Diogenův syndrom: Proč staří lidé křečkují nepotřebné harampádí

Titulek začíná přezdívkou filosofa Diogena. Dnešní terminologií lze tohoto muže vlídně nazvat obzvláštník. Též mašíbl (magor-šílenec-blázen). Termín psychopat se nehodí, ostatně mezi odborníky je zavrhován. Poruchy chování jsou přijatelné. V tomto ohledu není mezi lidmi, jejichž sláva je kovu trvalejší výjimkou.

Diogenes neměl nic

Nechtěl mít žádný majetek, vlastnil jen misku pro psa. I tu posléze zahodil… Rezidencí mu byla psí bouda nebo sud. Společnost se mu hnusila a kolegové filosofové nebyli výjimkou. Učebnicí nad jiné prameny mu byl život sám. Jen to, co vidíme, cítíme a vnímáme, má smysl. Zásady, zákony, zvyky… brr, to bylo fuj. Manželství nesnášel. Místo něj přímo komunisticky navrhoval, aby ženy patřily všem mužům. Sám ovšem sexem opovrhoval, neb nechtěl být otrokem ničeho a nikoho. Nejvíc se mu příčilo usilování o něco tak trapně pomíjivého, jako je bohatství.

Těžko říci co tedy vedlo moderní psychiatry k tomu, aby pravý opak jeho odkazu nazvali Diogenův syndrom.

• 
• 
• 

Dalších 8 fotografií

Patologické křečkování

Daleko výstižnější, alespoň v oblasti věcí neživých, je označení „křečkování“ nebo hamounění. Vědečtěji zní synonymum – patologické hromadění bezcenných nebo nepříliš cenných věcí.

Jisté je, že „hamounit“ můžeme vidět i zvířata, nejčastěji opuštěné domácí miláčky – psy a kočky. Smutné konce vystihuje termín „syndrom zaneřáděného domu“. Jak mohou příbytek zaneřádit málo venčení čtvernožci je snadno představitelné.

Leč jsou i byty zavalené papíry, novinami, součástkami, jež se ryze teoreticky někdy mohou hodit. Drsné, leč možné, je mít domov v prostoru nacházejícím se v úzké symbióze s navršenými odpadky. Kdysi jsem se setkal s případem bytné, jež své podnájemníky nutila schraňovat moč… kdož ví proč. Tvrdila, že z ní vyrábí hnojivo.

Pozor – máte-li na půdě nebo ve sklepě velký nepořádek a ledacos občas zajímavého po babičce – do výše popsané skupiny nepatříte. Tam jde obvykle o zavalení obytného prostoru věcmi přinesenými z venku. Pokud příchozímu musíte nejprve oddělat knihy z křesla, než se může posadit, opět nevadí, byť to Guth-Jarkovský ve Společenském klasobraní nedoporučuje.

Jen cestičky v křečkově noře

Když mocný muž nabídl Diogenovi splnění jakéhokoliv přání, filosof opáčil: „Odstup mi ze slunce.“ V bytě křečkově by dnes možná zvolal: „Ustup mi z koridorů!“ Mezi nejrůznějšími krámy se tam totiž lze pohybovat jen po úzkých cestičkách.

Postiženi popisovanou poruchou bývají spíše lidé staří, ba i velmi staří, osamělí, mírně depresivní, nespokojení introverti. Mnohdy kdysi prožili něco zlého. Na podivnost svého jednání nemají náhled. Sousedé je v lepším případě považují za neškodné podivíny. V horším případě za tvrdohlavé padouchy. Proč? Inu, namátkou knihy na rozdíl od psů nevyjí… Domluva s dotyčnými možná není. Protipožární předpisy jsou pod úrovní jejich vnímání.

Jsou spokojeni tam, kde bydlí. Stěhovat, byť do lepšího, se nechtějí. V těchto souvislostech se někdy hovoří o snaze zabezpečit se tam, kde jsou, před možnou budoucí nouzí. Do rámce syndromu nepatří „symptom hokejistovy manželky“. Když v době předgorbačovské dostal některý sovětský hokejista povolení hrát v Kanadě a odejet tam s celou rodinou, jeho manželka pořídila v novém bydlišti ohromné mrazicí pulty. Zaplnila je masem a jinými potravinami. Díky drsné škole v obchodech země původu nedovedla pochopit, že i v dalších dnech bude možno koupit vše čerstvé a lákavé. Zde místo křečkování lze hovořit o posttraumatickém stresovém syndromu.

Nesmyslné shromažďování věcí se objevuje jak u lidí zdravých přiměřeně věku, tak u řady duševních chorob. Namátkou může jít o organické poškození mozku, schizofrenii, demenci, holdování některým psychoaktivním látkám. Nejčastěji jde o obsedantně kompulsivní poruchu. Tedy o nutkavě se opakující myšlenky a jednání, jemuž nelze vzdorovat.

Proč přece jen Diogenes?

Soudruzi z NDR asi neudělali chybu, když roku 1975 podpořili britské kolegy v prosazování termínu Diogenův syndrom. I když zdůvodnění je poněkud krkolomné. Diogenes byl přesvědčen o pomíjivosti majetku. Křečkové se oné pomíjivosti bojí, a proto hromadí. Jakoby parafrázovali známé rčení: „Budeme mít víc, nebudeme se bát vlka nic.“

Nabízím jiné vysvětlení inspirované životním stylem onoho filosofa: Rozdíly mezi tím, co je a není ještě normální, jsou opravdu velké. Nesrovnatelně větší, než může být ne vždy ostře vymezená hranice mezi ještě normálním a již patologickým.

Možná nám záležitost může připomenout i fakt – když dva lidé dělají totéž, nemusí to být totéž. Odpor k majetku je jedna věc. Jiná věc je dejme tomu neplatit alimenty s vysvětlením, že ta mrcha bývalka je jen na peníze a já jsem chudý jak kostelní myš.