Současná doba přeje technologiím. Jsme jimi obklopeni na každém kroku. Pandemická situace vliv digitálních médií jen posílila. Pracovali jsme, vzdělávali jsme se i nakupovali online a s přáteli komunikovali prostřednictvím sítí. Přestože nám vynálezy moderní civilizace život usnadňují, jsou to také věci, které nám ho možná i komplikují.
Těmto fenoménům se již pár let věnuje i výzkum. Již v roce 2012 vyšla pod záštitou nakladatelství Host kniha Digitální demence německého badatele v oblasti neurovědy Manfreda Spitzera. „Nervové spoje v mozku odumírají, ty nové nepřežijí, proto jich není třeba,“ nastínil jeho postoj k digitálním médiím v článku na Vitalia.cz Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum nedávno zesnulý vědecký publicista Bohumil Tesařík. Novinář Tomáš Feřtek v článku časopisu Respekt některá tvrzení tohoto vědce popírá, zlehčuje a mluví o něm jako o novodobém inkvizitorovi digitálního věku.
Mozek čte román jako webovku
V nakladatelství Host v loňském roce vyšla i kniha Čtenáři, vrať se americké neurovědkyně a vývojové psycholožky Maryanne Wolfové. Ta proti digitálním médiím nebrojí jako její německý kolega, ale nabádá jejich uživatele k větší obezřetnosti.
V knize popisuje, že i ona na vlastní kůži v rámci jednoho ze svých výzkumů zjistila, jak se její schopnost koncentrace u čtení pod digitálním tlakem proměňuje. Každodenním čtením gigabitů textů si zvykla na určitou rychlost. Když si chtěla znovu přečíst oblíbené dílo klasické literatury, byla překvapená, jaké jí činí problémy se do textu začíst a zpomalit. Online styl čtení, který dennodenně využívala, pak zcela nevědomky aplikovala i u složitějších textů.
Galerie: Udělají z nás technologie zrůdičky? Takhle má vypadat člověk roku 2100
Musím se přiznat, že kvalita mého soustředění u knih se s přibývajícím věkem a častější konzumací digitálního obsahu také spíše zhoršovala. Tatam je doba, kdy jsem byla na konci základní školy do knihy tak ponořená, že jsem neviděla a neslyšela a chtěla ji dočíst stůj co stůj. Co se stalo pak? Získala jsem přístup na internet. A tak jsem surfovala, chatovala na historickém ICQ a četla hlavně školní skripta.
Nyní knihám konkuruje ještě více obsahu než před patnácti lety. Informacemi jsme zahlceni a následkem toho se čtecí dráhy našeho mozku proměňují. Není se čemu divit. Vždyť podle Wolfové člověk ve Spojených státech přečte denně tolik slov, kolik jich obsahuje několik románů.
Bez čtení není empatie
A tak používáme spíše tzv. skimming a po textu takzvaně kloužeme a hledáme klíčová slova, proces hlubokého čtení tak pomalu zakrňuje. Tak zvané hluboké čtení je přitom dovednost, kterou bychom se jako děti měly naučit. Prostřednictvím něj se proměňuje naše vědomí, učíme se kritickému myšlení, vžíváme se do postav literárních hrdinů, zažíváme jejich nadšení i zoufalost a učíme se tak empatii. Ve hře navíc není jen empatie, ale i hluboké porozumění tomu druhému. A to je něco, co lze v dnešním stále více propojeném světě považovat za klíčovou dovednost, míní Wolfová.
Autorka v této souvislosti doporučuje, aby v prvních letech života byly v popředí knihy, nikoliv tablety. V rozhovoru pro magazín Mravenčí chůva vyzdvihuje výhody společného čtení: „Učit naše děti empatii, důležitosti pocitů a názorů druhých, toleranci, to je jeden z nejzásadnějších úkolů, které jako rodiče máme, a společné čtení považuji za dokonalý nástroj. A to nejen do doby, než se dítě začne věnovat vlastní četbě. Naučte dítě, aby bylo schopno cítit to, co cítí ostatní, uvažovat tak, jak uvažuje někdo jiný, vidět věci z druhé strany.“
O souvislostech mezi čtením a rozvojem empatie u dětí píše také britská profesorka Natalia Kucirková. Děti podle ní mohou číst o dětských hrdinech, se kterými se ztotožní, ale mají-li rozvíjet svou empatii, měly by ideálně číst i o někom, s kým by se možná nikdy nepotkaly.
Mozek budoucnosti se přepne sám
Maryanne Wolfová v knize zmiňuje i určitá pozitiva digitálního způsobu života a upozorňuje na nedávný výzkum neurovědce Rusella Poldracka ze Stanfordovy univerzity. Ten se domnívá, že digitálně vychovaní mladí lidé dokážou přepnout z jednoho úkolu na druhý, aniž by to negativním způsobem ovlivnilo kvalitu jejich práce. Děti tak mohou jednou podávat lepší pracovní výkony než jejich rodiče i v prostředí, ve kterém něco neustále odvádí jejich pozornost.
V následující generaci tak spatřuje Maryanne Wolfová naději a doufá, že si osvojí oba druhy čtení. V ideálním případě se vytvoří tak zvaný dvojjazyčný mozek, který bez problémů „přepíná“ mezi digitálními a tištěnými zdroji. Například při čtení e-mailu nebo v kuchařce „přecvakne“ na „rychlý“ režim a v případě vážnějších témat upotřebí hluboké čtení.
ČLÁNKY DO MAILU