Funkční manuální medicína je metoda, s jejíž pomocí její autor, doc. Miroslav Tichý, napravuje nejen obtíže pohybového aparátu, ale také nachází v těle běžnými vyšetřovacími postupy neodhalitelné infekční záněty, bez jejichž vyřešení se bolavý kloub, sval či úpon hojí mnohem hůře.
O jaký zásadní poznatek se vaše metoda opírá?
Když to řeknu metaforicky, lidský organismus sestává v podstatě ze dvou lidí. Anatomové jednomu říkají somatický člověk, toho tvoří kůže, podkoží, a hlavně pohybový aparát, a pak je vnitřní, orgánový člověk, odborně řečeno viscerální. Tihle dva různí lidé spolu komunikují přes nervové systémy, protože každý z nich má svůj. Na úrovni centrálního nervového systému jsou propojeny přes nervové reflexy, takže cokoli neblahého se stane ve viscerálním člověku, musí se zákonitě projevit v pohybovém aparátu, a naopak.
V čem potom spočívá originalita funkční manuální medicíny?
Ve skutečnosti, že pracuji s vnitřním prostředím, že pomocí vyšetření pohybového aparátu dokážu diagnostikovat přítomnost infekčních zánětů ve viscerální oblasti, byť skrytých, latentních, o nichž nevědí ani pacient, ani jeho lékaři, protože krevní testy jsou příliš hrubé a v těchto případech negativní. Západní medicína je strukturální, čili z přístroje musí vylézt papír s nějakým nálezem, aby pacient mohl být léčen. Řada nemocných se kvůli tomu dostává do slepé uličky, protože přes nemalé potíže, které je dovedly k lékaři, se u nich nic nenajde. Když pak oběhnou řadu lékařů, jejichž nálezy se rovnají nule, často končí buď jako simulanti, nebo jako psychicky nemocní a jsou odesláni na psychiatrii. Právě v této podprahové zóně je těžiště mé metody, kdy obyčejným jednoduchým vyšetřením pohybového aparátu zjistím běžnými vyšetřeními nezjistitelnou příčinu obtíží.
Například?
Jsem rehabilitační lékař a pacienti ke mně přicházejí s nejrůznějšími obtížemi, nejčastěji s bolestmi končetinových kloubů, také však s bolestmi hlavy až migrenózního charakteru. Například nedávno se mi sešly v jeden den čtyři kontroly, všechno byly ženy, které tři čtyři týdny předtím byly u mě s bolestmi hlavy, obešly leccos, byly nějakým způsobem léčeny, ale bolesti trvaly. Já jsem u všech čtyř shodou okolností diagnostikoval latentní skrytý zánět v trávicím systému, takže jsem jim sdělil, že v první léčebné fázi je vyčistím od těchto zánětů.
Jak?
U trávicího systému nejraději používám látky, jako je kolostrum a homeopatika čistící mízní (lymfatické) cesty, a kloktadlo pro dezinfekci krku. Podobně by bylo možné použít některé přípravky fyziologické regulační medicíny. Pokud je stav horší a infekce postihuje žlučové cesty, musí se součástí terapie stát antibiotikum. Zmíněné čtyři ženy byly takto léčeny, přišly na kontrolu a všechny byly bez bolesti hlavy. Domnívám se tedy snad právem, že hlavní roli v jejich obtížích hrála infekce v trávicím systému, která je mimochodem velice častá. To vůbec není otázka zdravé či nezdravé stravy, souvisí to s prostou skutečností, že s jídlem a pitím se do trávicího traktu dostávají nejrůznější mikrobi, s nimiž se náš imunitní systém ne vždy dokáže vyrovnat. Naprosto spolehlivě si tyto mikroorganismy lidé vozí z exotické ciziny. Měl jsem pacienty, kteří si je „pořídili“ v Malajsii, Jižní Americe, Africe, ale mám také řadu pacientů, kteří z Česka nevytáhli paty, a přesto je v sobě mají.
Takže vy se přes obtíže pohybového aparátu dostáváte k naprosto nepohybovým diagnózám…
Ano, řídím se tím, co najdu v pohybovém aparátu. Je vědecky dokázáno – a já o tom píšu, zejména ve své poslední knize z roku 2014, jež obsahuje jakousi filosofii mé metody –, že bakteriální i virový zánět ovlivňují pohybový aparát natolik typickým způsobem, že z něj ony vlivy můžeme krásně vyčíst. Zajímavé je – tvrdím to na celém světě zřejmě pouze já a na první pohled to vypadá neuvěřitelně –, že jeden konkrétní infekční zánět, ať virový, nebo bakteriální, způsobí typické příznaky v pohybovém aparátu jen v půlce těla, v levé nebo pravé. Ač se mi to zprvu také zdálo neskutečné, prostě je to tak.
Čím si to vysvětlujete?
Kdyby se infekce šířila krví, roznesla by se rovnoměrně do obou půlek těla. Jenže tohle se s největší pravděpodobností šíří mezibuněčnými prostory, tedy mízou (lymfou). Dnešní medicína se o mezibuněčný prostor hodně zajímá, bohužel odebrání lymfy je téměř nemožné, a tak můj klinický objev na zjištění své příčiny teprve čeká. Když se o tom bavím s imunology, ti se cimrmanovsky dělí na dvě skupiny: jedna mne má za blázna, druhá říká, že se jim to tak nesmyslné nezdá, ale dokázat to vědecky se zatím nedaří.
Prodělal jsem spoustu virových i bakteriálních zánětů, nikdy jsem si však nevšiml, že by měly vliv na můj pohybový aparát.
Nemusí. Zánětlivé bolesti bývají difuzní, hluboké, není to v pravém smyslu somatická bolest, taková ta vystřelující, povrchová. Pacienti často říkají: „Bolí mne to někde uvnitř, jde to podél kostí.“ Může to mít podobu jakéhosi brnění či mravenčení, tupých bolestí, tíhy v končetinách, dostavuje se silná únava a jako u každé správné viscerální bolesti pacient není schopen přesně ji lokalizovat. Obtíže se stěhují, velice typické jsou noční klidové bolesti, které při pohybu mohou mizet.
Obecná norma platná pro všechny v medicíně neexistuje
Pokud jde o bolesti pohybového aparátu, nabyl jsem při pročítání vašich textů dojmu, že jste pokračovatel prof. Karla Lewita, zakladatele manuální a reflexní terapie u nás.
V žádném případě. Ano, prošel jsem jeho školou, učil mne, avšak když jsem se snažil najít v jeho postupech nějaký systém, žádný jsem bohužel nenašel. Nakonec jsem se k jasným pravidlům musel dopracovat sám. Mám na mysli jasná pravidla, jak se chová zdravý kloub a jak se chová kloub s tzv. funkční blokádou, což je způsobeno změnou svalového napětí; jak se chová kloub zatuhlý, já tomu říkám strukturální omezení; jak se chová kloub naopak patologicky hypermobilní, já tomu říkám strukturální rozšíření. Tohle všechno mohu stanovit proto, že jsem do vyšetřování pohybového aparátu zahrnul individuální normu každého klienta. Obecná norma platná pro všechny lidi v medicíně totiž neexistuje na nic, existují pouze určité průměry, výsledky zprůměrování možná desítek tisíc lidí.
Jak tedy norma ve vašem pojetí vypadá?
Zde velice klame jedna věc – dokonce i rehabilitační lékaře –, totiž že všichni lidé mají stejnou anatomickou stavbu. Jistě, všichni máme v těle tytéž klouby, kosti, svaly, avšak když se podíváme na detailní stavbu třeba kostí, musíme se soustředit především na kloubní plochy. Nejzřetelněji je to vidět u kyčelních kloubů, z nichž vychází postavení nohou na podlaze. Jak to, že stojíme každý trochu jinak? Lidé se zhruba dělí na neutralisty (špičky a paty stejně daleko od sebe), kachny (paty od sebe, špičky u sebe) a Chapliny (paty těsně u sebe a špičky daleko od sebe). Takže přestože máme všichni kyčelní klouby, nastavení a postavení jamek kyčelních kloubů v prostoru máme každý jiné. Proto se nemohu opřít o nějakou obecnou normu, kdo chce v medicíně nebo rehabilitaci normovat, je ve slepé uličce. Každý totiž máme normu sami v sobě, a tou je druhá půlka těla. Pokud se týká pohybového aparátu, máme v sobě stavebně dva lidi, levého a pravého, a porovnáváním rozsahu pohybů a tzv. kloubní vůle (to je pružení na konci rozsahu pohybu) vlevo a vpravo nalézám individuální normu konkrétního jedince, pomocí které pak mohu správně stanovit jeho diagnózu.
Jak tyto osobitosti ovlivňují terapii?
Když např. vezmu nějaký kloub a najdu v něm tzv. funkční blokádu, vím, že problém je ve svalovém napětí, jež se vždy řetězí půlkou těla, přičemž druhá půlka může být naprosto zdravá. Z porovnání obou půlek zjistím, zda např. flexory, svaly, které ohýbají klouby, jsou silnější než natahovače. Narušené svalové napětí řeším reflexně, čili použiji nějakou reflexní metodu, abych oslabené svaly posiloval a ty příliš silné (hypertonické) tlumil. Jestliže u jiného kloubu vyšetření ukáže, že je co do rozsahu pohybu omezený, tuhý, budu ho nějakým způsobem vytahovat, metod mám na výběr vícero.
Je-li zase jiný kloub patologicky hypermobilní, hýbe se moc, obvykle kvůli uvolněnému, nebo dokonce poškozenému vazivu, musím to vazivo zpevnit, např. tejpováním, ortézováním či posilováním svalů. Jestliže jsem na začátku zjistil, že každá půlka těla se chová jinak kvůli zánětům, léčím zánět. Kromě skrytých zánětů je druhou dominantou mé metody patologická hypermobilita kloubů z poškozeného vaziva, ať na páteři, nebo na končetinách.
Je v postupech, jež jste právě popsal, něco jinak, než se běžně dělá?
A jsme zpět u prof. Lewita, jenž kdysi dávno řekl, že při jakékoli poruše funkce kloubu jde o tzv. blokádu, která vždy omezuje rozsah pohybu v kloubu. Co z toho plyne pro terapii? Musíme všechno rozhýbávat. A tak podle této vousaté poučky terapeuti všechno rozhýbávají, i ty klouby, jež se patologicky hýbou moc. Nemusí tím problém zhoršit, avšak rozhodně ho nespraví. Samozřejmě že rehabilitace má jedno velké omezení, jímž je narušení stavby – struktury. Jakmile už je artróza hodně pokročilá, jakmile jsou už vyhřezlé plotýnky a výrazně tlačí na nervové struktury, jakmile má pacient rozsáhlé degenerativní změny, to je náš velký limit. Jistě i za těchto stavů můžeme vylepšit funkci, ale že bychom opravili strukturu, to bohužel zatím nejde.
Máte svoji metodu, takže když pacient půjde k jinému specialistovi, ten přece může dojít k jiným výsledkům…
A také často dochází. Jestliže pacient půjde dejme tomu k ortopedovi s bolestí zad, udělají se rentgenové snímky a najdou se nějaké degenerace. Předpokládá se, že tyto degenerace vedou k tuhnutí, takže pacient dostane předpis na fyzioterapii, sestávající obvykle z měkkých a mobilizačních technik, čili uvolňovat a rozhýbávat. Otázka však je, co skutečně zapříčiňuje pacientovy obtíže. Má-li bolestivé místo tuhé, rozhýbávání mu uleví, má-li je patologicky hypermobilní, rozhýbávání mu nepomůže, nebo ho dokonce rozdráždí a on na fyzioterapii přestane chodit, protože mu víc škodí, než prospívá. Mojí předností je, že u pacienta projdu naprosto celý pohybový aparát, tedy páteř a končetinové klouby, takže už při první návštěvě mám o pacientovi dokonalý přehled. I jeden poměrně krátký úsek páteře může skýtat velmi pestrý obrázek, kdy ze tří sousedních kloubů může být jeden tuhý, jeden patologicky hypermobilní a třetí může mít funkční blokádu ze svalové nerovnováhy, která se tam dořetězila bůhvíodkud. To vše jsem schopen diagnostikovat a léčit.
Jak blokády řešíte?
Reflexně zejména z kůže. Je totiž vědecky prokázáno, že v kožních receptorech, které výrazně zasahují do svalového napětí, existuje tzv. topografická specifita a směrová specifita. Ta první znamená, že dráždím-li receptory v jednom místě, podporuji tím třeba flexory, ohybače, jdu-li o kousek dál, podporuji opačnou skupinu, natahovače. Takto jsem do své metody zakomponoval asymetrickou podpatěnku: když dám její vyvýšení na palcový okraj paty, podporuji flexory, když na malíkový, podporuji extenzory. Směrová specifita znamená, že není jedno, kterým směrem kůži táhnu, takže pomocí pěticentimetrového proužku náplasti mohu vytvářet tah, jímž podporuji buď flexory, nebo extenzory, podle toho, kterým směrem kůži táhnu. Z patologicky hypermobilního segmentu na páteři tak přes nervové reflexy okamžitě udělám funkčně zdravý segment. Po reflexním srovnání vychýlených obratlů do osy musím segment tři týdny zpevňovat, hojení vaziva zabere minimálně takovou dobu, byť lepší by bylo šest týdnů. Někdy se však výborné výsledky dostaví ještě dříve než za tři týdny.
Takže zpevňujete-li ortézou, musí ji mít pacient stále, nebo ji může třeba na noc sundávat?
Tady jsme u jednoho velkého dogmatu rehabilitace. U nás se traduje, a věří tomu hodně lékařů i rehabilitačních pracovníků, že ortézy se nesmějí nosit čtyřiadvacet hodin denně, protože by prý pak ochabovaly svaly. Mluvím o pohyblivých ortézách, v nichž se kloub hýbe a svaly pracují. Mnoho zmíněných odborníků lidi takto poučuje, takže ti si ortézu berou pouze na zátěž, např. na sport. Znám pacienta, jenž nemůže žít bez tenisu a bere si zpevnění jen na kurt, poté je zase, dle poučení, sundá. Prý mu to pomáhá, ale nikdy ho neuzdravíme, protože jeho vazivo nikdy nedostane šanci zhojit se úplně. Mám v rukou recentní práce z nejlepších světových časopisů obsahující následující experiment. Pacientovi byl nasazen bederní pás, jejž nosil čtyřiadvacet hodin denně po dobu od jednoho po šest měsíců. Cílem bylo zjistit, co se stane se svaly pod ním. Výsledek byl, že svaly neochabují, podle řady těchto prací se dokonce posilují. Toto já v rámci své metody tvrdím už patnáct let, řídím se tím a nemocným tak výrazně pomáhám.
Rukama krásně vyšetříme, co přístroje nezobrazí
Můžete říci, že svými postupy ubíráte chirurgům operace páteře?
Ne. Bolesti v pohybovém aparátu může totiž člověk mít v zásadě ze dvou důvodů: jeden je strukturální, což je to, na co jede západní medicína, v podstatě všechny obory krom rehabilitace. Udělají se zobrazovací metody: RTG, CT, MR, ultrazvuk atd., najde se nějaké stavební narušení, určí se diagnóza a nějak se to léčí. V případě výhřezu se v řadě případů operuje a pacienti dají na chirurgy daleko více než na nás, rehabilitační lékaře. Pak je druhý důvod, proč to může bolet, v rehabilitaci tomu říkáme funkční problémy. Ty nejsou na zobrazovacích metodách vidět, patří do nich změna svalového napětí, patologické svalové řetězce, zatuhnutí či zkrácení vaziva, poškození vaziva způsobující patologickou hypermobilitu. Nic z toho přístroje nezobrazí, avšak my to rukama krásně vyšetříme.
Je takový nález řazen do „medicíny založené na důkazech“?
Proti té samozřejmě nelze nic mít, všichni bychom rádi měli v ruce důkaz. Otázka však je, co budeme za důkaz považovat. Ti, kdo s oním přístupem přišli, za důkaz považují pouze přístrojový nález. Jenže změny, o nichž zde mluvím, funkční změny, jsou tak malé, že je sice rukama krásně vyšetříme, ale přístroje je nezaznamenají. Má se tak rehabilitace dostat mimo zákon? My se totiž podle pravidel EBM často chováme nevědecky, ba šarlatánsky. Já proto často opakuji, že souhlasím s EBM, pokud v jejím rámci budou za důkaz považovány naše funkční nálezy rukama. Budou-li to však pouze přístrojové nálezy, je rehabilitace mimo zákon.
Obávám se, že bazírování na přístrojových vyšetřovacích metodách jen tak nepoleví.
Ano, bazíruje se na přístrojích a v rehabilitaci na celotělových metodách, jako je Vojtova metoda a další metody, často doprovázené charakteristikou „na neurofyziologickém podkladě“. Spousta lidí si bláhově myslí, že něco takového vyřeší v těle všechno. Není to dle mého pravda, jsem přesvědčen, že vždy musíme zkombinovat přístrojové a manuální vyšetření. Právě vyšetření rukama mi ukáže, zda je například koleno tuhé, nebo se hýbe moc – je hypermobilní – nebo je to jen hra svalů, tedy funkční blokáda, což musím vědět, chci-li být dobrý terapeut, protože z diagnózy mi vyplyne cíl léčby. Když tohle budeme umět, rehabilitace může být velice jednoduchá. Troufám si říci, že to umím, proto je u mně rehabilitace jednoduchá.
Takže velice záleží, k jakému rehabilitačnímu lékaři pacient chodí, jak je šikovný, jak je zkušený, čemu důvěřuje či nedůvěřuje…
Hlavně, prosím vás, fyzioterapie a rehabilitace jsou řemeslo, byť teoretická znalost je strašně důležitá. Mám kamarády, vynikající řemeslníky a rád se s nimi o jejich dovednostech bavím. Mají svůj materiál a vědí o něm neuvěřitelné věci, jinak by nemohli být dobří řemeslníci. My rehabiliťáci jsme také řemeslníci, i když ten náš materiál je jiný. Musíme být také manuálně šikovní, pochopitelně, abychom byli schopni postižení rukama vyšetřit, přístrojová vyšetření zdaleka ne vždy stačí. Protože jsem několik let šéfoval ústeckou zdravotnickou fakultu, nabyl jsem pocit, že manuálnímu řemeslu se věnuje celorepublikově čím dál menší pozornost.
Nejprve je třeba vyléčit zánět a spravit vazivo, pak až rehabilitovat
Co v současnosti nejvíce poutá vaši odbornou pozornost?
Zastávám názor, že je zapotřebí – a doufám, že v naší rakovnické nemocnici se k tomu zanedlouho dopracujeme – zavést prerehabilitaci.
O co jde?
To je fáze, která má pacienta připravit na vlastní rehabilitaci tak, aby mu rehabilitace prospěla a neškodila. V mém pojetí to znamená zbavit ho infekčních zánětů, protože je-li v těle infekční zánět, nefunguje fyzioterapie vůbec, nebo jen velmi omezeně; za druhé pospravovat poškozené vazivo, pokud ho u pacienta najdu.
Budou součástí prerehabilitace i nějaká režimová opatření?
Jak už jsem řekl, ve stravě to není. Jestli někoho pálí žáha nebo trpí zácpou, má téměř stoprocentně v trávicím systému zánět. Pacienti se ptají, zda mají jinak jíst, já jim však říkám: za prvé se vám něco do těla dostalo, co váš obranný systém nezvládl, nejspíš pitím a jídlem, je jedno, jaké to jídlo je. Druhým významným faktorem je, že si lidé tyto infekce předávají, nejvíce v rodinách. Nejreprezentativnější rodina, již v daném ohledu mám, je odněkud z jižních Čech: dědeček, babička, čtyři synové, čtyři snachy, patnáct vnoučat, rodinná firma, žijí jako komunita. Přijela jich za mnou asi polovina a všichni měli naprosto stejnou sestavu infekce v těle, myslím, že tam dominovaly hlavně močové cesty. Problém není, že by zanedbávali hygienu, stačí, že sdílejí tentýž prostor, kdy používají tatáž sociální zařízení, sahají na tytéž věci, vaří a jedí spolu, takže by bylo výjimečné, kdyby si to nepředali.
Tady, jak už jste také řekl, nastupují antibiotika, nehrozí však při jejich použití rozjetí začarovaného kruhu, kdy se infekce budou opakovat?
Obvykle ne. Ale občas se to stane a u lidí, jimž se infekce vracejí, je to otázka nalezení infekčního ložiska, jež může být dejme tomu v trávicím, močovém, dýchacím aparátu, odkud je antibiotikum není schopné dostat. Krásný příklad je kapavka, tzv. zaďák. Krásná knížka od Johna Irvinga Pitná kúra je o chlapíkovi, jenž chytil kapavku, ale ta se mu usídlila v močové trubici v oblasti prostaty, kde ústí kanálky z prostaty a kde je stěna močové trubice hodně zvrásnělá, nic ji odtamtud nedostane, ani antibiotikum.
V úvodu našeho rozhovoru jste zmínil mezibuněčný prostor, hraje nějakou roli v řešení obtíží, s nimiž se setkáváte?
Mezibuněčný prostor má dvě složky, tekutou a pevnou, což je v pohybovém aparátu hlavně kolagen. Když tekutá složka jakoby ztuhne, zgelovatí, slepí kolagen k sobě, daná oblast je pak méně pružná a dojde ke zkrácení vaziva, k tzv. degradaci mezibuněčné hmoty. Vedou k ní tři naprosto odlišné příčiny: bakteriální zánět, o němž už jsem mluvil, imobilita, když např. někdo má nohu na tři týdny v sádře, ale také fyzická práce a cvičení bez protahování. Kdo chodí do posilovny, kdo kope kanály a hází lopatou, stačí šest až osm týdnů a svaly mu v železo ztuhnou jak v Bezručově Maryčce Magdonově. To je pak sval, do kterého se prsty neproboříte. Ať ke zgelovatění vedla kterákoli ze zmíněných příčin, pokud ještě nedošlo k nevratnému zkrácení, kontraktuře, dá se to vytáhnout. Vytažení vaziva se párkrát zopakuje, degradované vazivo se jakoby rozpustí a vše se vrátí do původního stavu.
U bakteriálního zánětu je specifické to, že když vazivo vytahám, ono to nádherně povolí, avšak po minutě či dvou je to zpátky, zase se to rychle zkrátí. Zde je důvod, proč když má někdo v sobě latentní bakteriální zánět a chodí na fyzioterapii, tak je mu po ní sice fajn, ale do večera má všechny obtíže zpět. Může proběhnout třeba deset fyzioterapií a dopadne to pokaždé stejně, říkám tomu „zánětlivý scénář“. Když takový pacient ke mně přijde odjinud s tím, že se mu to vrací, já mu přeléčím zánět, znovu projde fyzioterapií a najednou se dostaví úplně jiný výsledek.
Doc. MUDr. Miroslav Tichý, CSc.
Vystudoval 1. LF UK v Praze, atestoval z rehabilitační a fyzikální medicíny. Prvních deset let po promoci působil na Anatomickém ústavu 1. LF UK u prof. Radomíra Čiháka. Poté, co se orientoval na rehabilitaci, pracoval deset let na jedné z pražských soukromých klinik. Celé desetiletí působil také na pražské FTVS, kde se habilitoval a několik let řídil katedru fyzioterapie. V roce 2005 přešel na zdravotnickou fakultu v Ústí nad Labem, již šest let nejprve jako ředitel, poté jako děkan řídil. V lednu 2017 odsud odešel, v současnosti pracuje jako ambulantní specialista v Masarykově nemocnici v Rakovníku. Je autorem tzv. funkční manuální medicíny, originální a pouze jím používané metody, kterou ozřejmil v několika publikacích a o níž přednáší.
ČLÁNKY DO MAILU