na kroužku a je o ně postaráno. Lze probrat priority, jestli to a ono je opravdu nezbytné, jestli by někdy nebylo pro děti lepší, kdybychom jim byli k dispozici. Ono se to bohatě vyplatí a v první řadě je nám, rodičům, odměnou blízký vztah s dítětem. To je pro ně větší dar do života, než si řada rodičů myslí.
Jaké množství zájmových aktivit a v jakém rozsahu považujete za rozumné? Necháváte dítě, aby si v přiměřené míře s „časem“ poradilo samo?
ČLÁNKY DO MAILU