Ono téma „pustit sednout“ je poměrně záživné. Nejsem ani těhotná žena, ani důchodce, ani invalida, takže jsem zatím vždy v pozici toho, kdo pouští. Zatím jsem nezažil, že bych já či kdokoliv jiný nepustil sednout toho, kdo si řekl. Ten příklad citovaný v článku mi přijde vymyšlený; pokud je pravdivý, tak je to zlomek případů.
Podstatně horší jsou reakce těch, kteří jsou pouštěni. Bohužel odhadem tak polovina z nich není schopná vůbec poděkovat, případně se ještě tváří, že to „tak dlouho trvalo“. Další skupinu zmiňujete – ti, co namísto toho, aby poděkovali a byli rádi, že sedí, budou mít milion keců, jaká je to dneska mládež apod.
Pak je tu ještě jedna zajímavá skupina a to věčných remcalů. Takoví si sice neřeknou, že chtějí pustit sednout, ale nad svou „oběť“ se postaví a začnou se, nejlépe hodně hlasitě, bavit s nějakým dalším remcalem, na téma z minulého odstavce. Jak jsou ti mladí dneska hrozní. Přesně z té sorty lidí, která očekává, že ostatní budou sledovat a snažit se uhnout JEJICH potřeby.
Já bych prostě udělal anketu, kolikrát těhotnou ženu, popř. důchodce, někdo nepustil sednout, kdy si řekli. Odhadoval bych to pod 2%. A pokud se někdo stydí si říct, tak holt má smůlu, to platilo vždycky.