Strach o život
„Rakovina představuje výrazný zásah do života nemocného i jeho nejbližšího okolí. Nemocný prožívá strach o život, prvotní nejistotu a beznaděj,“ říká ředitelka Klientského servisu a péče o pacienty Protonového centra Praha Veronika Galušková. „Dnes však medicína výrazně pokročila, využívají se nejmodernější metody a jedna z nejobávanějších diagnóz již nemusí být fatální. Tisíce vyléčených pacientů jsou toho důkazem.“
Málokdo z nás si ale hned po stanovení diagnózy řekne, že se určitě vyléčí. Zatím se ani „není čeho chytit“, dokud není navržený plán léčby.
„Co není na první pohled zřejmé, je hloubka emoční bouře, kterou tato informace vyvolá,“ shrnuje lékař Peter Bednarčík, který dlouhodobě poskytuje konzultace onkologickým pacientům v oblasti doplňkové léčby a je odborným garantem webu Jaknarakovinu.cz. „Může probíhat na povrchu ve formě pláče, sebelítosti, pocitů nespravedlností. Zde je nejlepší, aby se týden až dva pacient litoval a srovnával se s novou situací s tím, že si pak řekne: ‚Ať si každý říká, co chce, ať jsou papírové prognózy jakékoli, já se z toho dostanu, já to zvládnu.‘ Protože chuť bojovat, víra ve vyléčení a celkově pozitivní přístup k léčbě je u všech nemocí nezanedbatelným přínosem pro dobrý výsledek léčby. Někdy se udává, že je to až 20% přínos k úspěchu léčby.“
Jsem oběť
To je podle Petera Bednarčíka to první, co pacienta obvykle napadne. Hledání viníka nepomůže a určitě je lepší zabývat se hledáním cesty, jak se léčit, a být na to co nejvíc v duševní formě, ale stejně hledáme „kdyby“. Některá kdyby jsou opodstatněná, především životní styl (kdybych nekouřil, nebudu mít teď rakovinu plic), jiná by stejně ovlivnit moc nešla (třeba genetické dispozice).
„Rakovina není nemoc jednoho faktoru,“ upřesňuje Peter Bednarčík. „I když najdeme pomyslného ‚viníka‘, nemoc se neztratí. Pacient není obětí, protože rakovina není trestem. I když milníky, které k nemoci vedly, důležité jsou.“
Pro pacienta by však neměly být nástrojem obviňování, ale spíš pochopení. Souvislosti jsou pak odrazovým můstkem pro samotnou léčbu. A to už je konstruktivní přístup na rozdíl od setrvání v pocitu lítosti.
„Pozornost, zaměřená jen k lítosti, podkopává psychiku a obranyschopnost. Ale vystoupit z pozice oběti někdy vyžaduje velkou dávku osobní síly,“ připouští lékař. Zde by měl hrát velkou roli ošetřující lékař, který rozebere situaci s pacientem, seznámí jej s riziky onemocnění, ale také vysvětlí a ukáže cestu možné nápravy a stimuluje pacienta k aktivnímu přístupu k léčbě. Bohužel, pouze výjimečně podle Petera Bednarčíka pacienti potvrdí, že se jim této péče dostalo.
Mám vztek
Vztek je také jedna z běžných reakcí, obvykle se objevuje třeba při zahájení léčby. Třeba se zlobíte na své blízké, že vás nechápou a nikdy nechápali. Máte pocit, že nikdo na tom není tak zle, jako vy. Nebo že jste své náročné práci obětovali celé zdraví. A třeba se zlobíte i na lékaře, který včas nepoznal, že s vámi není něco v pořádku.
Tady může hodně pomoci tým lidí, který se o vás stará. V běžné praxi to může být těžké, protože pacientů je hodně a časové kapacity ambulancí i nemocnic jsou omezené. Třeba v Protonovém centru je pro každého pacienta určený koordinátor léčby – v téhle fázi osoba jistě k nezaplacení:
„Komunikace s jakýmkoli pacientem s onkologickým onemocněním vyžaduje vždy vysokou míru empatie, pochopení a trpělivosti,“ popisuje Veronika Galušková. „Snažíme se o lidský přístup a ke každému pacientovi ho uplatňujeme stejně, neexistuje pro nás žádný rozdíl. Jedná se o nemocného člověka, kterému se snažíme v co nejkratší době umožnit vstup do léčby. Pomáháme mu s veškerou administrativní činností, snažíme se odpovědět na nespočet otázek, jak odborných, tak i psychologického charakteru.“
Galerie: Protonové centrum Praha – co vás tu čeká
A co dělat, když vaši agresi nemá kdo „ztlumit“? Peter Bednarčík radí nechat tomu přechodně volný průchod: „Agrese se může drát na povrch nejen skrze slova, ale i způsoby chování. Pokud se vztek objeví, neschovávejte ho, propusťte ho – roztrhejte papír, křičte do polštáře, dupejte. Vztek je přirozená reakce, přesto má podobná úskalí jako lítost. Setrvání ve vzteku ubírá sílu tam, kde je potřeba – v léčení,“ vysvětluje lékař.
Už s tím nic neudělám…
Odevzdání a apatie jsou protipólem vzteku. Za všechno v očích pacienta mohou špatné vnější okolnosti, nemá smysl nic řešit, vše je osudem dané. Peter Bednarčík ale zdůrazňuje, že bez aktivního přístupu ke svému zdraví se samo určitě nic nevyřeší, naopak:
„Variantou, která se občas objeví, je pocit, že už nic nemá smysl. I to je jakási překvapivá strategie: ‚Když se na to nebudu dívat, zmizí to.‘ Bohužel nezmizí. Cesta k uzdravení není snadná, avšak v mnoha případech je možná i trvalá. Každé z onkologických onemocnění má svá vlastní specifika, avšak přístup k nemoci a životní nastavení můžeme aplikovat napříč diagnózami.“
Nebuďte sami
Nad všemi přístupy a pocity, které nás během závažné nemoci pohltí, ční jedno doporučení, na kterém se všichni odborníci shodnou: netajit chorobu (v určité fázi to většinou ani nejde).
„Mnoho nemocných svou nemoc tají z ‚ušlechtilých‘ důvodů. Nechtějí obtěžovat své okolí, případně jim ‚přidělávat starosti‘. Znám řadu pacientů, kteří se léčili v cizím městě, ne proto, že tam mají lepší péči, ale proto, že je tam neznají a v jejich městě se nikdo nedozví, že jsou nemocní. Bavte se o své nemoci otevřeně, stejně jako o jakékoliv jiné. Uvědomte si však, že rakovina přinese v životě jedince mnoho změn. Standardní onkologická léčba je velmi náročná, a to jak z hlediska fyzického, tak i psychického. Nese totiž s sebou nejen šanci na uzdravení, ale také řadu vedlejších nepříjemných účinků,“ shrnuje Peter Bednarčík.
Najít si spřízněné duše je velkou úlevou. Kromě rodiny to mohou být třeba ostatní pacienti, se kterými můžete sdílet vše, co máte teď podobné – od fyzických projevů nemoci a její léčby až ke všemu, co se vám honí hlavou. Co největší psychická pohoda je pro celý proces velmi důležitá:
„Z našeho pohledu je nejdůležitější především lidský přístup s velkou dávkou trpělivosti a pokory k životu,“ říká Veronika Galušková. „Je potřeba, aby pacienti našli někoho, na něhož se mohou spolehnout, kdo zná jejich situaci a je jim k dispozici, přestože například nemají právě dobrou náladu nebo je trápí bolesti a strach.“
V kostce: Jak zvládnout diagnózu rakovina
- Buďte na sebe hodní a laskaví. Sebelítost či obviňování ubírá síly a situaci nezlepší. Rakovina není vaším trestem! Možné příčiny berte jako prostor ke změně, který pomůže v léčbě a zároveň pomůže snížit i riziko návratu onemocnění.
- Soustřeďte se na léčbu. Poučte se z minulosti, ale nehodnoťte ji. Změnit ji už nemůžete. Můžete ale změnit svůj přístup k situaci teď a uzdravit tím nejen „zranění“ z minulosti, ale pozitivně ovlivnit i svou budoucnost.
- Užívejte si každého okamžiku, který vám je dán. Nelitujte, co všechno jste mohli. Teď to vypadá takto. Dělejte věci s plnou pozorností. Věnujte se činnostem s radostí. Neodkládejte věci „na potom“.
- Neporovnávejte se s ostatními pacienty. Každý na léčbu reaguje vlastním specifickým způsobem. Dejte pozornost sobě a situaci v dané chvíli.
- Mluvte o svých pocitech. Dejte si prostor k vyjádření toho, co cítíte. Pomůžete sobě i okolí pochopit vaše vnitřní pochody. Ve svých pocitech však nesklouzněte k analyzování a skrytému hledání viníka. Dovolte si snít!
- Nechte o sebe pečovat. Pravděpodobně dojde k protřídění vašich přátel. Nepodsunujte si to však jako osobní selhání (ti lidé se prostě rozhodli takto). Dívejte se na ty, co zůstali. Budete překvapeni, jak milovaní jste. Dovolte jim, aby vás podrželi a podpořili.
- Hledejte nové způsoby. Vedlejší účinky léčby si dokážou, kromě fyzických dopadů (nevolnosti, nechutenství, potíže s trávením, vyrážky, náchylnost k infekcím, vypadávání vlasů), pohrát i s psychikou. Zkuste tedy vysledovat, co je v průběhu léčby podporující a co zatěžující. Držte se toho, co vás podrží. A nebojte se to změnit, pokud se změní i situace. Nezapomeňte, že existuje mnoho podpůrných cest.
Zdroj: Jaknarakovinu.cz
Řekněte to
Možná je to strach, že když to vyslovíme nahlas, vše se víc zhmotní. Kvůli sobě i okolí ale neodkládejte informování o svém zdravotním stavu. Především rodina by měla o vašem stavu vědět vše co nejdříve. Peter Bednarčík doporučuje „nekličkovat“ a použít reálná fakta: „Mám rakovinu tlustého střeva. Příští měsíc jdu na operaci. Podle výsledků bude navržena další léčba.“
Není důvod nic z toho tajit, přivolat nic nemůžete, protože nemoc tu reálně je. Blízcí si projdou podobným šokem jako vy, takže není třeba pustit se hned do dlouhého vysvětlování, co a jak asi bude.
„Druhá strana, partner a další blízcí, musí dostat čas celou informaci zpracovat,“ popisuje odborník. „Otázky přijdou až časem, odpovědi na ně by měly být věcné. Pravidelným sdílením si ale nemocný velmi uleví od vnitřního tlaku.“
Dovolte také ostatním, aby vás podpořili. A nechte o sebe pečovat, až to budete potřebovat. Vaše momentální emoce, touhy a představy by vaši blízcí měli znát. Pak se také lépe zorientují v tom, zda potřebujete spíš tichou blízkost, nebo možnost hlasitého vyplakání.
Odborná spolupráce:
MUDr. Peter Bednarčík, CSc.
Odborný garant webu Jaknarakovinu.cz. Posledních 30 let pracoval na Fakultě vojenského zdravotnictví v Hradci Králové a více jak 20 let se věnuje využití doplňků stravy v oblasti prevence i podpůrné léčby u řady závažných zdravotních postižení, včetně rakoviny. Je autorem mnoha odborných publikací i učebních textů.
Veronika Galušková
Vedoucí Klientského servisu a péče o pacienty Protonového centra Praha.
ČLÁNKY DO MAILU