Známá česká novinářka a kulinární expert Petra Pospěchová vydala svou již druhou kuchařku. Outdoorovou kuchařku. Kromě vášně k jídlu a psaní ji totiž už dlouhé roky naplňují a životní elán dodávají horské treky. A protože se během nich nehodlá ládovat brkaší a polévkami z pytlíku, vaří rychlá, svěží a moderní jídla i v extrémních podmínkách, třeba při minus třiceti stupních. Své zkušenosti s „polní kuchyní“ zvěčnila pro další odvážné trekaře, trampy, ale i rodiny, které vyrážejí pod stan a nevědí, co s sebou k jídlu.
Studovala jste sociologii, dlouhá léta jste plnila svými články rubriky domácího zpravodajství či kultury, psala jste o modrých parkovacích zónách i českých památkách, jak jste se dostala k psaní o jídle?
Začínala jsem psaním o muzice, pokračovala lifestylem, domácím zpravodajstvím a na konci této cesty přišla v Hospodářských novinách nabídka foodwritera. Přestože jsem si v té době připadala v tomto oboru ještě lehce nedovzdělaná, tak jsem si řekla, že co neznám, to doženu, a do psaní se pustím. Byla to nabídka, která se neodmítá.
Už předtím jste se tedy jídlu věnovala nějak víc?
V době, kdy ještě nebyli foodblogeři a jídlo nebylo velké téma, tak jsem v Týdnu psala relativně velké texty o gastronomii. Pamatuji si velmi dobře, když jsem prvně přišla za svým šéfem a řekla mu, že bych ráda napsala šest stran o čokoládě a on mi řekl, prosím tě, kdo to bude číst, neblázni. Nějak jsem ho ale tehdy přesvědčila, ten článek měl ohromný ohlas. Do té doby mě do těchto vod pouštěl častěji a s větší jistotou.
O jídlo jsem se ale zajímala i v soukromí. Moje babičky byly velmi dobré kuchařky a čas jsem s nimi dost často trávila u plotny, kde jsme nad hrnci probíraly různé staré rodinné historie.
Už tam možná bylo zaseto semínko k vaší první knize, která se věnuje historii, národopisu a mapuje regionální specifika české kuchyně…
Možná ano, určitě v tom má prsty i můj táta, který je národopisec. Vyrůstala jsem vlastně v muzeu, v kulisách věcí, které byly vlastivědné, staré a nějakým způsobem se týkaly každodennosti. Už při mých studiích sociologie a psaní diplomky mě nejvíce zajímaly detaily, konkrétní věci, se kterými lidé tehdy žili, dýchali, den co den přicházeli do styku, co byly jejich rituály, co jedli, pili…
Regionální kuchařka byl váš první počin, dnes, po třech letech od jejího vydání, se v knihkupectví setkáváme s vaší novinkou: s Outdoorovou kuchařkou. To je velký úkrok stranou… od mapování historie k trampskému vaření…
Co se týče Regionální kuchařky, cítila jsem, že jsem napsala, co jsem chtěla, že ten grunt tam je. Jediná cesta, jak ji rozšířit, by bylo psát kuchařky po jednotlivých regionech. Měla jsem ale pocit, že už bych takovou knihu neměla oč rozšířit a že by mě to asi moc nebavilo. Když se ozvala moje vydavatelka s tím, že bych měla zase něco napsat, tak jsem dlouho přemýšlela, ale nakonec jsem si řekla, že jestli mám nějaké dvě vášně, tak je to jídlo a hory. Navíc, celá ta léta, která s kamarády jezdíme do hor, už máme solidní zásobu receptů, ať už na krátké výšlapy, kam můžete vzít těžší suroviny, tak na delší zimní přechody, kde se počítá každý gram i kalorie.
Komu je kniha určena? Trampům, rodinám, které vyrážejí pod stan do kempu, horolezcům, rodinám, které vyrážení autem do Chorvatska…?
Úplně všem. Dokonce mě překvapilo, když mi kamarádi z lezeckého oddílu říkali, že ty recepty jsou skvělé a jednoduché, že by podle nich mohli vařit i doma. V knížce si každý najde něco, začátečníci se dozví, jak se připravit na první trek, jak cestu plánovat, jak si poradit s různými karamboly na horách. Rodiče si s dětmi připraví jídlo s pomocí zábavných receptů, a je jedno, jestli mají malé děti nebo puberťáky. Lidé, kteří na hory už chodí, v kuchařce najdou inspiraci v méně známých kombinacích, surovinách a přípravě.
Myslím, že čtenáři ocení i historickou kapitolu. Prošla jsem knihovnu horolezeckého svazu od roku 1930 zpět, z níž jsem vyextrahovala jednotlivé historky o tom, co všechno ti dávní horolezci na horách jedli. Do hor si třeba nosili vajíčka nebo kompoty a dost také popíjeli. To se psal třeba rok 1890.
Přetrvalo něco, co si z těch dob zachovali dnešní horolezci?
Přestože není panák to, co by dnes výživáři doporučovali, tak s výjimkou vysokých kopců si i my dnes dáváme ranního desinfekčního panáka slivovice od mého táty, a pak ještě jednoho večerního jako odměnu za tu námahu.
Jaké zrady a nástrahy na mě v horách při přípravě jídla čekají?
Dost často je problém teplota. V knížce najdete například fotku mého kamaráda Štěpána, který se snaží na rumunské Rodna v minus dvaceti pěti vydlabat naprosto zmrzlou paštiku z krabičky. Hrot trekové hůlky byl tím jediným způsobem, jak ji dostat ven. Ani příští rok se Štěpán neponaučil a vzal si s sebou vlašský salát… Když je horko, pak zase musíte odhadnout, co vydrží a co ne. Není horší věc, než zjistit, že vám část zásob zplesnivěla nebo se zkazila.
To se stávalo v minulosti hodně často, zkažené konzervy, zavařené guláše s plísní… Jak předpřipravuje jídla na své treky Petra Pospěchová dnes?
Hodně záleží, na jak dlouho jedete pryč a na jak nízkou váhu se s jídlem potřebujete dostat. Pokud jde o čtrnáctidenní, třítýdenní trek, kdy nebudete moci doplnit nikde zásoby, tak je sušení potravin nezbytností. Nachystáte si zeleninu, ovoce nebo domácí müsli tyčinky. Na hřebenu vám to pak hrozně pomůže. Samozřejmě, že bych mohla jíst stále brkaši, ale mám pocit, že jednotvárná strava ničí psychiku.
Váha jídla je nesmírně důležitá, zvlášť když nepojedu, ale půjdu po svých s krosnou… Samozřejmě je důležité odhadnout, co všechno na zádech unesu. V momentě, kdy máte fyzičku na nule, budete volit energeticky výživné potraviny, abyste to udýchali, ale zároveň, abyste ten batoh na hřbetě také unesli. Když se vydáváme na hory v zimě, tak jídlo tvoří velkou část naší krosny, neboť se do něj počítá i vařič, kartuše nebo benzín. Nejpříjemnější na tom všem je, že tak od třetího dne cítíte, jak zásoby ubývají a váha krosny mizí.
Hodně cestujete, absolvujete řadu výšlapů do hor a to nejen českých, v jakém nejméně ideálním prostředí jste musela připravovat jídlo?
Napadají mě hned dva momenty. Jednou, když jsme v Karpatech zažili teplotu skoro minus třicet a náš plynový vařič to nedal. Nemohli jsme si rozpouštět sníh. To byla chvilka, kdy mi zatrnulo. Sice to nebylo ani elegantní ani jednoduché, ale nakonec nám pomohli kamarádi, kteří měli benzinový vařič. Druhý zážitek je z Himálaje, kdy jsme byli asi v pěti a půl tisících metrech a v benzinovém vařiči se nám ucpala tryska, v té chvíli jsem zjistila, co všechno se dá připravit na studeno. Třeba bramborová kaše nebo některé nudle. Sice to nechutná moc dobře, ale dá se to.
Vystačíme si při vaření podle vaší kuchařky s kotlíkem nad ohněm či vařičem, nebo je vhodné využít modernějších propriet?
Když pojedete na hory, budete krom vařiče a kartuše mít s sebou i nějakou zástěnu, protože člověk často spí v návětrných místech a vítr mu bere z pod ohřívané plochy hodně energie. Důležité jsou i nádoby na vaření. Já třeba vařím v aluminiovém ešáku z dětství, ale existují i vylehčené uhlíkové modely. Když jede rodina nebo větší parta, je vhodné mít i misky a více příborů, což je drobnost, na kterou se snadno zapomíná a lehce ztrácí. Už jsme takhle jednou v šesti jeli na výpravu jen se dvěma lžičkami.
Všimla jsem si, že ve vaší kuchařce používáte hodně takových potravin, které stačí jen zalít vodou a je uvařeno. Jak dlouho trvá příprava jídel, která najdeme v kuchařce?
Více než patnáct minut s jídlem nestrávíte. Je to jedno z kritérií, které nahoře řešíte. Zvlášť, když je špatné počasí, potřebujete mít uvařeno rychle, druhým důvodem je palivo. Čím kratší dobu vaříte, tím méně paliva na zádech nesete.
V čem se liší příprava jídel, jak je připravovali naši otcové trampové od těch, která najdeme ve vaší knize?
Ve váze a specializaci. Zatímco dříve se využívaly konzervy a zavařování, dnes existují různé způsoby speciální outdoorové stravy, kterou si koupíte v sáčku za dvě stovky, když jste tedy líní. Dnes je i větší povědomí o tom, co lze nachystat, zkombinovat, usušit. Je ke koupi velké množství šikovných surovin jako kuskus nebo rýžové nudle. To naši pozici oproti našim rodičům nesmírně zvýhodňuje, díky pokroku máme lehčí batohy a jíme líp.
ČLÁNKY DO MAILU