Dávno, opravdu dávno již tomu. Bylo to v minulém století, v časech vlády jedné strany dbající na „klid pro práci“. Redaktorka brněnského rozhlasu Marcela Antošová mi tehdy řekla, že existuje jediné téma, jež vyvolá velkou posluchačskou odezvu a vášnivý spor. Navíc u cenzury nenarazí. Zaujalo mne to a byl jsem – jak se říká – jedno velké ucho. Pak redaktorka dodala: „Je to téma: pes ve městě a nedbalý, nebo dokonce žádný úklid nepříjemných pozůstatků po jeho venčení.“ Dnes je ve všem všechno jinak. Nicméně i v současnosti existuje téma, jež s pravděpodobností zvanou jistota vyvolá živou posluchačskou i čtenářskou odezvu. Je to problém manželství homosexuálů a spor o to, zda mohou řádně vychovávat děti, nebo ne.
Když jsem nedávno psal článek Narodil se chlapeček, jen mu chybí zvoneček o sexuálních komplexech a jejich vzniku, opravdu jsem na zmíněné, poněkud třaskavé téma nemyslel. Do oněch sfér mne zavedl až čtenářský ohlas: „Zajímal by mne názor autora na komplexy dítěte vychovávaného v registrovaných partnerstvích, muž–muž, žena–žena. Podle zde uvedených teorií, kde se počítá s rolí matky-ženy a otce-muže, by to fungovat nemohlo. Je tedy takové dítě zakomplexované více, nebo méně? A jaké teorie tedy platí pro takové případy? Jaký je vůbec pohled psychologa a souhlasí s tím, aby takové páry mohly mít děti?“ psal čtenář.
Odpověděl jsem, připouštím, poněkud šalamounsky: „Jde o velmi citlivé záležitosti, jež se dotýkají mnoha aspektů od etiky přes extravaganci až třeba po ekonomii. Podstatné je, že doposud nejsou dostupné relevantní dlouhodobé zkušenosti s vývojem podobných vztahů. Při úvahách o tom, zda s nimi souhlasit, nebo ne, býváme až příliš ovlivněni emocemi. Napadá mne v této souvislosti výrok papeže Františka: Kdo jsem já, abych je soudil.“
Cesta do pekel?
Vysloužil jsem si oprávněnou glosu tazatele: „… ruku na srdce, ale očekával jsem odpověď a názor. Bohužel, odpověď je více než vyhýbavá a názor = 0. Ale pochopil jsem, že se jedná o velký experiment, a to hlavně na dětech, navíc s prognózou, že to nejspíš dopadne špatně. V této ‚požehnané době‘ se ani nedivím autorovi, že raději názor nemá, protože proč si zadělávat na problémy a nechat se obviňovat z homofobie. Jenom mám takový divný pocit, že tolerance k výchově dětí homosexuálními dvojicemi je cesta do pekel.“
Na peklo nevěřím. Přesněji může být jen v nás. Stěží mohu být podezírán jak z homofobie, tak i z homoaktivismu. Trvám na tom, že za současného stavu vědeckého poznání je nemožné najít v daných otázkách shodu mezi výzkumnými studiemi. Spíše se zdá, jako by v oněch sférách převážně bádaly „děti kapitána Granta“. Těm jaksi nezbývá než jednat v souladu s příslovím „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Navíc – jak známo – když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.
Mohou existovat dvojice stejného pohlaví, v jejichž příbytku je takříkajíc perverzní sexuální dusno. Samozřejmě mohou být i páry – ať již homo, nebo heterosexuální – kde je tabu sebemenší náznak erotiky. Kvůli celosvětovému výzkumu časopisu Reader's Digest z roku 2003 se musíme smířit s tím, že Češi nejsou světovou jedničkou v obcházení pravidel, zásad a zákonů. Nicméně prý patříme spolu s Ukrajinci, Armény, Italy z jihu, Indy, Filipínci, některými arabskými národy, některými obyvateli Afriky a Oceánie v tomto směru mezi světovou elitu. A to ještě ke všemu zákon do ložnice obvykle nevidí.
V zájmu dítěte
Vždy se mi líbilo heslo, jež měl za své (snad jako jediné z dobové, velmi obsáhlé nabídky) profesor Zdeněk Matějček (1922–2004). Zní: „Zájem dítěte především.“
Zadržte prosím, pokud mi hodláte v této souvislosti sdělit, že pravým a jediným zájmem dítěte je žít v rodině založené heterosexuálním mužem a obdobně orientovanou ženou. Píši o něčem jiném, již existujícím, a to bez ohledu na naše názory. Aktuálně se odhaduje, že zhruba patnáct set dítek žije v soužití dospělých realizovaném v rámci svazku osob stejného pohlaví. Dospělí tam nejsou tzv. na psí knížku. Žijí v registrovaném partnerství. Děti jsou v tomto modelu bez vlastního přičinění. Cesty, jak se v daném registrovaném vztahu ocitly, bývají dosti klikaté. Sociální okolí jim to rozhodně nemusí usnadňovat. Spíše naopak. Přinejmenším klade poněkud stresující dotazy.
Ať si myslíme o registrovaných partnerstvích cokoliv, děti, jež se v nich ocitly, zaslouží ochranu a pomoc stejně jako jejich vrstevníci.
Ať již homo, nebo hetero, ať již sezdaná, nebo nesezdaná – láska není stálá. Děti bývají až příliš často konfrontovány s rozvodem, rozpadem, rozchodem, odchodem – je jedno, jak to nazveme. Mimochodem typická dětská reakce na zmíněné jevy je tzv. intropunitivní – dítka mají sklon z toho, co se děje, obviňovat samy sebe.
Děti tu za nic nemohou
Výživné, tzv. styk s odcházejícím, či nárok na dědictví jim chmury, nebo dokonce jizvy na duši nezažene. Přece jen je to alespoň něco. Dejme tomu, že jde o jakési záchranné lano. Registrované partnerství nic podobného nenabízí. Možná vás právě napadá, že kdo si hraje s ohněm, musí počítat i se spáleninou. Popsané možná považujete za oprávněný důsledek protivení se dávnému řádu.
Leč pozor – děti tu za nic nemohou. Nikdo se jich neptal, samy si tuto situaci nevybraly. Dovolím si zkušenosti s heterosexuálními páry ve srovnatelných podmínkách přenést do homo komunity. Je jisté, že za určitých okolností dokáží být jak muži, tak i ženy nelítostní. Na otázku „A co děti?“ odpovídají bez ohledu na zájmy juniorů.
Podobné úvahy již dokonce dorazily mezi zákonodárce. Zřejmě je prozatím nepovažují za hodné akutní pozornosti. Ať si myslíme o registrovaných partnerstvích cokoliv, děti, jež se v nich ocitly, zaslouží ochranu a pomoc stejně jako jejich vrstevníci. Lze parafrázovat již citovaný výrok papeže Františka: „Kdo jsme my, abychom jim takovou ochranu i pomoc neposkytli.“
Začal jsem vzpomínkou na časy, kdy si lidé byli sice rovni, ale někteří bývali rovnější. Existovali i občané „druhé kategorie“. Dnes bychom „kategorizovat děti“ zcela jistě neměli.
ČLÁNKY DO MAILU