Dane, možná pochopíte až jednou sám budete mít děti. Pochybuji totiž, že nějaké máte :/.
Porodila jsem v 25 týdnu těhotenství dvojčata, jedno mrtvé, druhé živé. Bylo to hrozné, přijít o jedno z dětí a modlit se aby druhé přežilo. Ještě horší ale byla představa, že by moje mrtvé dítě, ano DÍTĚ !!!, skončilo kdesi na skládce s ostatním spáleným materiálem. Představa byla natolik hrozná, že jsme místo kočárku platili zpopelnění a urnu s popelem jsme uložili do hrobu k mým prarodičům. Se synem jsem se tak i rozloučila a od té doby jsem na hřbitově nebyla, nemám potřebu tam chodit. Vzpomenu si kdykoliv když se dívám na druhého syna doma. je to pro mne uklidňující, vím že byl a vím kde je. Můj syn totiž existoval.
Aź zase, milý Dane, budete někde psát svá moudra, zkuste se optat těch, kteří něco takového zažili, a pak pište ...