Díky za „každé nové narozeniny“

První narozeniny, to bývá v rodině velká sláva. V časech mého dětství se vykulené mrně nastrojené v parádních šatech bralo k fotografovi, „pozor, vyletí ptáček!“, a na památku mají všichni mí vrstevníci černobílý snímek z ateliéru. O „luxusu“ doby leccos napovídá stav „svátečních“ botiček. Ty prošoupané podrážky, ty okopané špičky. Na vybledlém snímku dítě v křeči s plyšovým medvědem, nafukovacím balónem (podle vybavení fotografa) a hlavně – s umělým dortem s jednou svíčkou.

Na narozeninách, které jsem měla dlouho jasně uložené v paměti, plálo těch svíček už pět. Celé roky jsem si přesně pamatovala ten den, oslavu, kdo tam byl a nebyl, co se dělo a nedělo, co jsem dostala a bohužel – navzdory mému toužebnému přání a očekávání – nedostala. Chtěla jsem tu vzpomínku popsat a najednou – nic! Vůbec nic si nevybavím. Ani tu fotku nemám.

Dneska, kdy je každý fotografem a filmařem, se všechny důležité události v životě fotí a natáčejí. „Vůbec jsem si to neužila!“ stěžovala si mi známá. Prožila první narozeniny své dcery s okem přitisknutým k hledáčku kamery a co se dělo, ví vlastně jen ze sledování videa. Bohužel jsme ho na návštěvě sledovali, ze slušnosti a protože nebylo kam utéct, taky. A potom jejich Vánoce a jejich Mikuláše a jejich dovolenou, kolečka DVD se vrší a vrší. „Moc jsme si to neužili, ale máme to nahrané!“

To já mám vzpomínky. V další z nich slavím patnácté narozeniny a do roku 2000 zbývá ještě pěkných pár let. Ten letopočet mi tenkrát připadal magický. Často jsem si tehdy představovala, jaká budu v novém století, v novém tisíciletí, jak budu žít, co budu dělat (koho si vezmu, jestli vůbec někoho, to mě po pravdě zajímalo asi nejvíc). Tolik neznámého bylo přede mnou! Uběhlo to jako voda; ten rok, kdy mělo podle mnohých všechno skončit, minimálně se měly zhroutit počítačové sítě, to ovšem v lepším případě, se překulil jakoby nic. A já jsem oslavila další narozeniny a vzpomněla jsem si na svoji tehdejší zvědavost. Vážně nevím, jestli by mě moje vlastní realita roku 2000 v dobách mé puberty nadchla, nebo jestli bych byla zklamaná.

Každopádně jsem si uvědomila, jak jsou důležité mezníky v životě. Protože si pamatuji jak na ty patnáctiny a svoje tehdejší očekávání, tak na rekapitulaci v roce „nula“. Teď jsme zase o deset let dál, jen tak, najednou. A já budu mít další narozeniny. Jedny z mnoha v řadě. Kdo ví, kdy ta šňůra skončí… Jen teď už nemám pocit, že mě čeká něco převratného.

Padesát, šedesát, sedmdesát…, co si přát, co očekávat… Děti si přejí všechno, starci nic.

Zažila jsem oslavu narozenin osmdesátileté babičky. Většina rodiny se chtěla předvést, kdo ví před kým, nejspíš jeden před druhým a sami před sebou. Věnovali babičce dárky podle svých představ; a čím dražší, tím líp. Elektronický budík s rádiem, „aby se ti, babi, dobře vstávalo“, hi-fi věž, „babička si ráda poslechne pěknou písničku“, mobil s mnoha funkcemi, „a tady si můžeš stahovat fotky, vidíš“. Stařenka rozpačitě poslouchala rady, jak co zapojit, zprovoznit, nastavit… A s úlevou vybalila teplou, jemnou deku za dvě stovky, do které si hned zabalila prokřehlé nohy.

Říkáme, že ten čas letí stále rychleji, že „letos to nějak uteklo“. Prý se nám to nezdá, četla jsem vysvětlení: každý prožitý rok tvoří „xtinu“ našeho dosavadního života. V pěti letech je uplynulý rok pětinou prožitého, v deseti desetinou, a tak dále; snad se nehodí říkat, „kolikátinu“ letos právě prožívám.

Ale můžu vám prozradit, jak je to s Vitalií. Právě dneska slaví své první narozeniny. Ten rok se jí a jejím „rodičům“ – týmu, který ji těch dvanáct měsíců „choval“ a „vychovával“, – možná zdál dlouhý; protože to byl zatím celý její život. Usmívá se prvními mléčnými zuby do objektivu, všechno má před sebou, plno plánů a přání. Uvidíme, jak bude na ten první rok jednou vzpomínat. Uvidíme, co z ní vyroste.