Náš špajz měl malé okno na sever a tím pádem i v parném létě na zemi studené dlaždičky. To byla „lednice“ mého dětství před koncem 50. let; pro jistotu dodávám – minulého století. Špajz, špajzka, spižírna, spíže, spíž, tak se říkalo a říká hezky česky; ano, podle německého die Speis. Říkalo se, ale říká už čím dál méně. Špajzky zanikají, například v panelácích či dnešních novostavbách pro ně dávno není místo.
Komůrka asi dva čtvereční metry malá, v níž se jeden sotva otočil, měla na stěnách regály se zavařeninami, kompoty a dalšími pochutinami.
Na podlahových dlaždicích stávala miska s vodou, v níž pod pokličkou plavalo máslo, a vedle hrnec se sádlem a taky kastrol s převařeným mlékem; převařovalo se po donášce domů, aby nezkyslo, a proto chutnalo odporně. A na dlaždicích nocovalo i maso koupené v sobotu na nedělní oběd.
My měli v Praze chladné dlaždičky, babička v jižních Čechách zase sklep dva metry pod zemí. Každý využíval, co měl.
„Pravěké“ chlazení piva v Praze: Přírodní led z Vltavy – to byl nápad! V 19. století vznikly ledárny na Štvanici a v roce 1911 zmodernizované v Braníku. V zimě se tu led tahal z řeky, řezal na hranoly, skladoval, a pak během roku koňskými povozy rozvážel po sklepech restaurací v Praze. Vše skončilo roku 1954 po dokončení kaskády přehrad na Vltavě, která přestala zamrzat. Slapská přehrada tak pomohla k instalaci chladírenských zařízení v pražských hospodách. Vida, kdo by to řekl?!
A pak, někdy v roce 1958, nesli rodiče od tramvaje velkou bednu. „Televize!“ jásal jsem. Omyl! – zchladili mě. Ve velké krabici byla lednice. Život v naší domácnosti se prudce změnil.
Skončila doba předlednicová.
Tuzemská historie: Za první republiky vyráběla u nás ledničky firma Horák v Lužci na Mělnicku. Ledotvor se jmenovala první z roku 1929. Pak poslal pan Horák své dva syny do USA na zkušenou.
Po jejich návratu vznikla lednice Eskymáček: krabice na nožkách s drátěnými policemi, ale bez mrazicího boxu a na vnitřní straně dveří bez přihrádek. Firma vyráběla stroj na zmrzlinu Zimotvor a chladicí boxy do obchodů (mj. do kuchyně Pražského hradu).
Po válce plánovali bratři Horákové rozvoj podniku, ale komunistický převrat v únoru 1948 to nedovolil. KSČ rozhodla o monopolním výrobci ledniček s názvem Calex ve Zlatých Moravcích u Nitry.
Nová éra
Bandaska s víčkem, s níž jsem denně chodil pro litr a půl mléka, pak stála nějakou dobu v lednici, ale brzy odpočívala v kredenci, protože se začalo prodávat mléko lahvové. To se nesvařovalo, v lednici nezkyslo. Máslo tu bydlelo v dóze a bez vody. Nemluvě o masu, vejcích, salámech a co já vím…
Lednice vtrhly do české kotliny v padesátých letech opravdu rázně. Svým způsobem představovaly luxus, ale brzy to byla normálka. Naše lednička časem kapacitně nestačila, pořídili jsme si větší, a pamatuji si ještě na její nožní otvírání, patku na sešlápnutí. Máti pak jen trochu hubovala na nutnost častého odmrazování. To se lednice vypnula a dovnitř putoval hrnec s horkou vodou, aby ledové námrazy odpadly. Mám pocit, že po mnoha letech, a to již nikoliv máti, nýbrž má žena, prováděla s naší lednicí totéž, ale už to bude taky nějaký ten pátek.
Uplynulo zase pár let… A pokud vím, tak dnešní naše lednice s mrazákem nic takového nevyžaduje. Je v tomhle směru soběstačná a odmrazuje se sama, holka šikovná. A prý jsou i šikovnější, které šetří spotřebu elektřiny. Ale to už je žhavá, tedy spíš ledová současnost.
Kuriozita: Zavzpomínala kolegyně… „Ledničku jsme doma mívali takovou kulatou, z konce šedesátých let a — což byla rarita, na kterou jsem byla jako dítě patřičně hrdá — měli jsme ji zavěšenou na zdi, abychom se nemuseli ohýbat. Bylo to dost praktické, ale každý koukal jak puk. V době, kdy – alespoň u nás – byl každý spotřebič nebo kus nábytku solitér, o nějakých vestavných spotřebičích nikdo ani neslyšel a všechny lednice stály spořádaně nohama pevně na zemi, předběhl můj otec dobu (v duchu hesla: lenost matka pokroku.) Ovšem s tím rozdílem, že naše lednice byla sice umístěna v pohodlné výšce, ale podle tehdejších praktik trčela do prostoru zcela osamoceně.“
Svět lednic v letopočtech:
- 1876: Německý fyzik Carl von Linde si nechal patentovat svůj vynález – čpavkovou kompresorovou ledničku.
- 1894: Profesor von Linde instaloval chladicí zařízení pivovaru Guinness v irském Dublinu.
- 1913: V USA se začaly prodávat první lednice.
- 1920: V USA existovalo pouze 200 ledniček; Chladicí box byl v kuchyni, hlučný motor s kompresorem „uklizen“ ve sklepě.
- 1923: Americká lednice zn. Frigidaire se do kuchyně vešla celá.
- 1929: V USA se prodal milión lednic. V nich se přestaly používat jedovaté plyny, např. oxid siřičitý, a nahradily je freony (ty „odešly“ až koncem 20. století kvůli porušování ozonové vrstvy naší planety).
- 1936: Švédská firma Elektrolux vyrobila miliontou lednici.
- 1937: Ledničku vlastnily dva milióny Američanů.
- 1947: Vznikl nový typ s oddělenou chladničkou i mrazničkou.
- 1955: Lednici mělo doma 80 procent Američanů, Evropané je začínali stíhat…
Jaké jsou vaše vzpomínky? Napište nám!
ČLÁNKY DO MAILU