Počítám, že každá těhotná žena mívá pod nosem takový ozubený otvor, který 98% z nich umí dobře používat, takže stačí ten otvor otevřít a použít: „prosím, jsem těhotná, mohl(a) byste mě pustit sednout“? Když přijdu do obchodu, taky nečekám, že prodavačka sama uhodne, co bych chtěl.
Bohužel je spousta lidí, kteří jsou přesvědčeni, že POVINNOSTÍ ostatních je sledovat okolí a snažit se uhodnout, zda někdo něco nepotřebuje. Jenže tak to není. Vždycky platilo – když něco chci, tak si o to řeknu.
Nejlepsi jsou duchodci, kteri si vyhlednou nevinneho mladika, ktery pise SMS a nekouka se okolo, aby udelali prednasku o tom, jaka je to dneska mladez.
Duchodci, ktery se sotva vyskrabe do schodu tramvaje(a ja si ho vsimnu) samozrejme misto prepustim, ale obvykle mam svych starosti dost, nez abych okolo sebe neustale koukal, kde je prilezitost pro „dobry skutek“.
Ono téma „pustit sednout“ je poměrně záživné. Nejsem ani těhotná žena, ani důchodce, ani invalida, takže jsem zatím vždy v pozici toho, kdo pouští. Zatím jsem nezažil, že bych já či kdokoliv jiný nepustil sednout toho, kdo si řekl. Ten příklad citovaný v článku mi přijde vymyšlený; pokud je pravdivý, tak je to zlomek případů.
Podstatně horší jsou reakce těch, kteří jsou pouštěni. Bohužel odhadem tak polovina z nich není schopná vůbec poděkovat, případně se ještě tváří, že to „tak dlouho trvalo“. Další skupinu zmiňujete – ti, co namísto toho, aby poděkovali a byli rádi, že sedí, budou mít milion keců, jaká je to dneska mládež apod.
Pak je tu ještě jedna zajímavá skupina a to věčných remcalů. Takoví si sice neřeknou, že chtějí pustit sednout, ale nad svou „oběť“ se postaví a začnou se, nejlépe hodně hlasitě, bavit s nějakým dalším remcalem, na téma z minulého odstavce. Jak jsou ti mladí dneska hrozní. Přesně z té sorty lidí, která očekává, že ostatní budou sledovat a snažit se uhnout JEJICH potřeby.
Já bych prostě udělal anketu, kolikrát těhotnou ženu, popř. důchodce, někdo nepustil sednout, kdy si řekli. Odhadoval bych to pod 2%. A pokud se někdo stydí si říct, tak holt má smůlu, to platilo vždycky.
Jo, přesně to se mi stalo. Jel jsem po poněkud prodloužené pracovní době (cca 40 hodin v kuse) domů, v tramvaji celkem pochopitelně napůl spal. Nade mě se postavila nějaká dáma (cca 50 let), a jala se vést přednášku na téma "dnešní mládež". Pokud by mě požádala, abych ji pustil sednout, neřekl bych ani slovo a udělal to. Ale takhle? Když se paní asi po dvou minutách řečnění nadechovala, skočil jsem jí do řeči. A dal jsem jí za pravdu. "Ta mládež je opravdu hrozná. Staršího člověka sednout nepustí a nepustí," vykládal jsem. "A nejhorší na nich je, že oni se s váma klidně dají o řeči a nedojde jim, že se mají zvednout a pustit vás sednout." Okolí se pobaveně podívalo mým směrem, jestli vím, co jsem právě provedl. Za končil jsem to smečí ve stylu "A přitom by měli vědět, že vy už tu dlouho nebudete, tak byste měla mít nárok si sednout." Tramvaj zařvala smíchy.
Vím, bylo to ode mě hulvátské. Částečnou omluvou mi snad může být to, že paní se přiřítila tak, že jsem ji neviděl, a bez jakéhokoli pokusu o vyjednávání o sedačce začala urážet mladší generaci. Navíc jsem byl dost unavený.
A k původnímu tématu: pokud si nejsem jistý, pustím sednout. Pokud se dotyčná zmíní, že není těhotná, reaguju podle tónu jejího vyjádření: buď to zní neuraženě, třeba si z toho dělá trochu legraci nebo reaguje sebeironicky (stalo se - "já nejsem těhotná, to tlustý břicho mám trvale") stejně ji pustím sednout s tím, že přece jako gentleman nemohu sedět a nechat ji stát. A pokud se urazí, omluvím se za omyl a zase si sednu. Stalo se mi zatím jen asi dvakrát.
V MHD mě kvůli mému stavu ještě nikdo sednout nepustil. Na nikoho se nezlobím, přeci jen to na mě není zas tak vidět. Nicméně nedávno se mi udělalo zle, požádala jsem nějakého kluka. Sice mě pustil, ale ten jeho pohled a neochota! Raději proto stojím a nikoho nežádám. Ona je naštěstí o prázdninách Praha poloprázdná, takže většinou se nějaké to místo najde.
ČLÁNKY DO MAILU