Dobrý lékař je i ten, který lék nepředepíše

Lékové agentury ve světě mají povinnost seznamovat lidi s léky. U nás zatím podobný počin chyběl. Tomáš Cikrt, vzděláním farmaceut, v současné době nezávislý konzultant a příležitostný publicista, ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL) vydal příručku pro zvídavé čtenáře o vzniku, vlastnostech a používání léků. Publikaci Příběhy léků najdete v knižní formě v knihovnách, v pacientských či seniorských organizacích, v elektronické verzi je každému k dispozici zdarma, na http://www.olecich.cz/kniha-pribehy-leku si ji můžete stáhnout jako dynamické pdf, nebo aplikaci do mobilu nebo tabletu. K dispozici je také audioverze pro nevidomé.

V knížce najdete asi vše, co vás bude o lécích zajímat. A o léky bychom se zajímat měli. „Sebelepší lékař, sebelepší lékárník nikdy nemá takový zájem na vašem zdraví jako vy sami,“ říká Tomáš Cikrt.

Dnes je trend „bránit se chemii“ (v potravinách, v kosmetice, ve zdravotnictví) – nakolik jsou moderní léky „chemické“ či přírodní a je nám ta chemie na škodu?

Nejsem zastánce přísného dělení mezi přírodou a chemií, protože chemie vychází z přírody a všechna moderní léčiva mají někde v hloubi své historie přírodní základ. Všechno tu už bylo, my to nevymýšlíme, jen objevujeme, co nám příroda nabízí. A i v přírodě máme celou řadu účinných a nebezpečných látek, které si v ničem nezadají s chemikáliemi. Lidé se často bojí chemikálií, přitom daleko víc nás ničí náš životní styl – stres, přejídání… to jsou větší hrozby. Čímž nepodceňuji sledování karcinogenů a jiných ohrožujících látek v životním prostředí. Tou chemikálií se myslí spíše takový zlovolný název pro něco, co uměle vytvořil člověk a co škodí.

Ale u léků bych to nerozlišoval – léky nedělím na ty přírodního původu, nebo na ty, které se od přírody vzdálily víc nebo míň. Všechno jsou to chemikálie. Protože co je chemikálie – nějaká látka, kterou můžu vyjádřit vzorcem. Všechny léky mají nějaké chemické složení a samy o sobě jsou to jenom chemikálie, které mohou škodit, nebo pomáhat. A teď záleží na dvou věcech: to, co činí lék lékem, je dávka. A druhá věc je úmysl, s kterým to bereme. Když si vezmu velkou dávku s úmyslem se zabít, je to jed, když si vezmu malou dávku s úmyslem se léčit, je to lék.

A ještě jedno: lék není lékem, pokud k němu není dána informace. Čili lék není ta chemikálie, lék dokonce není ta tableta, ve které je chemikálie rozemletá, lék ještě není, ani když je to v krabičce, ale až když k němu mám informaci, vím, jak ho brát, pak je lék lékem.

Pak je použití léků oprávněné a neobstojí výtky: jíme moc léků, neměli bychom je jíst, jsou to zlé chemikálie. Pokud je to lék, který mi skutečně patří a potřebuji ho, neřeším, jestli je takový nebo makový. Ale to platí i o přírodních látkách. Nemůžu to přehánět ani s bylinami, některé z nich jsou velmi účinné. Když někdo bude mít rakovinu a řeknu mu: dám ti tuhle chemikálii a ty budeš zdráv, tak neobstojí námitka, že lékaři vnucují pacientům chemikálie. Stejně tak nikdo nepochybuje, že když mi sekačka odsekne nohu, že ji potřebuju přišít.

Jen velmi malou část léku, například tablety, tvoří léčivá látka. Zbytek jsou látky pomocné. Co je to za látky a nejsou vlastně zbytečné?

Léky nejsou potraviny, které mají mít hezkou barvu. Jde o velmi přísně sledované látky, jež mají za úkol pomoci dostat účinnou látku, která je uvnitř rozptýlena, na správné místo. Jsou to pojidla, aby to drželo pohromadě, jsou to rozvolňovadla, aby se to rozpadlo, jsou tam i chuťová korigens, ale všechno naprosto neškodné látky. Taky to nejíte jako potravinu, jsou to velmi malá množství, tam žádné nebezpečí nehrozí.

Předmětem diskuze jsou alergie. Počet alergiků roste a lidé jsou alergičtí na kde co. Pravděpodobnost, že budete alergická na nějakou složku léku, je sice mizivá, ale nelze ji vyloučit.

Pomocných látek ale není třeba se bát, nejsou to bonbóny, to je horší dávat dětem sladkosti plné éček.

A co třeba „růžovka“, ibalgin?

Že vypadá jedovatě?

Není tam to barvivo zbytečné? Proč je to tak růžové?

Barviva mají ještě jednu funkci. Aby si to lidé, zejména senioři, nepletli s jinými léky. Máme mít jistotu, že bereme správný lék. Léky totiž lépe účinkují, když je bereme s důvěrou. Náš organismus lépe reaguje na to, čemu věří, na tom je založený efekt placeba, ale stejně tak efekt noceba. I ty barvy tedy mají svůj důvod pro odlišení léku, pro důvěru, nejsou léky ošklivých barev (no, třeba dehtová mast, ale to je jiná kategorie, co se dává do pusy, je hezké).

Říkáte, že léky samy o sobě nejsou nebezpečné: „To, co je činí užitečnými nebo nebezpečnými, je způsob, jakým s nimi zacházíme.“ V čem tedy lidé nejčastěji chybují?

Na to jsou rozsáhlé studie, můžeme jenom naznačit. Za prvé – lidi chybují docela běžně. Důvodů je víc. Kromě klasické zapomnětlivosti apod., jsou to příčiny, že vlastně lék nebyl dobře předepsán a pacient se bojí říct lékaři, že mu nepomáhá nebo že mu dokonce dělá špatně. Typická česká babička si nechá lék předepsat, pak ho zkusí, je jí zle, tak ho neužívá, ale jde znovu k panu doktorovi, nechá si ho znovu předepsat, přece si nebude stěžovat. A pan doktor je rád, že jí ho předepsal, myslí si, že jí účinkuje. To je docela častý případ.

Velmi často nežádoucí účinky, které lék vyvolá a o kterých se pacient bojí mluvit, bojí se na ně zeptat, vedou k tomu, že lék přestane užívat, nebo ho užívá nepravidelně.

Co když člověk bere hodně léků najednou?

Další velké téma. Když si dáte v těle dvě látky dohromady, může a nemusí mezi nimi k něčemu dojít. Když kombinujete tři, zpravidla k něčemu dojde, k tzv. interakci, a když jich je pět a víc, určitě tam dochází k  nežádoucím reakcím. Často se to projevuje třeba bolestmi břicha, krvácením atd. Lidé také mohou zkombinovat léky různých značek se stejnou účinnou látkou.

Pokud člověk není po transplantaci nebo nemá skutečně závažnou nemoc, kde je odůvodněno pět a víc léků, tak je vždycky důvod se nad tím množstvím zamyslet. Já doporučuju, zejména u seniorů, ať oni sami nebo jejich příbuzní sepíší všechny užívané léky, nebo je rovnou v pytlíku odnesou do lékárny. Lékárník se podívá a může říct: „Bacha, tady by mohl být problém,“ nebo: „Babičku bolí břicho? Tak to vám dělá toto.“ A s tímto poznatkem by se měli znovu obrátit na lékaře, zda je možné předepsat něco jiného.

Taky je často problém, že lidé chodí k mnoha lékařům najednou, ti o sobě nevědí, každý něco předepíše, dohromady ty léky pak nadělají paseku. Pět a víc léků je moc. Přitom průměrný senior má podle průzkumů osm, devět léků. A k tomu si přikoupí ještě něco sám a navrch nějaké doplňky stravy – a to mu udělá zle. Na tohle je třeba dát bacha.

Zejména v případě volně prodejných léků se lékárník hodně vyptává, zjišťuje příznaky, průběh, kontraindikace… Vlastně trochu supluje lékaře. Má na to znalosti a vzdělání? Kdo smí prodávat v lékárně, je to vždycky farmaceut? 

Volně prodejné léky někdy vydává střední zdravotnický personál, který základní informace zná velmi dobře. Vždy si můžete vyžádat i konzultaci s lékárníkem, jsou skvěle vzdělaní v oblasti léků. Lékař nikdy nebude mít takové vědomosti, nebude znát všechny interakce, lékárníci na to mají i programy. Ale lékárníci vás nemohou léčit, nemohou stanovovat diagnózu.

Pokud by si někdo chtěl dát do kupy léky, nejdřív bych šel k lékárníkovi, který by to posoudil z hlediska léků, ukázal mi slabá nebo nebezpečná místa, a pak bych se obrátil na doktora.

Důležité je, aby člověk měl jednoho lékaře, který by koordinoval zdravotní péči a znal veškerou farmakoterapii. Měl by to být praktik, nebo u chronických pacientů odborný lékař, třeba diabetolog.

Ještě zpátky k nákupu – co v těch běžných případech, třeba bolení v krku, je lékárník schopen posoudit, co mi dát?

Lékárníci se neustále vzdělávají, se základními věcmi jsou určitě schopni poradit, poskytnou základní informace k samoléčbě a k lékům. Ale neposoudí to jen lékárník, i my sami. Prostě nemůžeme chodit s každým bolením v krku k doktorovi. Každý by měl být doma základní paletu léků na nachlazení a chřipku, aby nemusel už nikam běžet. Pokud máme v pořádku žaludek, hodí se aspirin; na žaludek je ale velmi agresivní, takže kdo s ním má jakýkoli problém, měl by zvolit paralenovou řadu.

Já vycházím z toho: jednání o mém zdraví je jednání na expertní úrovni. Jeden expert je doktor (na diagnózu), druhý je lékárník (na lék) a třetí odborník jsem já – na své tělo. Protože jsem s ním 24 hodin denně, vím nejlíp, co kde mě píchá. Jsem zastánce partnerského přístupu ve zdravotnictví, to je přístup, který chrání vás samotné. Sebelepší lékař, sebelepší lékárník nikdy nemá takový zájem na vašem zdraví jako vy sami.

Čtu příbalové letáky. K čemu je mi ale dobrý ten sáhodlouhý výčet možných nežádoucích účinků? Nekryje se jen výrobce ve stylu „já vám to přece říkal“?

Doporučuji „inteligentní čtení“ letáku. Příbalový leták je právní dokument, kterým – máte pravdu – se firma jistí, že nic nezatajila. Musí tam dát všechno, co se kdy šustlo. Inteligentní čtení znamená, že se pečlivě podívám, jak jsou účinky sortované a určitě se mě mohou týkat ty nežádoucí účinky, které jsou označeny jako velmi časté nebo časté. Je to tam proto, za prvé, než ten lék užiju, abych věděl, co mě čeká. Když tam uvidím, že nežádoucí účinek je třeba bolest žaludku, tak zvážím, jestli na to nejsem nějak citlivý, jestli neberu další léky, které to dělají, a pak se případně obrátím na doktora, aby ty léky upravil. Pak je dobré si to projít, abych věděl, co mě čeká. Budu mít třeba antibiotika, kde je nežádoucí účinek běhavka, tak abych věděl, že ji mám z toho a zbytečně neplašil.

Po léku se vám ale může stát cokoli, pokud to tam najdete, tak uvidíte, že se to stává; pokud tam ten účinek není popsaný, tak určitě ihned kontaktujte doktora.

Hlásí se někam případné nežádoucí účinky léku? 

Lékař by měl nepopsané nebo neobvyklé účinky nahlásit na SÚKL. Je to povinnost zdravotníků a teď i dobrovolná věc pro pacienty. Navíc na stránkách SÚKL je i bezplatná poradna, kde se lidé mohou obrátit na lékárníka či lékaře.

Nejen lékař, i výrobce je povinen sledovat bezpečnost léku. My nejsme povinni, ale je to v našem zájmu.

Často se diskutují případné nežádoucí účinky očkování, aktuálně např. proti rakovině děložního čípku.

Kolem očkování a nežádoucích účinků je obecně řada mýtů, já bych v tom byl opatrný. Očkování je nesporně obrovským úspěchem moderní medicíny. Že má ve výjimečných případech negativní stránky, je pravda a nelze před tím zavírat oči. Rodiče, kteří odmítají povinná očkování, bych nepronásledoval, na druhou stranu – zdraví jejich dítěte je ochráněno tím, že ostatní očkují. Buďme rádi, že tu už nemáme strašlivé nemoci dětí.

Ovšem posouzení, zda zdravotní problémy souvisí s lékem či očkováním, opravdu není jednoduché. Pokud je to nová, nepopsaná reakce, je třeba to důkladně prošetřit. Je namístě, aby to prošetřila nějaká autorita a aby se vyloučily jiné příčiny. Očkování může být i impuls k něčemu, co by se rozjelo tak nebo tak. Dobrá medicína je jako detektivka, musíte pátrat a přemýšlet, co je za tím.

Mluvili jsme už o interakci mezi léky. Měli bychom si dát pozor třeba na kombinaci s některými potravinami či nápoji?

Ano, i proto je důležité číst ten nepříjemně dlouhý příbalový leták. Jsou určité léky, kdy se nesmí mléko anebo kyselé věci, mohly by změnit účinnost toho léku, mohly by se třeba vysrážet nějaké látky do ledvin, potrhat je ap. Většinou je to založeno na reakci zásada – kyselina.

Čili ta reakce by byla poměrně rychlá, nebo něco, co se hned neprojeví?

Jak u kterého léku. Bývá to u některých antibiotik, chemoterapeutik. Stačí hlídat si leták nebo doporučení lékaře či lékárníka. U dalších doporučených kombinací s potravou je někdy důvodem, že se látka lépe a rychleji uvolní do organismu, nebo že je po jídle šetrnější na žaludek apod.

Proto lékař-koordinátor může užívání léků rozvrhnout tak, aby bylo rozumné, hlavně u seniorů. Je lepší snížit počet užívání, protože pak se lépe dodržuje režim. Proto se dělají léky, které se berou jednou denně, je tam prodloužený účinek. Je snazší brát lék jednou denně, než vícekrát, zvyšuje se pak riziko chyby.

Píšete, že „ne vždy jsou na prvním místě léčby léky, u civilizačních chorob se obvykle začíná upravením životního stylu…“. Mám ale ze zkušenosti dojem, že se tak neděje, že dnes člověk nikdy neodchází od lékaře bez receptu. 

Dobrý lékař je i ten, který lék nepředepíše. To je aktuálně i otázka uvolnění OTC léků.

Téměř všechny léky, které jsou bez předpisu, teď pojišťovny přestaly hradit. Může to lidi motivovat k tomu, aby přehodnotili, jestli ty léky musí jíst. Typicky léky proti bolesti. Na jednu stranu jsou chroničtí nemocní, tam je namístě, aby jim lékař předepsal větší balení, kde zůstala možnost úhrady zachována; ale když vás bolí záda, je opravdu řešením ibuprofen? Nebo začít cvičit, případně zajít za neurologem a zjistit příčinu? Tady je kritika léků oprávněná. Léky samy o sobě nejsou špatné, je to náš pomocník, když ho použijeme tam, kde je třeba. My je ale často používáme tam, kde třeba nejsou, ve zbytečně velkých množstvích a zbytečně moc najednou.

Ale někteří lidé si připadají ošizeni, když jim lékař nenapíše žádný lék.

Ano, stal se z toho takový až náboženský rituál, který končí rozhřešením v podobě receptu. Lidi to potřebují – hřeší a pak se jdou vyzpovídat. Na zdraví kašleme, pak jdeme k doktorovi a chceme odejít s něčím v ruce. Ale nákupem léků to končí a zase to zdraví budeme huntovat a pak si přijdeme pro další dávku.

Uvádíte, že: „Některé léky, a to i antibiotika, se u zvířat podávají v krmných směsích ve velkém a používají se ke zvýšení produktivity, a nikoli k léčbě onemocnění.“ Státní veterinární správa se podobným tvrzením pravidelně brání a tvrdí, že zneužívání léků kontroluje. V čem by lidem vadilo užívání léků zvířaty? Jak by se to mohlo projevit?

Nemyslím si, že by se lidé nějak zvlášť „otravovali“ z léků, které zvířata užívala. To je mnohem důležitější, co ta zvířata žerou, a to, co z těch zvířat jíme. Lidé mají třeba rádi játra, ale to je chemická továrna. Nebo zvíře ve stresu může vyplavovat chemické látky a může být horší než zvíře v klidu, které jednou vzalo nějaký lék.

Ono by to mělo být přísně sledováno a já věřím, že je. Potenciální nebezpečí je třeba u antibiotik, že se nám do těla dostanou nepatrná množství. Nic nám to neudělá, ale potvory, které žijí kolem nás, se díky tomu potkají s tím antibiotikem a naučí se mu bránit. Až nás napadnou ve velkém a my si vezmeme podobné antibiotikum, nebude účinkovat.

Ale větší problém s rezistencí antibiotik je v tom, jak s nimi zacházejí lékaři. Dávají je velmi často, bez rozmyslu. Je to vážný problém nejen u nás, i ve světě, rozšiřují se kmeny mikrobů, které jsou rezistentní i na zásobní, „zlatá“ antibiotika.

Zase – pro naše zdraví je daleko důležitější, jak my žijeme, co jíme, jak často a v jakém stresu to jíme, nakolik se přežíráme, v jakém chvatu žijeme… Lidi řeší, co všechno na ně číhá a útočí zvenku, přitom jednou z největších zásobáren mikrobů je naše vlastní pusa. Příčina problémů může být naprosto banální, jenom ji lékaři nezkoumají, protože mají před očima léky a lesy přístrojů.

Mluví se o tom, že lékaři někdy nepředepisují léky nejvýhodnější pro pacienta, ale s ohledem na benefit, který za to dostanou. Může podobné jednání pacient nějak odhalit? 

To je potíž, omezit se to dá tím, že se člověk ptá. Proč tento lék, nešlo by něco levnějšího, nešlo by to řešit jinak? To je samozřejmě to nejtěžší, já to lidem radím a sám, když jdu k doktorovi, tak jsem takhle malinkej. Ale jiná rada není.

Tohle by měly hlídat zdravotní pojišťovny, jestli lékař nepředepisuje zbytečně drahé léky nebo jich nepíše moc. Může to být, protože je „motivovaný“, nebo taky protože je blbej, nebo protože neví, že mám další léky. Nebo jsem mu něco neřekl.

Jak je možné, že léky někdy dostanete přímo od lékaře v ordinaci? Co je to za léky?

Může to být vzorek od firmy, nebo okamžik tzv. okamžitého podání léku, k tomu jsou lékaři oprávněni. Ale naprosto nepřípustné je, aby je chtěl zaplatit. To je znak toho, že dělá něco špatně. To je tzv. baťůžkaření, že lékař vezme v lékárně léky do baťůžku a pak je v ordinaci prodává.

Léky musí projít přísným testováním a schvalováním. Jak to, že homeopatika jsou na rozdíl od jiných právně uznána za léky bez příslušných vědeckých ověření? 

Když se budete ptát, jak prokážu, že lék je lékem, tak u homeopatika to nejde. Když se kontroluje lék, prokazuje se, jaká je tam látka a v jakém množství, dnešními metodami to jde velmi přesně, ta látka existuje. U homeopatik nic takového ověřit nemůžete. Tím pádem odpadají i zkoušky dlouhodobé toxicity. Protože, když tam něco je a vy to budete dlouho někomu podávat, tak to s ním něco udělá. Zkoušky toxicity jsou někdy hrozně kruté. Zjišťujete, při jakém množství látky zemře polovina potkanů, kterým přípravek dáte. Je to tzv. LD50, letální, tedy smrtelná dávka pro 50 % zvířat. U homeopatika můžete udávat, kolik chcete, klidně v hektolitrech, protože tam nic není.

Teď zbývá otázka, zda je pravda, co tvrdí homeopatie, že tam zbývá jakýsi otisk, paměť. Z čistě vědeckého hlediska něco takového není možné, protože forma uspořádání nějaké látky vydrží jenom mžik. Jestliže ten čas je tak krátký, tak ve chvíli, kdy to zabalíte a prodáte, tak tam už nic nezbude.

To je ten pohled vědecký. Ale to neznamená, že homeopaté nepomáhají. Protože se k lidem chovají slušněji než průměrný doktor, protože se jich zeptají i na jiné věci, než na jejich nohu nebo hlavu, ale i na jejich život a řeší to s nimi komplexně. A podávají homeopatický lék s takovou obřadností, že pacient má tak velkou důvěru, že to skutečně vede k jeho uzdravení. Ale s nádorem homeopatie nepohne.

Homeopaté se v chování k pacientům vrací k základům medicíny. Ne nadarmo je medicína něco jiného než třeba elektroinženýrství. Tam jsou jasné dráty. Proto se říká umění léčit, „ars medicinae“, není to jenom ta technologická, ryze přírodovědná část, ale je to i psychologie. A díky tomu, jak medicína vyspěla, jaké nabízí přístroje, jaké nabízí zobrazovací technologie, jak strašně šla technicky dopředu, tak se naši doktoři vzdalují od toho umění, dělají ho jen přes jednu nohu, a to je ta technologická. A zapomínají na tu druhou, že musí být výbornými psychology, ale i lidmi. Vždyť i ten lidský přístup nějak léčí. A tohle vrací do hry homeopaté, v tom vidím jejich zásluhy. Ale negativně hodnotím, že se snaží účinky homeopatických léčiv zdůvodnit vědecky, přitom je to nesmysl. Homeopatie nikdy nemůže být vědecky ověřena, protože její principy jsou antivědecké.

Čili já nevěřím, že sama o sobě funguje, nevěřím v účinek homeopatických léků, ale věřím v pozitivní přínos homeopatů. Je to vlastně paradox.

Ale kdyby lidé nevěřili, že fungují homeopatické přípravky, nefungovala by možná dohromady celá homeopatie.

No ano, je to takový šamanismus. Není důvod někoho pronásledovat, ale není důvod tvrdit něco jiného, než je. Homeopatika se jmenují léky proto, aby tomu pacient věřil a aby ta hra fungovala. Ale protože neškodí a pomáhají, no tak dobře.

Výjimku v ověřování mají i tradiční přírodní přípravky.

Tam je problém v tom, že u přírodního léku, i čaje nebo rostliny, to, co já dostanu, tam není vytažená jedna látka, jejíž chemickou strukturu můžu popsat a můžu říct přesně, ta látka dělá to a to. Je tam mix látek. Právě proto, že příroda to tak chytře namixovala, tak to má nějaké působení.

Tam není problém věřit tomu, že to působí, protože jsou to existující látky, které vyvolávají účinek, který můžu změřit, můžou snižovat tlak, potlačovat bakterie ap. Výsledek je měřitelný, jenom je někdy problém ho dávat do souvislostí, co v té rostlině to přesně a jak udělalo. Takže to není možné podrobit tomu, co moderní léky, ale je to léta používané a má to svoji jasnou přihrádku.

Slyšela jsem o případu, který se také týká schvalování léků. Lékaři na vlastní zodpovědnost nasazují dětem s nádorovým onemocněním přípravky schválené pouze pro dospělé, pro děti žádné vhodné nejsou, resp. nejsou otestovány. Jak je to možné?

To je obrovský problém, který zatím nemá uspokojivé řešení; týká se to právě zejména onkologie. Klinické hodnocení léků má jasná pravidla, a dělá se u dospělých. Většinou se pak u dětí přepočítá dávka podle povrchu těla. Jenže zrovna v onkologii to takhle jednoduše přepočítat nejde. Dětský organismus má některé jiné vlastnosti.

Léky se dělají na standardní populaci. Staří lidé už mají méně vody, některé orgány už nefungují, jak by měly, organismus se chová jinak a lék jinak zpracuje, ten pak také jinak účinkuje. Stejně tak u malých dětí, některé orgány ještě nepracují naplno atd. A jsou další skupiny, třeba nemocní s ledvinami, kde léky nefungují tak, jako u průměru. U seniorů se to celkem dobře dá doladit úpravou dávky, ale u dětí je to specialita. Vzniká problém, jestli by se to na nich také nemělo vyzkoušet. Jenže zkoušejte léky na dětech. A jsme zase u právní otázky – výrobce si to nedá zaregistrovat pro děti, protože se bojí, kdovíco se tam objeví; ale onkologové jiný lék nemají, tak mají to dítě nechat umřít? Je to obrovské etické dilema, které by podle mě u soudu obstálo, protože hlavní byla záchrana dětského života.

Medicína dnes přináší podobné otázky, protože šla tak daleko a tak rychle, že předběhla financování. Zdaleka ne na všechno, co dnes dokáže, máme peníze. Ale předběhla i etiku. Nevíme, co z toho, co nám medicína nabízí, si vůbec můžeme dovolit. Transplantace, oživování, udržování při životě… A další otázka – máme zdravotní pojištění v omezeném balíčku. Máme zachránit sto životů za milión, nebo ten milión dát na jiný život? A ještě nevíme, jestli se ho podaří zachránit. Na hraně jsou i případy nevyléčitelně nemocných, pojišťovna prý nechce zaplatit léčbu. Jenže ona ta léčba neúčinkuje. Ale oni někde četli, že to umí jediné pracoviště na světě – obvykle to bývá podvod, jakmile je to takhle. Buď ta léčba je účinná, a pak to dělá víc špičkových pracovišť, a ne nějaká klinika v Dolních Kotěhůlkách, byť ve Spojených státech.

Jenomže kdyby to bylo moje dítě, tak to taky chci zkusit.

Ve zdravotnictví věčně „nejsou peníze“. Když zůstaneme u léků – kde se podle vás nejvíc plýtvá, co by šlo dělat lépe a úsporněji?

Čím dál víc lidí bude potřebovat pomoc zdravotního systému. Populace bude stárnout, poměr mezi těmi, co přispívají, a těmi, co berou, se bude znevýhodňovat. Z průzkumů vyplývá, že vysoké náklady lidí na léky jsou většinou dány tím, že kupují zbytečnosti nebo předražené věci, které mají levnější alternativu, jenom jim to jejich doktor neřekl. Přehodnocení užívaných léků ušetří nejen zdraví, ale i peníze.

Já pořád zastávám myšlenku: Plaťme si desetikoruny, ale mějme jistotu, že když přijde rakovina, Alzheimer, infarkt, že na to ty prachy budou.