Módní policie na stránkách bulváru ví vždycky přesně, jak se obléknout a jak se znemožnit. Naše Dietní policie si naopak neuzurpovala právo vědět nejlíp, jak zdravě žít.
Zdravý životní styl podle Tomáše Baldýnského?
V seriálu rozhovorů jsme mapovali životní styl známých osobností, lidí, na něž je díky jejich profesi vidět, a mohli ho porovnávat s našimi návyky. Některá zjištění překvapila – například fakt, že řada zpovídaných toho moc nenaspí. A vlastně i to, že vesměs žijí dost zdravě – i když si to často sami nemyslí.
Na úvodní otázku „Žijete zdravě?“ zaznělo od 22 zpovídaných v různých variantách jedenáctkrát „Ne“. Juraj Kukura hned ještě doplnil: „Žít zdravě je strašně nudné.“ O svém zdravém způsobu života je naopak přesvědčeno deset lidí. A ten jeden zbývající? „Neprožívám to,“ říká Alexandr Hemala. „Zaplať pánbůh, že vůbec žiji.“
Zkuste si i vy odpovědět na otázky Dietní policie:
- Myslíte si, že žijete zdravě?
- Kolik hodin denně v průměru spíte?
- Pijete kávu a alkohol?
- Kouříte?
- Vybíráte si jídlo podle toho, jestli je zdravé, nebo ne? Jíte pravidelně? Sledujete, zda potraviny obsahují nějaké konzervanty a další chemické látky?
- Když vám není dobře, jdete hned za lékařem, nebo se to snažíte řešit sami? Chodíte na preventivní prohlídky?
- Sáhnete hned po lécích, dáváte přednost bylinkám a alternativní medicíně?
- Jakým způsobem relaxujete?
- Jak jste na tom se sportem a pohybem?
- Jak dlouho myslíte, že tady ještě budete?
- A otázka na závěr: Jste spokojeni se svým životním stylem?
Jedenáct zpovídaných odpovědělo na poslední dotaz kladně. A jaké byly další odpovědi? Co jsme se dozvěděli o životním stylu známých lidí a snad potažmo i o tom našem?
Ideál? 12 hodin spánku
K největším spáčům patří Tomáš Cikrt, který nejraději spí dvanáct hodin denně. I když přiznává, že nejčastěji je to osm. Spánek řadí mezi své tři hlavní opory zdravého životního stylu: dobrý spánek, dobrá čokoláda a dobrý sex.
Rádi si pospí také Eva Jurinová, Jan Šibík, Jiří X. Doležal, Kateřina Kalistová či Zuzana Bubílková.
Naopak pouhé čtyři hodiny postačí Jaromíru Noskovi, Juraji Kukurovi a z nutnosti kvůli dítěti také Evě Decastelo.
Průměrně naspí naši zpovídaní celkem normálních 6,8 hodin denně.
Bez cigaret je život smutný
Ze 24 zpovídaných jich v současné době kouří 9. Dušan Klein holduje dýmkám, jichž se vzdal pouze krátce po infarktu. Nejvášnivější kuřačkou je Kateřina Fričová, která zdolá dvě krabičky za den a je také autorkou výroku v titulku, a J.X. Doležal s paklíkem tabáku a 3–5 g marihuany denně.
Nikotin opustilo z nejrůznějších důvodů 6 lidí, osm nekouřilo nikdy – až na nějaké ty ojedinělé pokusy v mládí.
Kávu vlastně nesnáším… i když ji piju
„Dělají všichni divadelníci a filmaři. Nejsem žádný kávičkář, nedokážu si ji vůbec vychutnat. Prostě to dělám jen proto, že ji pijí jiní,“ říká Juraj Kukura.
Žádné velké nadšení pro kávu neprojevil nikdo, rekordmanem ve spotřebě je Tomáš Baldýnský: „Když jsem hubnul a drasticky omezil příjem prakticky čehokoli, kafe bylo jednou z mála věcí, které jsem si mohl dávat, i když neslazené. Tenkrát jsem pil kávu opravdu hodně, třeba desetkrát denně.“ Teď už si kávu dává tak třikrát denně, což je také zhruba maximální denní spotřeba ostatních, častěji si kafe – a to hlavně rozpustné – zalévají jednou až dvakrát za den.
Pivo – nejlepší, co si můžete dát po sportu
V národě vyhlášených pivařů možná překvapí, že přednost pěnivému moku dávají pouze dva.
„Jsem spíš pivař. Jen jednou za čas, ale potom to stojí za to,“ říká Oldřich Navrátil.
„Jako rodilý Západočech jsem přilnul k pivu a myslím si, že je to to nejlepší, co si můžete dát po sportu,“ domnívá se Jaromír Bosák.
Největší spotřebou se mohl pyšnit Otakar Černý: „Nejsem abstinent. Bývalo to ale horší, pil jsem hodně piva. Třeba deset za den, ale rozložených do celého dne, ne najednou. Občas jsem si dal panáčka. Teď jsem přešel na víno a toho vypiji denně tak dvakrát dvě deci. Někdy ale mám pivní den a dám si třeba tři plzně.“
Alexandru Hemalovi chutná koňak, Tomáš Baldýnský nepohrdne několika panáky, Eva Jurinová když už, tak volí slivovici nebo whisky, ale má ráda i moravská vína. Dobré víno uvádí i většina ostatních, tvrdý alkohol láká málokoho.
Všichni popíjejí tak decentně, až se tomu nechce věřit, jen Jaromír Nosek přiznává: „S alkoholem je to ostřejší. Většinou zůstávám po představení v divadle a tam se obvykle propijeme do rána. Zlepšuje mi to náladu.“
Jídlo? Jak to vyjde
Tak by se dala shrnout nejčastější odpověď na pravidelnost ve stravování. Obvykle jíme, na co máme chuť a kdy na to máme chuť, nebo podle času.
I když ženy se snaží o větší pravidelnost a také více hlídají, co jedí, ať už s ohledem na zdraví nebo na postavu.
„Miluji jídlo, dobré jídlo,“ vyznává se Kateřina Cajthamlová. „Jím pravidelně a hlídám zdroje potravin.“ K poznání, že jídlo je úžasná věc, dospěl s věkem i Juraj Kukura.
„Před třemi dny koupil jablko, a nevěděl jsem, jak se to jí. Jestli od stopky nebo naopak, a tak jsem ho nejdřív zabil,“ žertuje na úkor tzv. zdravé stravy Jaromír Nosek.
„Zdravé? Co to znamená? Jako že to smrdí?“ přidává se J.X. Doležal.
K lékařům se nikdo nehrne…
Sice více než polovina ze zpovídaných absolvuje pravidelné prohlídky, alespoň zubaře si málokdo dovolí vynechat, ale jinak zní téměř jednohlasně: „K doktorovi jdu, až když je to naprosto nutné“.
„Doktory nenávidím,“ tvrdí dokonce Jaromír Nosek. „To už musí být hodně špatné.“ „Nejdřív na to kašlu několik let, a pak běžím s prosíkem k doktorovi a omlouvám se,“ popisuje podobné praktiky Tomáš Baldýnský.
„Protože znám dobře české zdravotnictví, poměrně se bojím jít k doktorovi,“ říká Tomáš Cikrt. „Jít na „blind“ k nějakému doktorovi není dobré. Samozřejmě vím, kde jsou skvělí lékaři, ale ti nejsou všude. Když v daném oboru znám nějakého specialistu, jdu k němu. Máme řadu špičkových doktorů, ale to jsou takové ostrůvky a vy jste parašutista, který padá v mlze a neví, jestli dopadnete na ten ostrov, nebo do vody, kde vás sežerou žraloci. Jít naslepo k nějakému doktorovi bych se bál.“
…a léky moc neužívá
„Nedá se říct, že bych byla nějaký fajnšmekr na léky,“ říká třeba Zuzana Bubílková. “Když mi je někdo předepíše, beru je, ale jinak moc ne.“
Kateřina Fričová se přidává: „Spíš počkám, než to přejde. Moc léků do sebe necpu. Léčená chřipka trvá týden a neléčená sedm dnů.“
Homeopatikům věří například Kateřina Cajthamlová nebo Jolana Voldánová: „Nevím, zda nefungují na principu „víra tvá tě uzdravila“, nebo jestli je jejich efekt skutečný. Ani mě to upřímně řečeno nezajímá, ale na naši rodinu homeopatika docela fungují. Po prášku ale sáhnu třeba ve chvíli, kdy mě bolí hlava.“
V oblibě jsou také bylinky, čaje, čínská medicína. Hrdinou alternativní medicíny je ovšem Míra Bosák: „Léčím podle čarodějnických receptů, protože moje matka je regulérní čarodějka přes energie a masti. Naši předci věděli, proč to dělají a k čemu ty bylinky jsou. Dnes jsme přecpaní různou chemií, a přitom by opravdu stačilo dojít někam do lesa nebo na pole a udělat si z bylinek mast.“
Kdo tu bude nejdéle?
To samozřejmě nevíme a nevědí to ani naši zpovídaní. Jaké jsou ale jejich domněnky a přání?
- Alexandr Hemala: „Netroufám si odhadnout. Zaplať pánbůh, že vůbec žiji. Můžeš tady být sto let, ale může tě to taky klepnout, a můžou stát okolo tebe čtyři sanitky a pětadvacet kardiologů a nikdo ti nepomůže. Tak si vyberte.“
- Alice Nellis: „Doufám, že tady budu tak dlouho, jak bude potřeba.“
- Barbora Kroužková: „Budu tady ještě docela dlouho.“
- Dušan Klein: „Už teď jsem dlouhověký.“
- Eva Decastelo: „Když to dotáhnu do šedesátky, budu hodně šťastná.“
- Eva Jurinová: „Každý den si připouštím, že zítra mohu umřít.“
- Jan Šibík: „Hrozně rychle to uteklo. Ještě bych toho chtěl hodně stihnout. Chtěl bych tady být dlouho, ale zároveň bych chtěl fungovat. Ne abych byl upoutaný na lůžko, to by pak bylo na nic.“
- Janis Sidovský: „Tak dlouho, abych stihl cestu na Aljašku a možná se i odstěhovat někam k moři.“
- Jaromír Nosek: „Těžko říct. Vidím se zvenku a jenom si říkám, jak to asi vypadá uvnitř. Bylo by asi rouhání k tomu cokoli říct. Viděl jsem v televizi pořad, kde takový podivný pán říkal, že za třicet let už bude úplně normální žít do 150 let. Myslím si, že se to díky medicíně trošku protáhne, ale člověk nikdy neví. Když si vezmete, že Kájovi Saudkovi zaskočil rohlík a skončil v kómatu, tak mu nějaká moderní medicína může být úplně fuk. Snad si užiju důchod.“
- Jiří X. Doležal: „No tak za takové blbé období považuji tu sedmdesátku, tam jde spousta lidí najednou do háje – ať už do smrti, nebo do demence. Ale jsou lidi, co vydrží mnohem déle. Doufám, že se tu ještě nějakou dobu zdržím.“
- Jolana Voldánová: „Myslím, že tady ještě nějakou chvíli vydržím. Líbilo by se mi, kdybych odešla na vrcholu sil. V opačném případě, děkuji, nechci.“
- Josef Pejchal: „Člověk musí být připravený skončit kdykoli, a být vyrovnaný s tím, co udělal. Myslím, že to tak je dobře. Neměli bychom si nárokovat být tady třeba o minutu déle. Každý to máme nějak vyměřené a je to tak dobře.“
- Juraj Kukura: „Chtěl bych tu být tak dlouho, dokud budu zdravý. Nechtěl bych tu být, kdybych byl odkázaný na jiné a svojí existencí bych je obtěžoval. Zkrátka bych nerad slintal na vozíku.“
- Kateřina Cajthamlová: „Mám v plánu být tady minimálně do pětadevadesáti. Takže jsem v podstatě v polovině života, a od malička jsem si přála být důchodce. Hrozně se mi líbí univerzita třetího věku. Kdysi jsem měla být architekt, takže si myslím, že si tu architekturu tímto způsobem udělám. Těším se na to.“
- Kateřina Fričová: „To nevím. Dlouhověkost v rodině nemám, to je pravda. Ale to taky neřeším.“
- Kateřina Kalistová: „Doufám, že dlouho, alespoň než budu mít dospělou dceru. To by mi stačilo. Možná bych brala, kdybych se dožila takového věku, jako moje babička, která zemřela v 86 letech přirozenou smrtí. To by mi vyhovovalo.“
- Martin Veselovský: „Pevně se snažím nad touto otázkou nikdy nepřemýšlet, abych náhodou nedohnal sám sebe do nějakého stavu, který by nebyl řešitelný.“
- Oldřich Navrátil: “Jo, to se musíte zeptat někoho jiného, toho nahoře. Bohužel. Na to vám nemůžu odpovědět, protože nevím.“
- Otakar Černý: „Chtěl bych tady být pořád, ale nevím, jestli mi to vyjde. Zase se vrátím k citátům. Jeden velikán na smrtelné posteli prohlásil: „To je špatně. Já jsem myslel, že budu žít věčně. Co teď?“ A to je i můj slogan.“
- Tomáš Baldýnský: „Nevím, no. Obávám se, že moje matka mě přežije a zpráva o mé smrti ji zastihne, až jí bude dvaadevadesát a bude cvičit pilates nebo bude někde na surfu.“
- Tomáš Cikrt: „Doufám, že vydržím alespoň do šedesátky, byl bych rád do sedmdesátky a překvapený bych byl u osmdesátky. Ale člověk má žít pod úhlem věčnosti a moc nemyslet na to, kolika let se dožije, spíš aby to stálo za to.“
- Zuzana Bubílková: „Ráda bych tu byla alespoň tak dlouho, dokud si nevyberu to, co jsem zaplatila státu na daních.“
Nejvíc si ale věří Míra Bosák: „V tomhle jsem v naprosto v klidu, protože jsem si dal jednoznačný cíl, že tu budu do 120. Takže mám vystaráno. Třetina života je sice v háji, no ale co mi zbývá… Jediné, co mě na tom štve a co říkám všem kamarádům, že budu muset chodit oprašovat ty jejich hroby. Zabere to příšerně času, mohl bych se věnovat něčemu užitečnějšímu. Ale myslím, že se s tím docela dobře vyrovnám. Říkám to i ženě, ta to neslyší ráda: až jeden z nás dvou umře, bude mi strašně smutno. Do těch 120 let to vidím jako základ a pak se uvidí.“
Přejeme Jaromíru Bosákovi i všem ostatním, ať se jim vyplní nejoptimističtější přání. Dlouhý a spokojený život přejeme i vám, a občas si vzpomeňte na slova MUDr. Jana Hnízdila, který se ujal komentování rozhovorů Dietní policie: „Z praxe vím, že jak člověk žije, tak také stůně.“
ČLÁNKY DO MAILU