Pamatuju se, během pobytu v porodnici s rizikovým těhotenstvím, byla to běžná praxe. Pravidelné kontroly ultrazvukem a „poslechy“ plodu probíhaly hromadně a pěkně „na ostro“, bez prádla, žádné zdržování personálu. Dlouhá fronta ženských v košili a jedna za druhou, a před ostatními, hek na lůžko k vyšetření. Viděla jsem desítky vyhrnutých košil, odhalených prsou, těhotenských břich všech variant od nafouklých balónů po vytahané faldy kamsi ke stehnům, roztažených nohou…
Na stud a důstojnost se v našem zdravotnictví někdy příliš nehledí
Na chodbě visel zarámovaný seznam práv pacienta. Kus papíru. „V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, byly brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud.“ A tak dále.
To byla devadesátá léta. Mimochodem, tento etický kodex platí dodnes.
Přečtěte si: Vstávej, paciente, je šest ráno! Platí to ještě?
Diskrétnost po česku
Uběhlo dvacet let. Místo s dětmi, chodím teď k lékařům s rodiči. Chodba k recepci mammocentra je prázdná. Dvě sestřičky mě a mámu mile odkazují zpět, za žlutý pruh na zemi a cedulku „diskrétní zóna“. Nevšimly jsme si jí, dřív tu nebyla. Couváme, abychom neslyšely diskrétní informaci, že babička stojící u pultu se má jít posadit na růžové židle před sonograf. Kam za vteřinu ostatně pošlou i nás.
Budiž, tomu rozumím. Zatím ještě ano.
Babička sedí proti nám, svírá velké desky, svoji „kartu“. Na ní obří písmena. „Diskrétně“ si můžu přečíst, jak se jmenuje, kde bydlí, jaké má telefonní a rodné číslo. Začíná ročníkem – 31.
Volají nás k vyšetření. Z podstaty věci do půl těla. Matka si odloží v prostoru před ordinací. Prostůrku. Polonahá pak čeká v ordinaci na sestru, až si „zavolá další“. Lékařka, otočená zády, si nás mezitím nevšímá.
Sestra je tu, může se začít. „Utřete si to v kabince,“ uzavírá pak kontrolu ultrazvukem lékařka. Vracíme se do prostůrku. Tam už ale stojí „další“. Babička, čeká, vrásčitá, svlečená, což by očividně ráda nějak zamaskovala.
Čtěte dále: „Peníze vám nepošlu, prso už nemám“
„Vnitřní důstojnost má každý člověk, a to jen proto, že je člověkem … Nezáleží na inteligenci, věku ani zdravotním stavu,“ píše Marta Munzarová v publikaci Etika a komunikace v medicíně (Grada, 2011). „Uvědomujeme se, že dosud existuje stud? – byť toto slovo téměř vymizelo z našeho slovníku. Nemocný člověk je nucen vejít do světa, v němž musí jednostranně sdílet intimní oblast s cizími lidmi, často nejen s těmi, kteří jej ošetřují … Díky nemocniční rutině mohou pacienti vnímat vše možné jako ponižování (infantilizace seniorů, nekonečné čekání přede dveřmi vyšetřoven – než zazní ono „další!“).“ V téže knize uvádí sami lékaři, že mezi nejčastější stesky nemocných lidí patří mimo jiné ponižující zacházení a skutečnost, že není respektován jejich stud…
V mrňavé místnůstce se mačkáme, jedna k sedmdesátce, do půl těla, opatlaná vyšetřovacím gelem, druhá přes osmdesát, do půl těla, a já, jaksi nepatřičně oblečený doprovod. Příjemné to není nikomu.
Diskrétní zóna v praxi. Rok 2013.
ČLÁNKY DO MAILU