Dítě jako příčina žárlivosti a nemoci v rodině

Nejen tzv. sesazení princové a princezny – i sesazení králové a královny žárlí. Roli tu mohou hrát děti vlastní. Výrazně častěji jde o dítka partnerského protějšku. Třaskavé bývá i spojení „moje děti, tvoje děti, naše děti“.

Ani vlastní dítě nemusí být každému stejně milé

„Strašně se změnila…“ prohlašuje o partnerce t. č. sesazeným se cítící král-otec. Stesky připomínají loupání cibule. Sloupnete jednu vrstvu a objeví se další. „Přihořívá,“ při zmínkách o ochladnutí v péči o partnera a domácnost. „Hoří,“ při povzdechu typu „sex ex“. Hry lásky šálivé nepodněcuje nevyspání, poporodní gynekologické komplikace, obavy o zdraví kojence ani rozpor mezi mýtem o nejšťastnějším období v životě ženy a realitou. Mnozí muži si zmíněné stresory neuvědomují. Pokud ano, považují sex za všelék.

Ve srovnatelných souvislostech s opačným gender znaménkem se může objevit tzv. madonin komplex. Sigmund Freud jej nazval po Matce Boží jako symbolu mateřství a čistoty. Muž vidí ve své ženě jen matku. Ta ho sexuálně nepřitahuje.

Žárlivost může vzniknout i velmi prozaicky. Maminka, babička, prababička, občas i tetička jsou v oboru péče o kojence dokonalost sama. Otce k důstojné roli v oné sféře nepustí. Pokud snad ano, pak si dotyčný připadá, jako by byl předbruslařem na mistrovství světa v krasobruslení. Tím vzniklý stav lze nazvat „komplex pátého kola u vozu“. Název volím citlivě. Někteří pánové zde hovoří o pocitu trubce.

Léta letí… kojení, pleny, ba i přítulnost malého dítěte patří minulosti. Značnou žárlivost může vyvolat tzv. koalice jednoho z rodičů s potomkem. Na věci mnoho nemění, ani když si onen stav zaviní odsunutý rodič z velké části sám.

Tvoje děti budou jako mé?

Devět z deseti lidí mladšího a středního věku naváže po rozvodu – alespoň na určitou dobu – další vztah. V devíti z deseti má alespoň jeden z takto vzniklé dvojice dítě. Do třetice v devíti případech z deseti vznikají v této souvislosti určité problémy, byť velmi odlišné intenzity.

Mýtem je názor: „Mám-li rád(a) tebe, budu mít rád(a) i tvé děti.“ Nejen na „šprochu“, ba i na mýtech je pravdy trochu. Úskalí citovaného vystihuje připomínka významného francouzského psychologa Jeana Piageta: „Děti máme mít rádi za to, že jsou. Ne za to, jaké jsou.“ Ne vždy se právě toto podaří pokrevním rodičům. Dokáže-li to ten, kdo k dětem nemá pokrevní či adopční vazbu, zaslouží upřímný obdiv. Častější stav vystihl jeden z mých klientů slovy: „Děti jsou jako větry. Nevadí jen vlastní.“ Podotýkám, že místo slova větry použil zvučnější a poněkud vulgární synonymum ze sféry fyziologie.

Mýtem – mj. nepřihlížejícím k možné žárlivosti – je i varianta: „Když ji (ho) budu milovat já, budou ji (ho) milovat i mé děti.“ Zapomeňte…

Zahrajte si na poradenského psychologa: Přichází dvojice…

On má prepubertální dítě z prvního manželství. S novou partnerkou se seznámili až po rozvodu. Ona po dítěti touží. On… Řekněme, že si ho též přeje.

Mají se rádi, vše klape. Problém nastává výhradně každý sudý týden – od pátku večer do neděle odpoledne. Též čtrnáct dní o letních prázdninách a od 26. do 30. prosince. To je čas, kdy se po mnoha peripetiích podařilo muži vysoudit tzv. styk s potomkem. Bývalá manželka žárlí na novomanželku. Dítko v této souvislosti zřejmě „očkuje“. Přinejmenším jej nabádá k velké patrnosti ve vztahu k té „cizí babě“.

Otec (slušný člověk) má vůči potomkovi pocit viny. Uvažuje: „S jeho matkou to sice bylo peklo, ale měl jsem právo děcko nechat v pekle?“ Odpověď jasná není. Jednoznačné je jen rozhodnutí: „Musím mu to vynahradit alespoň těch pár dní, co jsme spolu“.

Novomanželka (nepochybně též slušný člověk) říká: „Vím, jak to mají oba těžké. Není ale možné, aby dítě vládlo dvěma dospělým lidem. Táta skáče, jak ono píská, ve všem mu vyhoví. Chceme mít spolu syna nebo dceru. Budeme je milovat, ale i vychovávat. Když si ale představím, jak na ně zapůsobí obskakování staršího, polorodného sourozence, mám strach. Nechci mnoho. I já mám manželovo dítě ráda. Musí ale mít nějaký řád a jasné meze… Nemělo by mi dávat (ne)nápadně najevo, že já do jeho rodiny nepatřím. Ani občas zkoušet, co si může dovolit.“ Na půl šeptem paní dodá: „Ono totiž může prakticky všechno.“

Otec pokyvuje a doplňuje: „Je to tak. Je rozmazlené a situace trochu využívá. Když mu něco nedovolím, řekne to mamince, a ta to použije proti mně. Nechci o dítě přijít…“

Co poradíte?

Nabízí se promluvit jako Jan Zlatoústý o nutnosti kompromisu, pochopení, vcítění, vzájemném respektu, blahodárnosti správného výchovného přístupu. Moudře doporučit mladé paní, aby dítěti nebyla žárlivou rivalkou, ale báječnou maceškou. Korunu „rádce dobrodince“ tomu nasadíte doporučením otci: „Musíte si to vyříkat s jeho mámou i se svou novou manželkou.“ Jsou to tzv. rady nad zlato. Jen (milý kolego či kolegyně) nevím, jak je uskutečnit.

Můžete zvolit i „bezradné poradenství“. Vlídně, opravdově a empaticky naslouchejte oběma stranám. Co chvíli moudře, leč mlčky pokývejte hlavou. Na úpěnlivý dotaz klienta či klientky „Co mám teda dělat?“ odpovězte: „Rozumím, nevíte, co v dané situaci dělat.“ Neméně vhodné je kontrovat: „Co myslíte, že máte dělat?“ Jen vyčkejte, až je něco napadne.

Nemám rád byť dobré, leč jen teoretické rady, bez realistického návodu k jejich použití. Být moudře mlčícím, „bezradným“ psychologem není též můj šálek čaje.

Moralizování typu „Holenku (milá zlatá), to jste si měli rozmyslet dřív…“ je nepsychologické. Neméně nepsychologické a samozřejmě k ničemu je tzv. určit viníka toho všeho a poté přejít k mezilidské hře „To je hrozné, viďte!“

Po takřka na den přesně padesáti letech praxe v oboru jen konstatuji: Podobných situací bez jasného, správného řešení, nepřinášejícího víc škody než užitku, bývá ve vztahu k jiným než vlastním dětem nepřeberně. Často jsou posíleny žárlivostí. Ta nemusí být vždy zcela uvědomovaná. Důsledkem bývají dosti často rozličná psychosomatická onemocnění.