Málokterý lékař má v čekárně na stěně kravaty – a už vůbec ne takovéhle. Mají na sobě olympijské kruhy a každá je osobní vzpomínkou. Sydney, Salt Lake City, Atény, Turín, Peking, Vancouver… Jaroslav Větvička coby dlouholetý předseda lékařské komise Českého olympijského výboru a šéflékař českého olympijského týmu mnohokrát připravoval a doprovázel naše olympioniky.
Pro sportovce před lety založil a dodnes vede Centrum zdravotnického zabezpečení sportovní reprezentace, které funguje v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Jak hodnotí zdravotní rizika vrcholového sportu a co si myslí o zátěži pro děti?
Když se lékař či terapeut chce věnovat sportovní medicíně, je nutné, aby dobře znal daný sport nebo byl sám sportovec?
Je to ideální. Měl by znát sportovní prostředí, které je specifické. Také já jsem se musel učit, jak komunikovat s trenéry a sportovci. Naučit se, že je to něco jiného než běžný pacient. Že se musí reagovat maximálně rychle a správně. A že se musí velice dobře vážit, co uděláte sám a hned, a co necháte na jiných, kteří to umí líp, ale nejsou třeba hned po ruce. Kde je správná hranice mezi rychlostí a vlastními schopnostmi. V našem centru se nerozpakujeme sportovce poslat za někým, kdo je na to lepší, naopak. Tady je hodně šikovných lidí a my je umíme vyhledat, navázat s nimi kontakt, zařídit slušný termín ošetření. To je základ toho, co pro sportovce děláme.
Rukama vám prošla řada vrcholových sportovců. Je vrcholový sport zdravý, může vůbec být zdravý?
To je relativní, sport od sportu jiné. Některé tolik neškodí, a jsou dokonce prospěšné, protože sport vás zase naučí spoustu pozitivních věcí. Ale jsou sporty, které jsou vyloženě rizikové a které mohou přivodit řadu zdravotních problémů. Nechci se nikoho dotknout, ale podle mého názoru například moderní gymnastika nebo vzpírání jsou sporty, kde rizika jsou obrovská.
Problém je v tom, že příprava je dnes vyhnaná na hranice možného. I sporty, které donedávna nedělaly fyzickou přípravu, kondici, snaží se teď zjistit a pojmenovat rezervy, a jakoby je odstranit. Každou drobnost se tak snaží využít a posunout výkon – ať už přípravou nebo i následnou regenerací – na maximum. V sedmdesátých letech jsme se všichni podivovali, když soutěžní jezdci nebo jezdci formule 1 začali posilovat. Dnes bez toho nikdo nemůže být. Dneska musí být fyzicky dobře připravení i šachisté. Bez fyzičky nejde dělat ani špičkový golf. Prostě všechny sporty posunuly objemy i intenzity až k maximu. A to s sebou přináší i jiné nároky na lékaře. Dříve to bylo hodně o interně, oběhu, o srdci, dneska je to z osmdesáti procent pohybový aparát.
Nejčastější potíže jsou tedy tohoto typu?
Je to sport od sportu, nejčastější jsou postižení pohybového aparátu, ale sportovní výkon a zatížení má pochopitelně i jiné dopady, například na imunitu. Snižuje se obranyschopnost a s tím se zvyšuje náchylnost k tomu, že sportovci mohou chytit například kdejaký virus.
To je způsobeno enormní zátěží?
Ano, tím imunita trpí. A třeba i nedostatečnou regenerací. Zvýšené nároky jsou na všechno, co dostáváte stravou, na vitamíny, antioxidanty. Například se snižuje obranyschopnost na sliznicích, tím pádem jste vnímavější vůči virům. Sportovec třeba ani netuší, že prožil virovou infekci, má únavový syndrom, tím se mu sníží výkonnost a on s tím pořád sportuje a dál a dál si ubližuje – a ani o tom neví.
Dá se to vyladit tak, aby to člověk zvládal? Režimem, doplňky stravy?
Bez toho vrcholový sport dneska nejde dělat. Samozřejmě, že sportovec musí mít doplňky, dobře se stravovat, to musí mít vychytané, a také se dobře léčit, to je jedna z oblastí zabezpečení. Stejně tak, jako musí dobře trénovat, musí dobře regenerovat, dobře technicky daný sport zvládnout, tak stejně tak se musí dobře i léčit.
Občas vidíme bývalého slavného sportovce, který dopadl nevalně, alespoň pokud jde o fyzický, zdravotní stav. Jak to, že tak snadno přijde o dlouhé roky výborné kondice?
To je přímo jedna oblast, tak zvaný detrénink, který je velice nebezpečný a složitý. Stejně jako je postupný přechod k vrcholovému tréninku, tak by měl takový být i návrat z vrcholného sportovního tréninku do normálního života. Tento detrénink je citlivá oblast a musí to být provedeno dobře, chytře a pozvolna. Vezměte si, že ti lidé jsou nastaveni na nějakou úroveň, například energetického výdeje, psychicky, ale i ekonomicky a sociálně, jezdí po světě, zajímají se o ně média, mají svoji partu… a najednou jsou z toho venku. Jsou vytržení ze svého prostředí a to není žádná legrace. Vy vidíte, že zchátrají, ale oni mohou být zároveň tělesně daleko víc opotřebováni a poškozeni než ti, kteří se hýbou jen tak. Vrcholový sport je rizikový v řadě ohledů, nejen zdravotních.
Potíže prý mívají lidé, kteří se věnují asymetrickým sportům, třeba lukostřelbě?
To ano, to by se mělo kompenzovat. Nejde však jen o asymetrii, ale vůbec o nároky na pohybový aparát, které jdou za hranici fyziologických a kompenzačních možností organismu. Problém je také současná předčasná specializace. Na sportující děti, které se teprve vyvíjejí, na jejich posturu, vyvíjející se kostru, svaly a měkké tkáně, ale i regulaci metabolismu jsou kladeny obrovské tréninkové i soutěžní nároky. A když je toto zatížení přílišné a není kompenzováno jinou aktivitou nebo tzv. všeobecným tělesným rozvojem, kvalitní regenerací a průběžnou zdravotní péčí, pak se to na nich podepíše. Jakmile tělo „domaturuje“, to znamená po pubertě, jakmile se kosti a růstové štěrbiny uzavřou, tak se tento stav zafixuje a tělo, kostra, svaly, srdce a oběhový aparát již z velké části zůstanou, jak jsou, tedy i s řadou abnormalit a poškození. To má do jisté míry každý z nás, ale když máte jednostranné zatížení a chybí nebo je obtížná kompenzace třeba jiným sportem, je to pak evidentní. To platí například právě o moderní gymnastice, jinak překrásném sportu, tam je to zejména patrné. Tam je vše rizikové – výběr dívek určitého somatotypu a s velkými kloubními rozsahy, předčasná specializace, mezní rozsahy, asymetrie zatížení nohou a páteře. Kromě toho leckdy problematické stravování s omezením přísunu energie a důležitých nutrientů. Když se do toho přičte u úspěšné sportovkyně jistá bezohlednost a pýcha rodičů a trenérů, je zdravotní problém – třeba neuvěřitelně velké skoliózy páteře – na světě. To jsou strašné nálezy, které se pak řeší i chirurgicky.
Dnes jsou i děti hodně tlačeny k výkonu a rodiče mají problém, když chtějí najít uplatnění pro dítě, které to nechce dělat nějak intenzivně, chce sportovat jen tak…
Přesně tak, dělají se soutěže u stále mladších a mladších kategorií ve všech sportech a svazy to podporují, dotují, rozvíjejí, protože to potřebují. A výsledkem je, že ty děti končí brzo, jsou opotřebované, nerozvinou se a jsou nějakým způsobem poškozené. Na začátku období, které by bylo optimální pro rozvinutí jejich maximální výkonnosti, prostě skončí.
Při výběru sportu pro dítě hraje roli řada aspektů od rodinné tradice, místní možnosti, talentu dítěte, finanční náročnosti až po ambice rodičů… Ale kdybyste mohl doporučit sport z hlediska zdravotního, který by to byl?
Sleduji, že dochází k renesanci gymnastiky. Je to obecná metoda, jak dítě sportovně i tělesně posunout. Gymnastika, to jsou běžné věci, dovednostní, synchronizační, mají i kompenzační funkci. Zjistil jsem, že gymnastika je poměrně dost vyhledávaná, snad i proto, že školní tělesná výchova je nedostatečná. Tam chybí důraz na to, aby se děti obecně pohybově rozvinuly. Stejně jako je ve škole naučí dobře česky nebo anglicky a základy vlastivědy, měli by je naučit i základy tělesné výchovy, ale to se neděje, respektive se stav zhoršoval. Rodiče si to začínají uvědomovat a děti sami dávají na gymnastiku (dříve jsme tradičně chodili „do Sokola“ – to naštěstí přetrvalo) a vidí, že jim to prospívá. Protože dítě by neumělo kotrmelec, výmyk na hrazdě, neumělo by pohybově téměř nic.
Ale učitelé tělocviku si stěžují, že pro dnešní děti je právě kotrmelec nepřekonatelný problém…
Mají je to naučit, od toho je to škola. Jenže je to těžké, škola se k tomu někdy staví jakoby zády, tělocvikář je tam poslední v řadě, někteří rodiče (a bohužel i doktoři) píší omluvenky a neuvědomují si, že dítěti strašně škodí.
K nejrozšířenějším sportům mezi dětmi a mládeží patří fotbal a florbal. Jak jsou na tom tyhle dva sporty z vašeho pohledu?
Fotbal je geniální v tom, že tomu rozumí skoro všichni a uchvacuje děti i dospělé. A je to v partě. Zdravotně to má však taky své. Velký problém je s dolními končetinami. To mohou být akutní úrazy kotníků, kolen, svalová zranění, celý spodek těla dostává poměrně dost zabrat.
Co florbal? Tam je ta asymetrie, o které jsme už mluvili.
To je taky bezvadný sport, je to taková paralela hokeje, který hrají všichni kluci (i holky) rádi. Ale je to strašně namáhavý sport. Sice je relativně málo kontaktní, i když fauly tam taky jsou, ale zranění, speciálně kotníku a kolene, si hráči přivodí bez problémů sami. Individuální i týmová úspěšnost jsou totiž založeny na obrovsky rychlé změně směru. Vidím, v jaké rychlosti a síle je nutné ty herní prvky udělat, co speciálně kotníky musí vydržet. Distorze (podvrtnutí) kotníku je ostatně vůbec nejčastější úraz obecně, a to podle výzkumů i na olympiádách.
Již v dorosteneckých a juniorských kategoriích jsou sportující mládeži doporučovány různé podpůrné prostředky. Nemám na mysli vyloženě nepovolený doping, ale například kreatin a podobně pro růst svalů. Co si o tom myslíte?
Má to řadu faktorů. Základem by samozřejmě měla být kvalitní a vyvážená výživa. Podpůrné prostředky, to je dnes velmi strukturovaná oblast. Některé podporují svalovou hmotu, patří sem i antioxidanty, multivitamíny, rychlost regenerace ovlivňují gainery, něco stimuluje výkon… Myslím, že je vhodné podpořit to velmi chytře, je to individuální. Záleží to na tom, jak často dítě trénuje, o jaký sport se jedná a podobně, protože platí, že některé látky, například vitamíny, jsou v souvislosti s výkonem rychleji spotřebovány, spotřeba je vyšší v určitém ročním období a podobně. Platí to konkrétně třeba o vitamínu D, který je vhodné občas laboratorně zkontrolovat. Je potřeba si to načíst nebo se poradit s odborníkem. Obecně spíše ano, ale někdy je to vyhazování peněz nebo to nemá logiku.
Co když má takový mladý sportovec ambice a snaží se pro úspěch udělat cokoli? Pak sezobne, co mu kdo poradí…
Nejnebezpečnější je to u věcí, které mají i škodlivý účinek. Dříve se ve vrcholovém sportu zneužívaly steroidy, růstové a další hormony. Sportovci si někdy myslí, že platí přímá úměra, tedy čím víc, tím líp. To je pak už vůbec špatné a nebezpečné.
Zažil jste již generace sportovců, co se za tu dobu změnilo? Je nějaký trend? Před několika lety jste například mluvil o tom, že sportovci mnohdy nejsou pod lékařskou kontrolou a na prohlídky se náhle chodí houfně, až když někdo zemře. Platí to ještě?
Po době, kdy se strašně podceňovaly pravidelné sportovní prohlídky, což je základ, se toho za posledních zhruba deset let hodně změnilo. Já znám dobu předlistopadovou, tenkrát bylo povinností tzv. lékařsko-pedagogické sledování. Sportovec byl vyšetřen zdravotně, ale zároveň i výkonnostně. V rámci takové prohlídky se sleduje, jak je člověk na tom jak z hlediska pohybového aparátu, ale také třeba z pohledu cirkulace oběhového aparátu i diagnostiky výkonnosti. To je podobné, jako když se testuje závodní auto, zatíží se na motorové brzdě v jízdních režimech – u sportovce tedy na trenažeru (bicyklovém ergometru, běhátku, veslařském trenažeru…) – a sleduje se, jestli je všechno v pořádku a jakého výkonu dosáhnou. To je základ všeho, aby se odhalilo, když je někde problém. Má se to dělat dobře a poctivě, ne jako jednu dobu, kdy se jen razítkovaly registračky, to jsem nikdy neudělal. Teď je zas renesance zdravotních prohlídek, a to včetně legislativy, která je podporuje. Sportovní svazy na to poměrně dost začaly dbát. Je taky fakt, že tělesná zatížení se tak zvyšují, že si svazy uvědomují nutnost průběžné kontroly. Vidí, že bez toho by to nešlo – tedy čekat, až se něco stane, nebo je zdravotní potíž příčinou odchodu od daného sportu. Trend je v tomhle směru určitě pozitivní a jako sportovní doktoři se tomu snažíme pomoci.
Pokud by se o to u sportující mládeže nepostaral oddíl, tak kdo, na koho se obrátit? Nebo stačí, když jdou jednou za dva roky na preventivní prohlídku k dětskému lékaři?
My sportovní lékaři míváme znalosti pediatrie obvykle jen ze studií medicíny, eventuálně z předatestačního studia. Pediatři dítě znají, mají jeho dokumentaci, umí „dělat děti“. Ke schopnosti dítěte věnovat se nějakému sportu by se mohli vyjadřovat – a měli by. Ale teď spíš sleduji trend, že se bojí k tomu vyjádřit. Říkají: My tomu sportu vlastně nerozumíme a dávají i ty nezletilce k nám, sportovním doktorům. Problém je v tom, že dítě není zmenšený dospělý. Do jisté míry je to u dětí jinak, je potřeba, aby se k nim jinak přistupovalo. Ale sportovní doktor si většinou dokáže poradit, zvláště když je tam kontinuální péče. Vidíte dítě během roku, všimnete si patologie a v případě potřeby ho prostě pošlete ke specialistům, dětským ortopedům, dětským kardiologům, to jsou nezastupitelné odbornosti. Ale hodně sportovních svazů se začíná starat o to, aby dítě bylo pod kontrolou.
Otázka na závěr: Sportem ku zdraví, nebo Sportem k trvalé invaliditě – k jakému heslu byste se přiklonil?
To není černobílé. Vrcholový sport je dnes riziková záležitost a invaliditu si tam přivodíte lehce. Můžete při něm i umřít. Je tu riziko, od akutního poranění až po chronické opotřebení a degeneraci kloubů, kloubních chrupavek, poškození vazů, to řada sportů přináší a řada sportů prostě není zdravá. Ale dá se to přežít a je to jedna z věcí, proč jsou lidi rádi na světě. Sport má i spoustu pozitivních formujících vlastností, přináší sociální kontakt, zdravý respekt před autoritou, soupeřem i kolegou v týmu, pracovitost, dobré návyky. Sport dává prostě lidem radost a to nemluvím o tom, že sport potřebujeme naprosto nezbytně taky jako národ.
MUDr. Jaroslav Větvička
vedoucí lékař Centra zdravotnického zabezpečení sportovní reprezentace
Ústřední vojenská nemocnice Praha
Absolvent Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, do roku 1991 působil jako lékař cyklistů-stíhačů Dukly Praha a reprezentačního družstva ČSSR, od roku 1987 také pracoval v Ústavu sportovní medicíny, kde vedl Laboratoř klinické biochemie a fyziologie. Od roku 1990 do roku 1999 pracoval ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jako vedoucí Oddělení zátěžové medicíny. Od roku 2000 byl předsedou Lékařské komise Českého olympijského výboru a šéflékařem českého olympijského týmu (v této roli působil na olympijských hrách 2000 v Sydney, 2002 v Salt Lake City, 2004 v Aténách, 2006 v Turínu, 2008 v Pekingu, 2010 ve Vancouveru, 2012 v Londýně a 2014 v Soči. V roce 2000 založil a stále vede Centrum zdravotnického zabezpečení sportovní reprezentace, jež funguje v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích.
ČLÁNKY DO MAILU