Taky jste tak citliví na to, když někdo narušuje vaši distanční zónu a útočí na váš osobní prostor? Člověk si sotva zvykl, že se mu frotéři v přecpaném autobuse tlačí na zadek a že pubescenti v plném vlakovém kupé řvou v přestávkách mezi vášnivým líbáním do mobilu něco o „vymazlený spářce se spoustou pilulí“, a už je tu nové nebezpečí. Smradi. Ano, myslím tím haranty, jednoduše fakany. No dětičky. Respektive rodiče, kteří vám jejich řev a jejich plíny cpou pod nos v opeře, na promoční hostině i na trase letu Chicago–Praha.
Přečtěte si: Dočkáme se charterových letů pouze pro dospělé?
Mám šestitýdenní dcerku, takže bych měla hájit spíš druhou stranu – tedy rodiče, kteří nemají hlídání nebo jednoduše nemohou bez svých dětí být ani vteřinu, a proto s nimi občas zavítají i do míst, kde to může někoho rušit. Samotnou mě ničí, že zatímco jako těhotná jsem měla všude dveře otevřené dokořán a ještě přidržené čísi ochotnou rukou, teď už nemůžu se spícím miminem v nosítku na břiše navštívit Všeobecnou studovnu Národní knihovny, proběhnout jiné galerie než ty nákupní ani si prostudovat pár spisů agentů StB v Archivu bezpečnostních složek… Ale smířím se s tím nebo k tomu budu donucena personálem těchhle institucí.
Jenže co s místy, kde nejsou dveřníci ani hlídači a která jsou určena k veřejnému užívání – restauracemi, kiny, cyklostezkami, letadly? Některé tahy dnešních českých rodičů nelze chápat jako filozofii „vše pro dobro dítěte“, ale jako narušování veřejného pořádku.
Mobilní mléčné bary
Problém není v tom, že děti zlobí na místech, kde by jejich přítomnost nikdo nečekal – to je jen důsledek toho, že je někdo na ta místa vůbec pustil. V západní společnosti se v rámci jakéhosi desatera pravidel výchovy dětí hned po nutnosti dávat potomkům najevo lásku a porozumění uvádí nutnost stanovení systému pravidel a jejich vyžadování, pak řád a pevný režim a poté důslednost při jeho dodržování. Proč se od těchto časem prověřených pouček dnešní rodiče odklánějí?
Hlavně z nedostatku pevné vůle, z nedostatku času pro vysvětlování a vynucování, z přílišné lásky, pak taky proto, že nemyslí na budoucnost a na to, jak se jim jednou děti za přílišnou benevolenci ve výchově odmění. A pak taky z obavy, co by na přísnost řekli druzí. Lidem kolem nás totiž vadí nejen to, když dítěti necháme moc povolené vodítko, ale i to, když ho (podle jejich názoru) moc přiškrtíme.
Přečtěte si: Jak to dítě vychováváš?
Zavedla jsem na téma dítě jakožto hrozba nejen nočního klidu diskusi v partě nás holek, co spolu vozíme. A zdá se, že jsem s některými z nich dovozila. Něžné maminky se dokáží změnit ve velice militantní sekernice, pokud jim někdo začne odpírat možnost otevřeného kojení na veřejnosti, třeba v nádražní čekárně plné lidí, případně upozorní-li je v restauraci pár důchodců slavící zlatou svatbu, že to malé vřískající dítě právě zdobí jejich hodobóžové kabáty kuřecím soté.
Ne pokaždé prý má člověk s sebou čtvercovou plenu, kterou by si přehodil přes nahé prso – a když dítě řve hlady, je nutné ho nakojit. Kdekoli. A když je prý na menším městě jediná bezbariérová restaurace, nemůžou se hosti divit, že maminky v zimních měsících navezou kočárky právě tam a v době obědů tam usrkávají džus a krmí děti kašičkami dovezenými z domova, zatímco majitelé podniku lomí rukama a nostalgicky vzpomínají na kuřáky, kteří sice smrděli, ale něco propili, řvali míň než ty děti a zvraceli na podlahu přece jen méně otevřeně.
Jak mrňata usměrnit?
Nejen provozovatelé restaurací, ale i běžní občané mají ve veřejném prostoru problém, jak cizí dítě usměrnit, když prokazatelně narušuje pořádek – ať už hlukem, nebo třeba ohrožováním sebe sama. Okřiknout ho? To stěží, to by měli nejspíš udělat rodiče, kteří by měli dokázat sladit dvě na první pohled rozporuplné věci: nechat dítěti do jisté míry volnou ruku, ale zároveň mít dostatečně pevnou ruku ve výchově. Dětský psycholog Václav Mertin v online rozhovoru (nebo spíš pohovoru) doporučil matce zlobivého batolete stručně tři věci: „Oceňovat, když udělá něco po vašem. Dále kromě mluvení mu bránit přímo, tedy fyzicky – zabránit mu, aby něco vzal, dovést ho tam, kam je třeba, držet mu ruku, obejmout ho… Buďte důslední – když už něco řeknete, musí být po vašem. Bonus: vydržte, časem většinu dětí zlobení přestane bavit.“
Tato tři pravidla však nejsou mnozí rodiče schopni ani ochotni dodržovat. Naštěstí však nejsou v přímém rozporu s jedním aktuálním trendem ve výchově českých dětí. Někteří rodiče, hlavně ti mladší a vzdělanější, se rozhodli ortodoxně řídit podle proslulé, už šestatřicet let staré a Čechy nedávno objevené publikace Jean Liedloffové Koncept kontinua (česky vydala DharmaGaia, 2007) – tedy vykašlat se na „západní“ teorie výchovy dětí, které si často protiřečí, a řídit se výhradně svou intuicí. Jejich dítě dostane jíst, když má hlad, chodí pořád s mámou, protože tak to funguje i u mláďat v přírodě, válí se po zemi, když se mu zlíbí, a pokud to není nebezpečné, je mu často dovoleno prakticky cokoli. Tedy cokoli, co nezakáže společnost.
Tak třeba velkoobchody Makro byly jeden čas pranýřovány za to, že mezi regály nepouštějí děti mladší dvanácti let, a to ani v doprovodu rodičů. Prý to bylo z bezpečnostních důvodů, kvůli ruchu v prodejnách – ovšem mnoho živnostníků, kteří do Makra jezdí nakupovat, si stěžovalo, že pro děti na dobu nákupu musí shánět hlídání a že jde o diskriminaci. Když pak v Bille nebo Kauflandu naslouchám řevu dětí, kterým rodiče odmítají zakoupit lízátko, klepu v duchu generálnímu řediteli Makra Axelu Hluchému pochvalně po rameni. Navíc – kolik nezpůsobných děcek uchránilo jeho rozhodnutí úrazu mezi všemi těmi paletami, přepravkami a ještěrkami, ani nechci pomyslet.
Baby kina a kina pro baby
Slyšela jsem stížnost mladé matky, která chtěla jít do kina, na film pro dospělé. Nebyla ovšem vpuštěna do sálu – přivezla si sebou totiž malé dítě v kočárku. Dost ji to namíchlo – prý je takový postup diskriminační. Kde se však dovolají svých práv diskriminovaní diváci, kteří místo českého dabingu slyší řev a nedobrovolně asistují (aspoň pokud jde o čichové vjemy) u přebalování?
Čtěte dále: Co s námi dělá mateřská aneb „Kakali? Blinkali? Prděli?“
V dobrých pražských kinech na problém téhle mámy mají lék. O čtvrtečních dopolednách v kině Aero nebo v úterý o desáté v případě Bia Oko totiž v rámci projektu Baby Bio pořádají promítání dospěláckých filmů pro rodiče s dětmi, i s těmi v kočárcích. Nějaký ten vřískot (ne na plátně, ale pod plátnem) se tak dá očekávat a nové distribuční úlovky, puštěné o něco méně nahlas než v uřvaných multiplexech a promítané spíš v přítmí než v úplné tmě, to vlastně ani neruší. Mámy sedí v pohodlných plážových lehátkách, kočárky mají při ruce a nikomu nevadí jejich polohlasné diskuse o „látkování“, „dudlíkování“ nebo odstříkávání. S projektem se můžete setkat i u jiných kin – třeba v rovněž pražském Radotíně – ale mladé maloměstské mámy si o podobných projektech zatím můžou nechat zdát.
Dítě na palubě. Na té vaší…
Přemýšlím o tom ve stopě na běžkách, na cyklostezce, uprostřed sjezdovky i ve vířivce. Proč sem rodiče berou s sebou batolata, když ta ze zážitku většinou ještě nemají rozum?
Navíc leckdy ze zážitku značně adrenalinového – vozítko připojené za kolem se může převrátit, a co se stane s dítětem na sedačce před mámou-cyklistkou, když do ní zezadu drkne auto, si nechci ani představovat…
Pro koho to rodiče dělají, pro sebe, nebo pro dítě? A přemýšlejí nad tím, zda takhle oni nebo jejich ratolesti nepřekážejí ostatním „účastníkům provozu“? Zvažují, zda potenciální nebezpečí úrazu nepřeváží dětskou radost z toho, že se kolem děje něco nového? (Voda ve vířivce je sice příjemná, ale co ta dětská pokožka podrážděná chlorem, co ty bobky plovoucí po hladině…) To nevím.
Jejich chování není nezákonné a vyslouží si maximálně pohledy úkosem – v Česku se rodičům do výchovy nekecá, aspoň ne nahlas. Takže je všechno v pořádku… Jisté je, že ať své škvrně bereme s sebou kamkoli, měly by pro nás být svaté dvě věci – abychom neohrožovali zdraví dítěte a taky to, že v civilizovaných společnostech (díkybohu) platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, jak napsal John Locke před více než třemi sty lety.
Jaký je váš názor? Jsou místa, kde vám děti vadí? Berete své potomky všude sebou, a proč?
ČLÁNKY DO MAILU