Ale to je prece nesmysl. Pohrby se odjakziva delaji zejmena pro pozustale, aby jim umoznily se rozloucit a LEPE se s tim psychicky vyrovnat. Kdyz uz tu hazite slepe hypotezami a psychiatry, tak si zjistete, jaky vliv takove rozlouceni na lidskou psychiku skutecne ma. A zjistite, ze je to prave vliv veskrze pozitivni, ktery umoznuje rodicum se pres to prenest drive, lepe a snadneji. Koneckoncu vas nikdo nenuti svoje potracene dite pohrbivat, ale neberte ostatnim moznost volby. Na vasem nazoru neni tak nebezpecna ani tak ta demagogie k tomuto konkretnimu pripadu, jako obecne ta snaha nekomu diktovat, jak se ma v konkretnim pripade chovat a citit a aby mu nekdo externe (psychiatri!) urcoval, zda muze ci nemuze dostat sve mrtve dite k pohrbeni.
Mimochodem v tom, jakych psych. a citovych pochodu je plod ve vyssich fazich vyvoje a cerstve po narozeni schopen a jakou paseku nadela ci nenadela jeho separace od matky, jste take silne mimo. To, ze staci naplnit jeho fyziologicke potreby a je to OK, je uz snad spis k smichu, resp. k placi. Kdyz uz zminujete adopci, zeptejte se kterehokoliv adoptivniho rodicovskeho paru, co s jejich adoptivnim ditetem nadelala citova deprivace. Hezke pribehy to vskutku nejsou. Staci si precist jakoukoliv publikaci mladsi nez 20 let a vedel byste to. Jenom ale nebyt liny.