Sportovní psycholožka Radana Rovena Štěpánková se setkává s případy rodičů, kteří si už nevědí rady s dítětem, které chce třeba hokeje už nechat, i když donedávna trénovalo a závodilo ostošest. Mnohdy nemůže splnit jejich přání, aby dítě s láskou dál soutěžilo.
Dětské mistrovství republiky v plavání. Na jedné straně je tu cítit sportovního ducha a zástupci jednotlivých klubů si mezi sebou upřímně fandí. Na druhé jsou vidět rodiče a trenéři, kteří na své svěřence křičí, že se jim závod nepovedl. Děti, které vztekle zahazují plavecké brýle, protože jsou poprvé v „kariéře“ „až“ třetí. Maminky, plačící na schodech, že „půl roku věnovali s dítětem jen přípravě na tenhle závod a on se nepovedl.“ Tatínkové, kteří řeší, kolik tréninků jinde v republice děti mají (a proč mají tím pádem lepší výsledky než jejich dítě).
Jsou tu dvanáctileté děti, které mají mít podle sportovní psycholožky Radany Roveny Štěpánkové především radost z pohybu a motivaci něco se dobře naučit a trávit čas s partou podobně naladěných. Některé z nich se choulí pod ručníkem, protože „neuspěly“. Ambice dětí a schopnost strávit i neúspěch jsou jedna věc. Nezdravý přístup druhá. Jak to odlišit? A proč je české dětské sportování často brané tak smrtelně vážně dospělými, kteří se kolem něj pohybují?
I když syn závodně plave, asi by mě nenapadlo vyhledat sportovního psychologa. S čím za vámi rodiče chodí?
Vyhledávají mě i sportovci sami, ale už dospělí. Rodičům dětí obvykle záleží na tom, aby jejich dítě dosahovalo nejlepších a maximálních výsledků. Mají pocit, že třeba na tréninku toho dítě schopné je, ale během závodu nebo soutěže pak působí stres – a ten se snažíme odstranit. Rodiče chtějí, aby si dítě i závod užilo.
Hlavní motivací tedy má být, aby si dítě zasoutěžilo a užilo si to, nebo aby předvedlo maximální výkon?
Rodiče to prezentují tak, že jim na výsledcích tolik nezáleží, ale chtějí, aby bylo dítě v pohodě. Pravdou ale je, že se později třeba přímo od dítěte nebo od druhého rodiče dozvím, že je to trochu jinak a třeba jeden z rodičů ty výsledky hodně řeší.
Výsledky se ale počítají ve sportech už od přípravek.
U nás v Čechách to tak bohužel je. V Evropě jsme jedni z mála, kde se odmalička soutěží. Nikde jinde nenajdete třeba tenisový žebříček už od sedmi let věku. A třeba u tenisu jsem byla naprosto zděšená, když jsem zjistila, že si děti počítají body samy bez rozhodčího.
Jak to probíhá?
Když dítě řekne „to byl out“, tak to platí. Není tam ale ten nestranný zrak navíc. Vede to bohužel k tomu, že vznikají konflikty a lhaní, ať už úmyslné, nebo neúmyslné. Slyšela jsem, že rodiče děti přímo vedou k tomu, že jakmile to bude trošičku sporné, kam míček padl, tak ať hned hlásí, že je to out. Vlastně navádějí děti ke lhaní. Bohužel tedy toto není forma, která vede k umění přijímat prohru, neučí hrát fair play.
Většina rodičů chce mít děti na prvním místě.
Jde tedy o vítězství, ne o to, že si zahrajeme. Ale ať bude naše dítě sportovat na jakékoliv úrovni, nikdo mu nezaručí, že bude první. První místo je jen jedno, vrchol pyramidy. Musíme to umět přijmout, všechno záleží na připravenosti, náhodě, štěstí.
Kde se tedy ty velké rodičovské ambice rodí?
Může to být třeba pocit, že svůj život rodiče naplňují skrze dítě, skrze péči o něj, a žijí jeho úspěchem a neúspěchem. Bez dítěte by si třeba nevěděli se životem rady. Nevím, jestli je to v pořádku. Ale existují rodiny, které se cele oddávají dětskému sportu. Celá rodina netráví víkendy jinak, než že jezdí třeba na hokejové zápasy. Rodiče a sourozenci tu v pasivní roli sledují, co dítě na ledě tvoří. Kolem toho se odehrává celý životní styl. Pak mi třeba řeknou, že nebyli dvanáct i více let na dovolené. Těžko říct, co to je. Obětování se? Seberealizace skrze dítě? Můj názor je, že by život měl být pestrý.
TIP: České děti tloustnou. Problémy s váhou mají zejména děti z chudších rodin
Určitě to celé není jen o rodičích. Zmínila jste, že naše děti ve všem odmalička soutěží.
Vytvořily se kluby a funguje tu vnější motivace, vše – a většinou i trenéři – jsou orientovaní na výsledek. I finanční příspěvky na hráče jsou podmíněné jejich umístěním. Trénuje se proto, aby se pak jezdilo na soutěže a přivezly se medaile. To je úplně jiné než se scházet kvůli tomu, abychom si každý čtvrtek společně zakopali a proběhli se. Když pak děti z klubu v šestnácti odejdou, protože začnou dojíždět na střední školu, motivaci ztratí. A rázem jich ve sportu zůstane jen slabých deset procent.
Jaká je vlastně vnitřní motivace dětí? Časy a výkon třeba v deseti letech nastavují spíše dospělí.
Mělo by to být tak, že si jdou děti na trénink užít, něco se naučit, vylepšit si styl v daném sportu. Naprosté minimum dětí to má tak, že si řekne „chci to zaplavat za třicet vteřin“. Sport dělá proto, že chce, těší se na tréninky, když přijde domů, třeba něco ještě zkouší, rádo se hýbe i mimo trénink.
Viděla jsem ale děti, které kvůli „třiceti vteřinám“ plakaly pod ručníkem. A trenéři nebo rodiče jim v tu chvíli ještě vynadali. Co to může dlouhodobě způsobit?
Místo upevňování zdravého sebepojetí se v dítěti vytváří pocit, že takové, jaké je, je nedostatečné. Dítě nebude mít důvěru v sebe sama, že je přijímáno takové, jaké je, když nebude dostatečně výkonné. Ani v dospělosti se třeba nebude umět uvolnit, bude pořád víc pracovat a hnát se za něčím jen kvůli tomu, aby podalo lepší výkon, a už vlastně ani nebude vědět proč. Za tímto pocitem bude schovaná touha dosáhnout přijetí, ocenění od rodiče. I v dospělosti se může mít rádo jen tehdy, když bude jako muž nosit domů „zlaté pruty“. A jako žena jen tehdy, když bude mít všechno dokonalé. Jak to bude se vztahem ke sportu, to je nejisté, může k němu vztah zůstat, ale může se to překlopit i na druhou stranu, že třeba přestane rádo chodit na tréninky, závody a v určitém věku může sport úplně bojkotovat.
Rodičovskými ambicemi nemůžeme dosáhnout toho, že budeme mít z dítěte dalšího Jaromíra Jágra. „Vnitřní motivaci člověk musí mít v sobě, nedá se ‚vysekýrovat‘,“ říká sportovní psycholožka Radana Rovena Štěpánková.
Pojďme k veselejším věcem. Jak pomoci vybrat dítěti sport, který ho bude bavit?
Na začátku je zapotřebí vytvářet emoční vazbu ke sportu. Sport tu není proto, aby naplňoval nenaplněné ambice rodiče, ale aby dítě rozvíjelo pohybové dovednosti. O tělo je třeba pečovat a sport je součástí té péče. Dítě by to mělo především bavit, nemělo by dělat sport kvůli odměně nebo statusu. Emoční vazbu, rozumějme tím tedy lásku ke sportu, mohou pomoci rodiče vytvářet tím, že sportují také. Když budou jezdit každý rok na lyže a o víkendu na výlet na kolech, je velmi pravděpodobné, že to dítě přijme za své.
A když chceme sportem vyplnit volný čas dítěte odpoledne? Hodně se kritizuje brzká specializace ve sportu.
Názory se různí. Součástí tréninku by měla být všeobecná příprava, na kterou ale obecně není čas, i trenéři dělají vše ve svém volném čase. Ten tréninkový se vyplňuje učením specifických pohybových dovedností. Kluci na hokeji se musí učit rozvíjet specifické hráčské dovednosti. Každý specifický pohyb vyžaduje specifickou nervovou dráhu a její myelinizaci. Dotvoření myelinizace se ukončuje během mladšího školního věku. Dětský trénink by však měl obsahovat hravost a zábavu, a to i při rozvoji specifických i nespecifických sportovních dovedností. Až od čtrnácti let by měly být tréninky postavené „pouze“ tréninkově jako u dospělých. Do té doby by to měla být hra, zábava, i když se samozřejmě „maká“.
Sport by měl pomáhat rozvíjet u dítěte charakterově volní vlastnosti. Co si pod tím představit?
Třeba smysl pro fair play, sebekázeň, vůli, schopnost spolupracovat s ostatními. Také zdvořilost, odvahu, čest, skromnost, sebeovládání, respekt, upřímnost. Vychovávat dítě směrem k těmto hodnotám. Na tom by měli spolupracovat trenér a rodič. Měli by být v jednotě a souladu, že vychovávají osobnost.
To zní spíš jako z příručky, ne z reality. Na naše známé, rodiče malých hokejistů, trenér i křičí.
Řeší se znovu jen ten výkon. Teoreticky by ale vzájemné vztahy měl řídit trenér. Je to otevřený trojúhelník rodič-trenér-dítě. Každý prvek je v něm stejně důležitý a všichni bychom měli mít obdobný cíl, ale každý jinou roli. Vše je o komunikaci a vzájemných očekáváních. Trenér by neměl mít z rodičů ani strach, ani se nad ně vyvyšovat. Každý si jsme vědom své role.
A jak bychom měli komunikovat?
Trenér vysvětlí, co a jak dělá a proč. Rodič řekne, čeho by chtěl, aby se dostalo dítěti, například aby se naučilo kvalitně plavat a trávilo čas s kamarády. Třeba v zahraničí mívají trenéři konzultační hodiny. Určitě bych doporučila zorganizovat setkání rodičů s trenéry třeba v září, aby komunikace pro další rok vůbec nastala a zorganizovala se. Trenér může třeba stanovit, kdy mu mohou rodiče volat, když je třeba něco konzultovat.
Můžeme svými rodičovskými ambicemi dosáhnout toho, že budeme mít z dítěte dalšího Jaromíra Jágra? To je určitě sen spousty těch, kdo berou dětské sportování příliš vážně a obětují mu všechen svůj volný čas.
Nemůžeme. Vnitřní motivaci člověk musí mít v sobě, nedá se „vysekýrovat“.
Mgr. Radana Rovena Štěpánková
Sportovní psycholog, terapeut a kouč. Sportovní psychologii se věnuje více než deset let. Pomáhá dospělým sportovcům i dětem, www.rovena.info.
ČLÁNKY DO MAILU