Nedávno mne vyhledala čtenářka staršího článku Narodil se chlapeček, jen mu chybí zvoneček (aneb kde se berou „sexuální“ komplexy). Tento název lze v případě, který mi vylíčila, po malé úpravě znovu použít. Zněl by: Nespravedlnosť! Narodil se chlapeček a nechybí mu zvoneček.
Proč holky závidí klukům penis
Dcerka oné dámy se zřejmě potýkala s traumatem sesazené princezny. Tj. k narození bratra měla řekněme ambivalentní – zároveň kladný i záporný – postoj. Těšila se na něj, nedočkavě čekala, kdy už ho bude moci vozit sama v kočárku. Na druhé straně dosti úzkostlivě sledovala – jak říkala – „spravedlnosť“. Přesněji – když už se musí o mnohé s bráchou dělit, tak spravedlivě – tudíž oběma stejně. Rodiče na to ostatně úzkostlivě dbali. Problém nastal poměrně brzy. To, že kolem koupání kojence býval v rodině rozruch výraznější než při nenápadné koupeli oné dívky, ještě dokázala přijmout. Však jí také dospělí vysvětlili, jak je miminko maličké, neumí se o sebe nikde postarat – natož ve vodě. Může se nachladit, neví, že se voda z vaničky nepije, neumí plavat, neví, k čemu se používá žínka, mýdlo a ručník… Zkrátka zatím se mu musí při koupeli věnovat mnohem víc než jeho již velké, rozumné a šikovné sestře…
Malá pokývala hlavou na znamení souhlasu. Pochyby v ní hlodaly i nadále. Ne že by vyslechnuté argumenty považovala za neplatné. Určitě na nich něco je, ale kdož ví, zda jí táta s mámou řekli celou pravdu. Zda celý ten humbuk nesouvisí s tím, co malý má sice maličké, ale ona – již přece velká – to nemá vůbec. „On má divný čurátko…“ řekla mamince poté, co jednou sledovala bratrovu – vzhledem k malému tělíčku – impozantní mikci.
Závist penisu patří mezi základní termíny klasické psychoanalýzy. Jak jinak – poprvé slova použil Sigmund Freud. Zmínil se i o příčině platonického zamilování dcery do jejího otce. Údajný důvod je v tom, že táta má penis…
Když na tě, Freude, dojde…
Vývoj libida prochází několika úseky. Co do prožitku slasti – dominantními erotogenními zónami. „Nultá fáze“ probíhá ještě před narozením. Do jisté míry připomíná i předehru v sexu dospělých.
Prvním obdobím je období orální. Trvá přibližně do 18. měsíce života, zdrojem slasti dítěte jsou ústa. Libido se projevuje sáním a kousáním. Problémy tohoto období se v budoucnu mohou spolupodílet na kouření i na hojné konzumaci alkoholu.
Druhé období je anální. Trvá do druhého roku. Předmětem slasti je vypouštění a zadržování stolice, oblast anusu.
Třetí období je falické. Trvá až do šestého roku. Slast je vnímána z genitálií. Projevuje se kastrační komplex. Ženy se – podle Freuda – stěží vyrovnávají s úlekem ze ztráty penisu.
Objeví se Oidipův komplex u chlapců a Elektřin komplex u dívek. Ne vždy vědomé sexuální fantazie směřují k objektu. Tím je rodič odlišného pohlaví. Toho chce dítě vlastnit. V tomto čase vzniká kastrační komplex a následná kastrační úzkost – chlapci mají strach, že je vykastruje žárlivý otec.
Oidipský (oidipovský) komplex: postihuje situaci, kdy je chlapec zamilován do své matky a prahne v sexuální sféře nahradit otce. Proto si přeje, aby jeho „rival“ neexistoval. Velký problém ovšem spočívá mj. i v tom, že má tátu zároveň velmi rád. Koktejl lásky, žárlivosti a rivality vede k pocitům viny. Vzniká úzkost, jež je podhoubím pro další z komplexů, tzv. kastrační.
Kastrační komplex: Kdesi v hlubinách (pod)vědomí vzniká stav, v jehož důsledku se hoch domnívá, že žena byla za podobné touhy potrestána odebráním penisu. Brr, takovou kastraci si hodně nepřeje. Naštěstí objeví „světlo na konci tunelu“. S otcem se lze ztotožnit, do vědomí si uložit cíl: Jednou budu takový jako táta… A maminku mohu mít rád klidně a něžně.
Elektřin komplex: Rčení „totéž v bleděmodrém“ můžeme nahradit konstatováním „totéž v růžovém“. V čase falickém je dívka zamilována do otce. Je přesvědčena, že by mu byla lepší partnerkou než její matka. Ve vší počestnosti na tom něco je. Předškolní dívenka to s tátou umí tak, že se její maminka leckdy až diví. Dceřina rivalita a zároveň i láska k matce opět zákonitě vyvolává úzkost. Zvládnout ji lze identifikací (ztotožněním) se s matkou a vytěsnění již i tak nejasné pohlavní touhy do hlubokého nevědomí. Posléze mizí i pocit ztráty a závisti penisu. Dle ortodoxních psychoanalytiků se transformuje v touhu po dítěti.
Více v článku Narodil se chlapeček, jen mu chybí zvoneček.
Dívky mají dojem, že by byly otci lepší partnerky než jejich matky. Matce nevědomky zazlívají, že jim penis kdysi – ještě v děloze – upřely. V souvislosti s kastrační úzkostí dítě posléze potlačí sexuální touhy vůči rodiči opačného pohlaví. V optimálním případě se identifikuje s rodičem pohlaví stejného. Nevyřešený či špatně prožitý oidipovský trojúhelník je dle Freuda nejčastější příčinou neuróz.
Galerie: Nejpodivnější sexuální praktiky
Následuje období latence – zhruba do dvanácti let. Minulé zážitky spojené se sexem jsou již zcela potlačeny do nevědomí.
Vývoj končí obdobím genitálním. V pubertě a adolescenci je dovršena sexuální identita. Intimní vztah je hledán mimo výchozí rodinu.
Dívkám nejde jen o „zvoneček“
Jako zjednodušující odmítl zmíněný koncept již psychoanalytik a Freudův žák Alfred Adler. Na něj navázala jedna z prvních dam neopsychoanalýzy Karen Horneyová. Výše jmenovaní se shodli se na tom, že dívkám zdaleka nejde o onen „zvoneček“. Jde jim o rovnoprávnost, postavení ve společnosti a míru osobní svobody. Tj. obdobné podmínky, jaké mají muži. Odmítají předem a jednoznačně přijetí role slabšího v lidském pokolení. To může vyvolávat až neurotickou úzkost. Co když se to nepodaří?
Navíc i v sexu mají muži na první pohled „navrch“ – vztyčený penis působí (oproti ženskému ekvivalentu) dominantně. S jistým zjednodušením – a s odkazem na chlapečka čurajícího do vany – lze říci, že zde nejde ani tak o moč, jako o moc.
O čem mluvit s dítětem ještě dávno před pubertou
Jedno z prvních „sexuálních“ poučení dítka ve věku končícího období batolecího a směřujícího k předškolnímu by mělo být poučení anatomické. Nespoléhal bych na dětskou odborně terminologickou samoobsluhu. Kdysi mi přední sexuoložka, mimo jiné i spoluautorka Sexuologického slovníku, vyprávěla vtip o anglické dívence, jež se poprvé s rodiči koupala ve francouzském moři. Zahleděla se směrem k jakémusi chlapci a pravila: „To jsem nevěděla, že se protestanté a katolíci od sebe tak moc odlišují.“
Není třeba velkých podrobností, a už vůbec ne rozpaků. Prostě a jasně – kluci a holky, i tatínkové a maminky se od sebe liší. To, že nejsme stejní, je na lidech právě to nejhezčí.
Co to máš mezi nohama?
Ještě k dívčině zmínce o bratrově čurátku. Čeština je jazyk bohatý. Šmírbuch jazyka českého – slovník nekonvenční češtiny Patrika Ouředníka – uvádí jen pro slovo pohlaví takřka tři sta synonym. Pro varlata pouhých deset. Nejhůře je na tom šourek – osm. Ženské pohlavní ústrojí co do počtu synonym prohrává s mužským, ne však podstatně. Poštěváček má synonym osmnáct. Vyrovnat se mu v tomto směru může pouze koalice varlat a šourku.
V rozhovorech s dětmi nebývají užívána korektní spisovná označení typu pohlavní orgány, pohlavní úd, pyj, pochva atd. Objevují se slůvka zdánlivě něžná a jemná. Z těch slov kapou rozpaky, pokrytectví, stud a ledacos dalšího – po čem nic. Šulínek, bimbásek, pindík… A na straně druhé pipinka, andulka, micinka. Kundička je strašná. Nikdy ovšem není tak zle, aby nemohlo být hůře. „Mundička“ je ještě horší.
Nevěřte tomu, že „slova jsou jen slova“; spíše volte přímo biblické „řeč budiž jasná“. Slovní projev je nejen obrazem emoce, ale emoci i vyvolává. Jakési „růžovoučce roztomiloučké“ mimikry zástupných názvů sice nejsou hlavní cestou k problematickému vztahu k sexu, leč pěšina je to prapodivná. Uklouznout na ní a spadnout k výše zmíněnému je dosti snadné.
Jedna z maminek – a určitě není sama – tvrdila, jak si nedovede představit, pokud její malé dítě bude používat slova penis nebo vagina. Chápu… Jenže ještě nedávno si většina lidí nedovedla představit používání mobilního telefonu nebo hledání na internetu. Lze snadno pochopit, pokud bychom měli výhrady k těžko vyslovitelnému spisovnému označení. Co je ale méně mravného, obtížnějšího, nevinné dětství atakujícího na označení penis, dejme tomu oproti slovu campulíček?
Občas se setkávám s názorem: Má-li dítko obstát v současném globalizovaném světě, musí se naučit anglicky již v mateřské škole. Nic proti tomu, pokud to je „škola hrou“. Přesto si troufnu tvrdit, že spíše než anglická nepravidelná slovesa by měl již předškolák ovládat spisovnou terminologii týkající se mj. i jeho těla. Byl to Freud, kdo důsledně boural mýtus šťastného a zcela neproblémového dětství. Nemyslím, že by tento – v mnohém další život určující – čas byl lepší, pokud budou chlapci coby pohlavní orgán mít kropítko a dívky – přísahám, že jsem to slyšel – žežulku či lagunku.
ČLÁNKY DO MAILU