Autorka v článku jasně popisuje, že děti potřebují hranice... bohužel mi připadá, že ona nějak na hranice zapomněla a že kritizuje přítomnost dětí všude, kde si jich zrovna všimne, snad s výjimkou dětského hřiště, kde tedy jsou přijatelní, když už není zbytí.
Chápu, že nadšená maminka šestitýdenního dítěte ještě dokáže omezit veškeré své cesty mimo dětský svět, to dělají ty hormony, živě si na to vzpomínám (mám tři děti šestileté, tříleté a dvouměsíční). Ale časem i ona zjistí, že přítomnosti dítěte v Bille či nákupním centru se prostě leckdy zabránit nedá. A třeba taky to, že i to roční dítě může být nadšené z výletu na kole, protože na hřišti u baráku už ho to fakt nebaví. A že zajít si sem tam na oběd i s tím dítětem taky není něco, co by bylo nepřirozené. Ba dokonce že i výstavy, když jsou udělané dobře, můžou dítě zajímat a něco mu dát. Z celého článku s ní souhlasím asi tak v tom, že do kina na dospěláckých film, do opery, do luxusní restaurace nebo na exkurzi na zámku batolata fakt nepatří, ale jinak?
Souhlasím a sama sebe se ptám, kdy jsem naposledy byla v kině, opeře, popř. divadle nebo restauraci a rušilo mě tam dítě? Nemohu si vzpomenout. Momentálně jsem v jiném stavu a už teď mě trochu štve, jak se musím separovat od společnosti – nemohu např. zajít restaurace, kde se kouří (a že se bohužel kouří téměř v každé restauraci), také nemůžu jezdit na kole atd. Jenže devět měsíců se vydržet dá, ale chcete mi říct, že budu muset být takto izolovaná několik let? A kolik? Jak stré děti už smíme s sebou někam brát? Tříleté, šestileté, devítileté…? Ty také ale zlobí. Znamená to opravdu, že s dítětem končí život a já bych už měla být zalezlá doma, nebo na pískovišti?
Autorka chtěla nejspíš upozornit na příliš benevolentní výchovu a rozmazlené fracky. Bohužel se dotkla většiny rodičů, kterým prostě život s dítětem neskončil.
ČLÁNKY DO MAILU